Seriál O penězích a krvi zastupuje všechny šmejdy světa, říká francouzský herec Vincent Lindon

Loni pak zazářil i ve svém prvním televizním seriálu. V kriminálce dle skutečných událostí O penězích a krvi od Xaviera Giannoliho hraje Vincent Lindon zarputilého vyšetřovatele Simona Weynachtera, který se snaží rozplést „podvod století“, kdy dva zločinci zneužili díru v zákoně a machinacemi s emisními povolenkami připravili Francii o miliardy eur.

Byl pro vás nějaký rozdíl mezi filmovým a seriálovým herectvím?

Vnímal jsem O penězích a krvi to jako jeden velký film, který pak Xavier rozstříhal do tuctu epizod. Celý štáb byl filmový, a srovnat to jde i proto, že jde o jeden uzavřený příběh, pro nějakou druhou nebo třetí sezónu tam nic nezbývá. Ale chápu, že je obtížné někoho lanařit do kina na dvanáct hodin.

Tím pádem jste ale taky museli točit o dost déle než normálně. Jak se vám žilo s postavou Simona Weynachtera?

To bylo trošku složitější. Na začátku natáčení jsem vždycky hrozně nadšený. Je to jako se vším novým a neokoukaným. Za dva měsíce se začnu nudit. Ale to už bývá natáčení většinou u konce. Tady ne. Takže to pak bylo takhle nahoru a dolů, téměř rok. Trochu jako na divadle. Být stejný chlapík, se stejným jménem a ve stejném oblečení, na tom samém místě se stejnými tvářemi okolo. Byli jsme jako rodina, a jako v každé rodině, i tady to občas bylo nahnuté. Když jsme byli spolu, toužil jsem po pauze, a naopak. Ale mě to tak baví. A navíc dělám rád s Xavierem. Rozumíme si takřka beze slov: „Jenom se podívej. Jasně, rozumím. Pojďme na to.“ Nemusíme si nic vysvětlovat.

O penězích a krvi je zpracováním poměrně velkého příběhu. Přitom častěji hrajete v příbězích spíše malých. Je to pro vás rozdíl?

V umění nejde o námět, ale o způsob, jakým ho zpracujete. Vezměte si Titanic. Jedna loď, na moři je malinkatá. Co na tom je? Inu, to je definice umění, ať jde o román, malbu, nebo film. A ostatně, proč trávíte celý život s jedním člověkem, když je nás tu devět miliard? Proč si nenajdete někoho dalšího? To je život. Nemůžeme udělat dva miliony filmů, musíme si vybírat. A můžete udělat velký film s malým příběhem, stejně jako malý film s velkým příběhem. Viděl jsem tolik špatných filmů o holokaustu, například!

O kráse a penězích aneb Když se padesátníci zálibně ohlížejí za mladými děvčaty, není to vždy totéž

Kultura

A naopak?

Trojúhelník smutku mě bavil. Taxikář! Vždyť je to jeden taxík! Na světě jich je milion, ale tenhle řídí Travis. Nebo se podívejte na vojína Ryana. Jeden voják? Dejte mi pokoj! Ale je to univerzální příběh, který reprezentuje nás všechny. A v tom našem seriálu jsme podobně vzali tři zloděje, kteří představují všechny šmejdy světa. A vedle toho řešíme, jak lze nadělat tolik škody, napáchat tolik zla. Ublížit tolika chudákům, kteří jenom platí svoje daně, a vy je oderete, abyste získali víc a víc. Bez skrupulí si je najmete jako bílé koně, necháte je podepsat papíry, jimž nerozumí, necháte je riskovat vězení za pár tisíc euro.

Jak pracujete se svou postavou?

Xavier chtěl ukázat, jak Simon může v jeden moment zachraňovat svět a zároveň být psychicky na dně z drogové závislosti vlastní dcery. Člověk se snaží, ale stejně nic naplno neovládá. Přijde mi důležité chtít být nejlepší, ale když budu mít horečku, tak můžu být miliardářem nebo prezidentem Spojených států, ale budu se cítit stejně blbě jako kdokoli jiný. Ten status mi v ničem nepomůže. Když prší, tak prší. Jsem Vincent Lindon a přišel jsem na rozhovor s vámi. I když zdánlivě vím, co a jak, není to pravda. Dávám si záležet na svých slovech, abyste mě správně pochopil. Až odejdu, půjdu si vyprat nebo něco, a můžete si říct, jak to, že jsem to pořád já. To jsme my, lidi. Máme stejné starosti. Ať jste papež nebo popelář, všichni musíme na záchod.

Dokážete odhadnout, jaká role bude mít úspěch?

Úspěch poznám, až když se dostaví. Dřív nikdy. A doufám, že to tak zůstane. Proto se o něj přece snažíme! V umění je má síla právě v tom, že nikdy nevím, jestli úspěch přijde, nebo ne. Kdybych věděl, co bude fungovat, budu se na to specializovat, a stane se mi to spíš řemeslem než uměním.

Stalo se vám to?

Asi před deseti lety jsem měl na stole dva nebo tři filmy s pěknými honoráři. A pak něco, z čeho vznikl Zákon trhu. „Vincente, je to malý film,“ říkal mi tehdy agent, „Jestli o něj stojíš, nech si to na prázdniny, ale teď vezmi tyhle větší kusy.“ Mně se ale líbil právě Zákon trhu. Netušil jsem ovšem, jestli to bude úspěch, natož že to bude takový úspěch! Jenom jsem věřil sám sobě.

Coppola v Cannes uvedl monumentální Megalopolis, kterou natočil ze svého. Vrátí se mu vložené peníze?

Kultura

Proč?

V umění nikomu jinému nevěřím, protože ve finále to budu dělat já, ne vy nebo kdokoli jiný.

Zákon trh vám pak vyhrál palmu v Cannes i Césara.

Měl jsem za sebou 32 let kariéry a nikdy jsem nic nevyhrál. Kdyby mi někdo řekl, že zrovna za Zákon trhu něco dostanu, vysmál bych se mu. Stálo to dvě eura padesát, natáčeli jsme v obyčejném supermarketu. Měli jsme jednu kameru a strávili tam osm dní. Dostal jsem za to honorář 20 tisíc eur, což je nic, nula. A režisér Stéphane Brizé si to sám sestříhal, pak jsme to promítli Thierrymu Fremauxovi, řediteli festivalu v Cannes, jemu se to líbilo a vzal to do programu. A na festivalu se to zase všem líbilo. A pak dělám rozhovory. A v neděli ráno nám zavolali, ať se vrátíme. A dostal jsem tu palmu! Když jsem se vrátil do Paříže, agent mi hned povídal: „Vidíš to, říkal jsem ti to, abys to vzal!“ To je život. Občas je fajn. Udělám pět podobných filmů, které nefungují a šestý ano. Proč zrovna tenhle?

Může v tom hrát roli i způsob, jakým hrajete?

Nepracuju jako ostatní. Nevěřím na psychologické hry. Věřím na to, jak se pohybuju, jak se obleču. Fyzická stránka mi přijde důležitější než cokoli jiného. Když mám dobrý ohoz, vlasy, knír nebo bradku, styl chůze: to je postava! Takhle je to i se Simonem Weynachterem. Má můj nos, ústa, hlas. Z pětaosmdesáti procent jsem to já, zbytek je postava. Jsem Simonem i večer, když jdu na večeři? Nebo zůstávám Vincentem během natáčení?

To mi povězte.

Snažím se naučit se text zpaměti. Během čtyř měsíců, tři hodiny ráno, tři hodiny odpoledne. Tak se mi nějaká psychologie zaryje pod kůži, ale nakonec mám pocit, že Vincent a Simon jsou ti samí lidé. A nechci vědět, jak je to doopravdy. Kdybych to věděl, znamenalo by to, že to dokážu vědomě ovlivnit. A bojím se, že pak už bych to nikdy nedokázal znovu.