Bartkovský: Vyšyvanka je symbol národa i odporu. Ukrajinky se nevzdávají ani v emigraci
16. května je ukrajinský svátek Den Vyšyvanky. Toto datum se ale pojí i s dalšími událostmi nedávné minulosti. Před dvěma lety se v tento den vzdali obránci Azovstalu ve městě Mariupol. Před deseti lety pak na Den Vyšyvanky začaly ruské jednotky pronikat do oblasti Donbasu. Co vyšyvanka znamená pro Ukrajinky žijící v Česku, si probereme s Martinem Bartkovským.
Vyšyvanka je ukrajinský národní kroj, respektive košile, jejíž vzor se liší oblast od oblasti. Pro řadu Ukrajinců je vyšyvanka důležitý artefakt a dědí se z generace na generaci. Mnoho žen, které z Ukrajiny uprchly před válkou, si právě vyšyvanku zabalily k těm pár dalším věcem, které si mohly vzít s sebou.
Jak se Ukrajinkám v Česku žije? Jak se starají o svou komunitu a jak zvládají, že jsou bez svých mužů?
Po poslechu podcastu si můžete po kliknutí na tlačíto „Dále“ prohlédnout unikátní projekt fotografky Reflexu Nguyen Phuong Thao.
Pokračování 2 / 12
Inna Kyforuk* 39 let
Inna je Ukrajinka, která po rozvodu rodičů vyrůstala v Rusku. V osmnácti se sama vrátila do Kyjeva. Spolu se svými třemi dětmi prchala pod palbou ruských vojsk z Kyjevské oblasti. Nyní žije v Karlových Varech, kde provádí turisty a hraje v divadelních představeních. Její příbuzní, kteří dodnes žijí v Rusku, odmítají věřit tomu, co se na Ukrajině děje. Její matka věří více Vladimiru Putinovi než vlastní dceři. Bratr s ní nemluví.
*) Ukrajinská jména necháváme v anglické transkripci, kterou tyto ženy u nás používají
Pokračování 3 / 12
Nina Savanchuk s dcerami Anastasií a Varvarou
Nina přijela do Prahy v roce 2004 a seznámila se tu s manželem Mykolou. Ten tu založil ukrajinské centrum kultury Džerelo, které funguje dodnes. V roce 2006 se vrátili zpět, postavili dům, měli dvě dcery. Když jim 24. února 2022 přeletěly nad domem rakety, poslal Mykola ženu a dcery do Česka. V armádě bojuje dodnes. Nina pracuje jako prodavačka, v galerii provází ukrajinské děti a vybírá peníze na humanitární pomoc. Vyšyvanky pro sebe, děti i manžela vyšívala sama.
Pokračování 4 / 12
Olga Melnichenko, 37 let
Na rozdíl od všech ostatních hrdinek přijela Olga do České republiky teprve před půlrokem. Z Ukrajiny musela odejít až kvůli stupňujícím se ruským raketovým útokům na Oděsu, které záměrně cílily na civilní domy s co nejvíce lidmi uvnitř. Olga v Praze pracuje na dálku dál ve svém zaměstnání a podporuje kolegy, kteří zůstali.
Pokračování 5 / 12
Yuliia Myronova, 35 let
Yuliia utekla před invazí s malým synem v náručí. Její bratr Oleksandr Zhylinsky zůstal a bránil před Rusy závod Azovstal v Mariupolu. Zemřel jako hrdina v boji s okupanty. Déle než dva roky čeká Yuliia a její rodina na jeho tělo, aby ho mohli pohřbít. Rusové nikdy nevydali mrtvá těla obránců Azovstalu, stejně jako nadále drží přeživší jako zajatce. Yuliia spolu s týmem Games of Heroes pomáhá s rehabilitací válečných veteránů s vážnými zraněními prostřednictvím sportu.
Pokračování 6 / 12
Aleksa Zotova
Alexa přijela do Česka se svým synem z Charkova. O její město se dodnes bojuje. Dnes učí děti zpěv a založila sbor Amazonky, který zároveň funguje jako komunita sdružující ukrajinské ženy, které byly odděleny od svých domovů, manželů, synů a otců válkou. Hudba a zpěv jsou pro všechny terapií. Lilia Tolkachova, 28 let: Lilia uprchla spolu se svým dítětem z Mariupolu. Jejich dům ani město už neexistují. Rusové vše srovnali se zemí. Její manžel zůstal, aby Mariupol bránil. V květnu 2022 dostala jeho posádka, která hájila Azovstal, rozkaz vzdát se ruské armádě a od té doby o něm nejsou žádné zprávy. Lilia chce svého statečného manžela zpět a upozorňuje na otřesné podmínky, v jakých Rusové zajatce drží. Stále čeká na jeho návrat. Alina Pasiсhnyk, 20 let: Alina prchala spolu se sestrou z Charkovské oblasti v osmnácti letech. Musela přerušit studium umění a designu na univerzitě a v Praze se začala živit jako cukrářka. Na všechno si musí vydělat sama. Letos jí bude jedenadvacet a rozhodla se studia dokončit v Česku. I když je smutná, že jí válka bere nejlepší roky života, po skončení bojů chce pomáhat s obnovou Ukrajiny.
Pokračování 7 / 12
Tetiana Radionenko, 59 let
Tetiana pochází z Energodaru, což je malé město na jihovýchodě Ukrajiny poblíž zničené Kachovské přehrady. Celý život mluvila rusky. Když město i nedalekou Záporožskou elektrárnu obsadili Rusové, odešla, zatímco její manžel zůstal a bojuje. Když Tetiana pod vládou okupantů poznala, jak vypadá „ruský svět“, rozhodla se, že tím jazykem už nikdy víc nepromluví. Dnes mluví ukrajinsky.
Pokračování 8 / 12
Anastasiia Sihnaievska, 26 let
Anastasiia odjela do Česka poté, co její otec narukoval do armády. Zde už dva roky vede iniciativu Hlas Ukrajiny, která pořádá akce a protesty na podporu této země. Zabývá se odhalováním ruského vlivu v Evropě a pomáhá rozkrývat podíl vlivných Rusů v českých firmách i to, jak obcházejí sankce. Tento fotoprojekt Reflexu vznikl jen díky její obrovské pomoci.
Pokračování 9 / 12
Tetiana Sherstiuk
Před ruskou invazí pracovala Tetiana jako módní návrhářka v ukrajinské televizi. Podílela se třeba na výrobě kostýmu pro Eurovizi. Žila poblíž Buči, kde ruská vojska postupovala tak rychle, že si při útěku stihla sbalit jen kabelku, pas, pár fotografií a vyšyvanku po dědovi. Kdyby ji Rusové chytili, bylo by to velmi nebezpečné, protože jakýkoli projev ukrajinské národní identity se přísně trestá. Dnes pracuje jako krejčová v Národním divadle.
Pokračování 10 / 12
Anastasiia Сhobotok, 25 let
Anastasiia žila v Kyjevě, odkud prchla před invazí s celou rodinou. Původně to mělo být jen na pár dní, ale s tím, jak válka trvala, si uvědomila, že musí začít naplno žít v jiné zemi. Nejprve s matkou pracovala jako uklízečka, později otevřely uměleckou školu s názvem UAKIDSSCHOOL, kde děti z různých částí Ukrajiny studují umělecké obory, jako je tanec, herectví, malování, keramika nebo gymnastika.
Pokračování 11 / 12
Nadiia Klymenko, 71 let
Paní Nadiia pochází z Primorsku v Záporožské oblasti. Celý život pracovala v kultuře, za což dostala státní vyznamenání. Do Prahy uprchla první den invaze roku 2022 za dcerou, která tu pracuje jako novinářka. Dodnes její dům okupují Rusové. Když o tom vypráví, má slzy v očích. Pracuje v Domě národnostních menšin a organizuje kulturní akce, peče tradiční ukrajinské dobroty a vyrábí ozdoby. Modro-žlutá stužka, kterou nosil prezident Pavel během druhého výročí invaze, byla dárkem od Nadii jako projev díků za českou pohostinnost.
Pokračování 12 / 12
Manželé, otcové, bratři a kamarádi těchto žen bojují, abychom my nemuseli. Ony se pak v Česku snaží vytvořit nový domov pro své děti. Pracují a pomáhají. Pokud se vás jejich příběhy dotkly, zvažte pomoc Ukrajině i vy. Je potřeba nejen teď, ale bude potřeba i v následujících letech.
