Eli Beneš: Jednou AI napíše skvělý román. A ten se dá podělat na milionech míst, milionem způsobů
Čerstvý držitel Magnesie Litery pro nejlepší debut loňského roku, někdejší hudební vydavatel a DJ Radia 1 ELI BENEŠ (48) v rozhovoru pro aktuální Reflex popsal svou oceňovanou knihu. „Stál jsem uprostřed ztichlého městečka na náměstí…“ Už v první větě uhrančivého románu Nepatrná ztráta osamělosti je zubožený Petr Stein, vracející se s koncem války z Osvětimi do chudé a rozbité poválečné Prahy, jak kůl v plotě. Trauma, drtivé vzpomínky a nepochopitelně fádní přítomnost, čekání na něco a na někoho, kdo už možná nikdy nepřijde… Přinášíme vám otázky a odpovědi, na něž se na papíře nedostalo: jak rukopis (ne)přijali nakladatelé, jak Eli Beneš, druhdy hudební producent a vydavatel hudebních časopisů Ultramix a Filter, dospíval bez rodičů v srdci staré Prahy, o jeho působení na Radiu 1 a dalších rozhlasových stanicích – i o AI nebo chystané románové novince.
Jaká byla cesta Nepatrné ztráty osamělosti po nakladatelstvích? Proč váš sedmiletou prací vycizelovaný román nepřijali tradiční hráči mezi tuzemskými vydavateli české prózy – Host, Argo, Paseka? Téma je nadčasové, rozsah tak akorát, čtenářské ohlasy nadmíru příznivé; na webu Databazeknih.cz jste k 1. červnu sklidil 89 % na základě 99 hodnocení…
Jakožto literární panic jsem se řídil radou Pošlete to tam, kde chcete, aby to vyšlo, pak počkejte dva měsíce a pak posílejte dál. Poslal jsem svůj román do Hosta a dostal odpověď od Vlasty Koukalové, což je údajně pseudonym spisovatelky Petry Dvořákové, pod kterým zřejmě posuzuje a rediguje rukopisy. Ta odpověď se vlastně mého románu netýkala, bylo to něco roboticky generického typu Papír je drahý, je to moc tlusté, děkujeme. Nijak mě to neskolilo, člověk má těch odmítnutí dostat víc; bylo by divné, kdyby to na první dobrou vyšlo. Takže jsem napsal do svého oblíbeného Arga a jeho programová ředitelka Hana Gelnarová mi velmi rychle odepsala, že se jí to líbí – konečně hotový autor, pěkné dialogy –, ale nemá prý čas to dočíst a předává vše redaktorce Veronice Chaloupkové. Ta mi napsala moc milý e-mail, že je to dobré, ale pro ně to nějak není, a poslala mi asi deset kontaktů na nakladatelství, která by můj román mohl zajímat. Na prvním místě byla Akropolis Filipa Tomáše.
Poslal jste rukopis na všechny ty adresy?
Jasně, a právě Filip Tomáš mi odepsal snad druhý den, že to zhltl a nadchl se. Do týdne jsme se viděli, prakticky k tomu neměl větší připomínky a chtěl to okamžitě vydat. Ovšem ještě než přijel, tak se z Arga ozvali znovu – dali to číst ještě dalším a prý ten román rozhodně chtějí vydat. A po asi měsíci nebo dvou se ozvala Paseka a další, ptali se, zda je rukopis stále volný… Jenže já se nakonec rozhodl zůstat u Akropole. S redaktorkou Olgou Zitovou jsme na textu udělali mraky oprav, ale vlastně relativně drobnosti v rámci toku textu a jazyka. Měl jsem i díky Akropoli k dispozici skvělé grafické studio Symbiont a designérku Denisu Myškovou, dělají třeba zakázky pro Lasvit a podobně. Udělali krásnou, drahou obálku a vybrali jsme ekologický papír; nakladatelství Akropolis se chová environmentálně odpovědně, za každou prodanou knížku vysadí stromy… Prostě to vyšlo tak, jak jsem chtěl, a jsem spokojený. Přestože by to pro mě v Argu možná bylo v lecčems snadnější a lidsky se mi to tam taky líbilo.
Nepatrnou ztrátu osamělosti jste psal pět let. Jako někdejší student anglistiky a bohemistiky jste měl k látce hodně načteno; co kromě Prima Leviho, Arnošta Lustiga a dobového tisku jste musel číst znova?
Vlastně všechno. Začal jsem psát v roce 2017, ale už dva roky předtím jsem se připravoval, a to hodně zeširoka. Začal jsem načítat soudobou českou prózu, abych věděl, jak tuzemská literární scéna vlastně vypadá, ale především díla židovských autorů, na které v románu extenzivně odkazuju – až tak často, že to může působit jako manýra. Nechtěl jsem se vydat na cestu psaní nepoučený, nesečtělý, bez teorie. Studoval jsem bohemistiku na filozofické fakultě a měl historické semináře na fakultě sociálních věd, ale teď jsem rešeršoval cíleně a věnoval pozornost i orální historii, vyslechl jsem zkušenosti známých, příbuzných i kamarádů. Nepatrná ztráta osamělosti je první řadě osobní příběh dospívajícího židovského přeživšího Petra Steina, ty příslovečné malé dějiny, a na pozadí běží dějiny velké, kulisa osvobození Prahy po druhé světové válce. Můj čtenář by měl přemýšlet nejen nad tím, co se honí v hlavě spojeneckým velitelům, ale dumat o tom, jestli přivezou tvaroh. Světovou i českou literaturu nejen z téhle oblasti jsem si doplňoval i proto, že jsem především nechtěl napsat něco, co už někdo kdysi napsal.
Kde jste posbíral příběhy typu paní Abelesové, která se jako pracovnice židovské obce dokázala stejně jako tatínek protagonisty Petra Steina vyškrtávat z transportlisty? Nebo Icka, kterému vyvraždili celou rodinu?
Historicky usazený román, pokud nemá být kontrafaktuální nebo alternativní záležitostí, by měl být relativně přesný. Osmdesát procent toho, co v knize popisuju, se někomu stalo. Něco prožil můj dědeček, kterého jsem nikdy nepoznal, ale žádná postava není stoprocentně postavená na jediné reálné osobě, primárně jsou to pro mě archetypy. Místy jde i o klíčový román v tom smyslu, že každé jméno, které se v něm objeví, je na někom reálném založené.
Své psaní do hloubky promýšlíte, žánr románu téměř uctíváte. Proč?
Pro mě je román nejvyšší útvar prózy. Je jedno, jestli je tlustý, nebo tenký. Četl jsem romány, který mají 190 stránek a dokážou ambiciózně obsáhnout celý svět. Prosté příběhy – vrátil jsem se z koncentráku, necítím se dobře, tak s tím něco udělám a nějak to skončí, plus do toho vpletu vlastní zkušenost s osamělostí –, to pro mě není dost. Stejně jako pro mě nejsou dost dnes tolik populární romány, které stojí výhradně na triviální společenské kritice nějakého jednoho aspektu současného života a prosazuje se v nich určitá dobová agenda nebo ideologie. To jsem ve svém románu nechtěl. Tisíce drobných rozhodnutí určí, jestli bude román dobrý; od míry vkusu po vzdělání, faktografičnost, toho, zda člověk umí psát, po rytmizaci textů, použití lexika, syntaxe… Román se dá podělat na milionech míst, milionem způsobů.
Už jednáte o překladech Nepatrné ztráty osamělosti?
Na lipském knižním veletrhu byl o mou knihu zájem, takže jsem se svou agentkou absolvoval nějaké schůzky v rámci Světa kniha. Snad brzy uvidíme, jak námluvy dopadly. Jakmile se to prolomí jednou, půjde to i jinde, a myslím, že Poláci mají skutečně vážný zájem. Nechci si z ministerstva kultury nabrat granty na překlady, vydat román v pětisetkusových nákladech ve dvaceti jazycích a dělat, že to je jako vydané a na první pohled úspěšné. Chci, aby se pro tu knihu někdo skutečně nadchl a aby si našla cestu k masám čtenářů.
Nelitujete, že jste nezačal psát dřív?
Ne. Já za posledních patnáct let zažil plno věcí. A když člověk chce literárně tvořit, nejenže by měl umět trochu psát, což se naučí v nějaký moment hodně lidí se sitzflajšem, ale měl by zároveň vědět, co chce říct, případně proč. Že má nějaké zkušenosti, je dost dobré. Kdybych svůj první román napsal v devětadvaceti, bylo by to jednoduché: zpověď dítěte, které prošlo svobodnou výchovou v devadesátých letech, o fetování a volném nočním a klubovém životě. Ale pro mě by to nebylo plnohodnotné. Moje trauma, osamocení, to by na velký román nestačilo. Opakuju se, ale jsem skutečně skeptický vůči některým trendům v oblasti literatury, přesněji vůči autofikci typu próz Édouarda Louise: v mých očích prostě nestačí vylít si srdíčko a napsat o tom, co se mi stalo.
Vyrůstal jste v centru Prahy, kde se od vašich šestnácti let rodiče vyskytovali jen zřídkakdy. Bydlel jste s bratrem a sestrou, vaši pracovali v zahraničí, táta tam jako farmaceut vedl výzkum léků. Měl jste kapelu a fandil elektru, vydával a vedl jste hudební časopisy Ultramix a Filter, na bicí jste vypomáhal undergroundovým kapelám, hrál s Mejlou Hlavsou… Jaký měla tahle svoboda vliv na váš život, jaký mu dala základ?
Moje manželka tvrdí, že špatný, ale podle mě to byla skvělá škola života. Nájemné sice táta zaplatil, ale na živobytí jsme dostávali velmi malé kapesné a museli jsme se o sebe starat, myslet dopředu, klasicky vést domácnost – když nenakoupíte, nemáte v lednici nic. Líbilo se mi, že můžeme být samostatní a svobodní. V pubertě jsem neměl proti komu rebelovat, naši se z Portugalska vrátili v roce 2000. To už jsem dělal druhou vysokou, žurnalistiku; z fildy mě ve čtvrťáku vyrazili. Dodnes ale vzpomínám na některé skvělé profesory, hodně mě bavila naratologie nebo poetika, dodnes z toho těžím.
Působil jste čtrnáct let jako DJ Radia 1, byl jste producentem a vydavatelem českých elektronických kapel včetně singlů kapely Ecstasy of Saint Theresa, která se sedmnáct let po vydání posledního alba právě vrací na pódia. Jak vzpomínáte na tuhle část svého života?
Já se dostal do Radia 1 někdy v devadesátém třetím a byl to naprosto zásadní zlom. Když tam člověk byl, měl tu auru, že ví o muzice všechno a má k ní přístup. Musíte si uvědomit tu dobu – žádné Spotify, žádný YouTube, maximálně CD půjčovna. Pracovalo tam hodně zásadních lidí…
Třeba Jiří Burian a Saša Michailidis, redaktoři Reflexu Ondřej Formánek a Luděk Staněk, naše dlouholetá přispěvatelka Jana Kománková…
A spousta dalších. Já nebyl žádný zásadní moderátor, ale u nás na gymplu z toho byli všichni hotoví. „Už jsi slyšel nový Lemonheads?“ Já jsem Lemonheads tou dobou možná ani neznal, ale už jsem měl tu auru, že jsem děsně in. Tenkrát jsem vycítil, že bylo dobré vrhnout se na pole české hudby, zejména elektronické, protože underground a rock už byly etablované. S kámošem Carlosem jsme na Radiu 1 založili pořad Inklubátor. Najednou se vynořily elektronické projekty, mnoho z nich jsme je objevili. Začali jsme vydávat kompilace, založili jsme vydavatelství. A bylo to skvělé, jen bohužel o tři roky později začala empétrojková revoluce. My už jsme tenkrát věštili nástup něčeho jako Spotify a to se taky později stalo, takže dneska už je klasické vydávání muziky vysloveně non-byznys.
Ale já vždycky dělal věci, které mi dávaly smysl a přinášely radost, pak teprve přicházel finanční aspekt. Takže jsem měl label, který sice trochu vydělával, ale zároveň taky dost prodělával na některých albech. Viděli jsme, že něco dobré vydat, tak jsme to prostě vydali bez ohledu na následky. Byla to punková doba. Na začátku jsme vůbec nevěděli, jak na to – do jakého studia máme jít, jak se masterují desky, jak se dělá obal… Nedávno jsem četl vzpomínku majitele knižního nakladatelství Labyrint Joachima Dvořáka, jak podnikali (v loni vydané knize Neviditelné řemeslo; pozn. aut.), a popisoval úplně to samé: někam zajdu, vůbec nevím, jak to chodí, nemám žádný odhad, vytisknu toho tolik a tolik, vrhnu to na trh, uvidíme. On to měl v knížkách a almanaších, já v cédéčkách a ve vinylech. A to nás bavilo, dokud s přelomem milénia nezačaly ty věci pomalu končit a my v roce 2002 nezavřeli krám.
Ve své dnešní práci pro radia Expres FM a Classic Praha mediálního domu Seznam.cz pracujete s umělou inteligencí, klonujete hlasy, lidi. Kdy půjde úspěšně naklonovat spisovatele? Kdy AI napíše knihu, ze které si sedne na zadek zkušený a poučený čtenář, intelektuál? Nemluvím o harlekýnkách, tam už se to děje…
Přesně tohle je subtéma mého nového románu; byť na povrchu je to tedy příběh o lásce a rozpadu manželství. Musím ho vydat rychle, protože situace v AI se mění velmi drasticky. Když jsem kdysi někde mluvil třeba o nástupu internetu, říkal jsem: Možná za deset let a možná za patnáct. Ale šlo to rychleji. A nástup umělé inteligence teď je ukrutně rychlý – když cosi vyprávím o umělé inteligenci na konferenci, do měsíce už to neplatí. V chystané knížce to naštěstí pojímám dost univerzálně, celé se to týká umění a imitace, protože to je to, co nám z toho eticky a filozoficky vyplývá: Co je vlastně lidský výtvor, co je naše existence? Co jsme ještě my? Co nás definuje?
A?
Souhlasím s názorem izraelského intelektuála Yuvala Noaha Harariho, který napsal mimo jiné knihu Homo Deus: Stručné dějiny zítřka, že lidi jsou do jisté míry biochemické algoritmy, které jsou jen těžko rozklíčovatelné, ale kdyby se rozklíčovaly, zjistíme, že se my lidé nechováme jinak než ty algoritmy. Pokud bychom dokázali člověka rozložit na kousky kódu a zahrnuli veškeré jeho zkušenosti a vlivy, tak bychom věděli, co udělá, a mohli bychom číst jeho myšlenky. Podle mě algoritmy jednoho dne určitě dokážou napsat knížku, která se vyrovná i těm nejlepším románům. Otázka je za a, co na to publikum, a za b, jestli to vůbec tou dobou bude někoho zajímat. A v tomhle ohledu jsem vůči knihám velmi skeptický. Každopádně jednou umělá inteligence dokáže napsat skvělý román, jakkoli si to mnozí z nás v sobě popírají. Oni si truhláři v devatenáctém století taky neuměli představit, že jednoho dne přijde IKEA a že ztratí práci, kterou mají tolik rádi.
