Líbila se mi představa, jak se tělo princezny ve staré hrobce promění v prach, říká režisérka filmu Chiméra
Italská režisérka Alice Rohrwacher se ve svém nejnovějším dramatu Chiméra věnuje vykradačům etruských hrobů, jejichž bajky v dětství sama poslouchala. Jednu z rolí ztvárnila herecká legenda Isabella Rossellini.
Chiméra se odehrává v 80.letech. Vytáhlého mladíka Arthura (Josh O'Connor) právě propustili z vězení. Angličan v ušmudlaném obleku se vrací do Toskánska, kde doufá najít milovanou dívku. Staří přátelé zase doufají, že Arthura zlanaří do zločinného podniku, na který má výjimečný talent: pomocí virgule dokáže najít dávné etruské hroby, jež ukrývají mnohé poklady. „V mém rodném kraji se vykrádání hrobů věnovalo dost chlapů,“ vzpomíná Alice Rohrwacher, režisérka Chiméry, během rozhovoru, kvůli kterému jsme se potkali na festivalu v Cannes. Tam měla loni Chiméra premiéru v hlavní soutěži; nyní se snímek, balancující na hranici kriminálky a snového dobrodružství, promítá i v českých kinech.
Co vás na vykradačích hrobů přitahovalo?
Ty jejich historky! Byla jsem ještě malá holka a tihle vykradači neboli tombaroli moc rádi vyprávěli o svých dobrodružstvích. Neodnášela jsem si z toho přitom ani tak ty samotné krádeže, ale líbila se mi představa, že někdo po tisíciletích klidu otevře starou hrobku, vejde dovnitř… a najde tam tělo princezny, které se po doteku promění v prach.
Dříve lidé hroby nevykrádali?
Samozřejmě tu byly výjimky typu Napoleona a jemu podobných. Ale obyčejní lidé hroby nevykrádali. Ovšem najednou se během osmdesátých let objevila generace, která necítila žádné pouto s minulostí. Nevěřili, že hroby jsou svaté. Nechápali, že minulost je posvátná a že je potřeba ji ochraňovat. To mě fascinovalo. A když přišla pandemie, do veřejné debaty se dostala smrt. Všichni jsme o ní začali přemýšlet. To mě přivedlo k otázce, jak vše propojit: minulost a současnost, život a smrt.
Považujete minulost za posvátnou?
Abych řekla pravdu, tak úplně ne. Myslím ale, že je důležité vést s historií živý dialog a ne ji jenom slepě oslavovat nebo zatracovat, jak se mám pocit často děje. Přijde mi, že je spíš důležité uvažovat nad tím, kdo jsme, kým jsme byli a kým budeme. To je jediný zdravý vztah, který lze s naším dědictvím mít.
Ve filmu se pohybujete na hranici života a smrti, je v něm smrt chimérou?
Hovoří se v něm sice o smrti, ale jenom nepřímo a čas od času ji jenom připomeneme. Chiméru vnímám v tom přeneseném smyslu slova, čili jako utkvělou představu, fantazii. Tombaroli v mém filmu chtějí zbohatnout, zapomenout na minulé životy, to je jejich chiméra. Arthur vidí vlastní chiméru, když se mu přitíží.
Vaše poslední tři filmy, tedy Zázraky, Šťastný Lazzaro i Chiméra působí příbuzným dojmem: ve všech se věnujete právě vnímání historie, ale taky specifické komunity. Cítíte to tak?
Nikdy jsem ty filmy neplánovala jako trilogii. Ale faktem je, že jsou propojené podobně, jako třeba malby na oltáři. Vztah s historií je pro mě evidentně ohromně důležitý, koneckonců mě zajímá archeologie.
A ta komunita, kterou tady představuje život ve vile stárnoucí aristokratky Flory v podání Isabelly Rossellini?
Připadá mi, že dnešní doba je posedlá individualitou, hédonismem, narcismem. Nerozumím tomu, proč to tak je. A zjevně mi to ani nevyhovuje. Radši se vracím k nějaké komunitě, ke společným základům. Mohla bych je popsat asi jako takové to společné dětství, když jsme se jako malí scházeli na jednom dvorku.
Promítá se vaše sepětí s minulostí i do vašeho života?
Mám radost, že žiju ve starém domě, který byl tak či onak obývaný už před generacemi. A bezpochyby se v něm bude bydlet i v budoucnu. Jsem ráda, že vím, že jeskyně, kde sousedé dneska chovají zvířata, byla dřív pohřebištěm. Časem bude mít zase jiné využití. Tohle uvědomění si vlastního místa v plynutí času mě uklidňuje. Jako kdybych žila tenhle život, ale navíc měla stopu i v dalším tisíci životů jiných bytostí. Tuhle vrstevnatost se snažím zobrazit i ve svém filmu.
Jak?
Chtěla jsem například pracovat s historií kinematografie, využívat různé filmové formáty. A tak si hrajeme se standardním 35mm filmem, ale i s užším 16mm, snažíme se o takovou skládačku. V tomhle velmi spoléhám na svou kameramanku Hélène Louvart. Nikdy se nezasekáváme na technických problémech, řešíme jenom pozici kamery v záběru. Kde stojíme, co zabíráme? Jsme uvnitř, nebo vně? Hélène je úžasná osoba, obdivuju ji jako kameramanku i jako přítelkyni. A musím říct, že termín natáčení hledám nejen podle toho, jak mohou herci, ale taky jak může ona.
Jak jste k natáčení přesvědčila Isabellu Rossellini, legendu italského filmu?
Obě žijeme na statku. A tak jsme se zapovídaly o farmaření. Má spoustu zvířat, pole, ví o tom úplně všechno! Dlouho jsem ale snila právě o tom, že se potkáme při natáčení. Nejenom proto, že je dcerou výjimečného režiséra Roberta Rosselliniho a herečky Ingrid Bergman, ale zejména proto, že je plná života a energie. V Chiméře ji pak vnímám jako takový maják, světlo, ke kterému se všichni obracejí.
Co vás vedlo k obsazení mezinárodními hvězdami?
Šlo mi o podtržení té individuálnosti, která se pak na plátně setře. Prvním krokem je pro mě to, abych své neitalské herce naučila italsky. To mě hrozně baví, jsem ráda jejich učitelkou!
Máte podobný přístup i v režii?
Tam mě asi charakterizuje něco jiného. Jak říká Isabella Rossellini ve filmu: „Seber kus dřeva a nevnímej ho hlavou, ale tělem.“ Snažím se i s herci pracovat velmi fyzicky, tak, aby před kamerou vykvetli.
