Petr Spálený: Narušil jsem pohřeb generála upadlým činelem a převeleli mně k bývalým pétépákům
I když několikrát uhnul ze žánru, kterému se do té doby věnoval, vždycky ho „prozradil“ jeho charakteristický basbaryton. Když hovoří, vyjadřuje se střídmě, prakticky nemění výraz obličeje a není snadné přijít na to, co si zrovna myslí.
Není to tak dávno, co Petr Spálený oslavil osmdesátiny, tedy věk, kdy většina jeho vrstevníků spíš odpočívá. On má naopak rád jeviště. Najít s posluchači společnou strunu mu pomáhají jeho někdejší hity, které si s ním lidi rádi připomínají. Nezříká se ani letních festivalů, vyhledávaných spíš mladší generací. Letos zamíří třeba na Rock for People.
K hudbě vás přivedla maminka. Vypadalo to tak, že jste s bratrem stáli u piana a zpívali?
To taky, ale hlavně jsme pod pianem seděli a poslouchali basové tóny. To nás moc bavilo.
Vedla vás maminka k tomu, abyste na klavír i hrál?
Vedla, ale brzo mě to přestalo bavit. Naopak bratr Jan vystudoval konzervatoř. Jelikož jsme ovšem vyrůstali bez otce, neměla máma dost peněz na to, abychom studovali oba, takže jsem se vyučil knihařem. Ale dlouho jsem se tím neživil, protože mi brácha nabídl, abych vstoupil do jeho kapely. Začínal jsem jako bubeník dixielandové skupiny M-Dixie. Pak jsem přestoupil do rokenrolové formace Crossfire, kterou se mnou sdíleli textař Zdeněk Rytíř a pozdější muzikanti Olympiku Ladislav Klein a Pavel Petráš, který tam zpíval.
A pak jste narukoval k vojenské hudbě do Klatov…
Hrál jsem na činely, ale taky na bicí soupravu, kytaru a částečně na flétnu. Byl jsem hodně vytížený, jelikož jsme měli vedle vojenské hudby ještě malou kapelu, se kterou jsme účinkovali na plesech.
Proč jste vydržel v Klatovech jen rok?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
