Šmicer: Na šampionátu jsem se chtěl vždycky ukázat. Na výhru potřebujete štěstí a nesmíte zblbnout

Na úvodní dvoustraně má na sobě Vladimír Šmicer dres, který fanoušci neznají. Triko s nápisem „We Are the Champions“ měl český nároďák připravené na finále EURA 1996. Našim ale chybělo trochu štěstí. „Moc jsme si tehdy nevěřili, všemu jsme se smáli,“ vzpomíná na legendární šampionát. Nejen on by si přál, aby na právě začínajícím EURU naši podobně překvapili.

Začíná mistrovství Evropy ve fotbale. Vy jste zažil tři evropské šampionáty, v roce 1996 dokonce se stříbrnou medailí z finále. Jaká je vaše nejlepší vzpomínka na ně?

Tou je určitě můj první gól za reprezentaci v roce 1996. Dal jsem ho v zápase proti Rusku. Ten zápas měl všechno. Nejdřív to vypadalo, že to pro nás bude lehký zápas, protože jsme vedli 2:0, jenže Rusové vyrovnali na 2:2. A za tohohle stavu jsem šel do hry. Dostali jsme gól na 3:2 a já jsem si říkal: „Tak to jedeme domů.“ Ale pak Rusové udělali chybu a Luboš Kubík mi nahrál krásně za obranu. Dal jsem gól. Bylo to na Anfield Road, můj první gól v reprezentaci. Na to člověk nezapomene.

Byl tenhle zápas zlom, jenž vedl až ke druhému místu?

Byla to euforie. Jeli jsme tam jako outsideři a ještě první zápas prohráli s Německem. Pak nás podcenili Italové, udělali šest změn v sestavě, porazili jsme je a dostali se zpět do hry. Potom už zápas s Rusy a postup do čtvrtfinále. Úžasný moment i pro mě osobně.

Více než legendární zápas s Holandskem na EURU 2004?

To byl fantastický zápas, jeden z nejlepších mé generace. Otočili jsme z 0:2 na 3:2 a hrálo se nahoru dolů. Myslím, že UEFA to dodnes uvádí mezi nejzábavnějšími zápasy v historii EURA. Mohlo to klidně skončit 5:5. Bylo sice sladké, když jsem dal vítězný gól, ale dával jsem ho do prázdné brány. Jasně, musíte si dobře naběhnout, abyste to mohl doklepávat. I tam existovala euforie, ale byli jsme v jiné pozici. Na ten turnaj jsme jeli jako favorité, kdežto v roce 1996 jsme si moc nevěřili a ze všeho jsme si dělali srandu.

Český tým byl na EURU 1996 poměrně mladý. Do zahraničí pak odešel i Pavel Nedvěd nebo Patrik Berger. I letos jede hodně mladých hráčů. Mají podobný potenciál?

Mladí kluci, co tam letos pojedou, se budou chtít ukázat. V Evropě moc lidí nezná třeba Robina Hranáče, stejně jako kdysi nikdo neznal Šmicera. Já jsem vždycky odjížděl na šampionát s tím, že se chci ukázat. Aby si lidi všimli, že tady je nějaký Šmicer. Jasně, chceš makat pro tým, ale moje osobní motivace byla v tom, že jsem věděl, že to je životní příležitost, což zápas české ligy prostě není.

Často se říká, že se fotbal za posledních 15 let nejvíc změnil. V čem je největší rozdíl? Mluví se o datech, regeneraci, jiné ­taktice…

Je to všechno, co zmiňujete, ale zmínil bych i lepší trávníky. Ono se dobře hraje s brankářem, když máte dobrý trávník. My jsme takové koberce neměli. Proto je dnes jiná taktika, brankáři hrají nohama a i obránci se musí nabízet. Za nás se hrál nákop nahoru a souboj o druhý balón.

Chtěl byste raději hrát dnes?

Mně by možná ten dnešní fotbal seděl. Ale opravdu se to nedá srovnávat, jsou to jiné éry. Hráči o sebe víc dbají, mají lepší servis, mají data o svém těle a využívají to. Na druhou stranu, třeba s rychlostí bych osobně neměl problém. Moje tehdejší fyzické testy mohly být stejné jako u dnešních hráčů. Ale taktika se úplně změnila. Hraje se represink, dopředu se hra zrychlila. Dřív stačilo mít dvě rychlá křídla a hráči uprostřed mohli být pomalejší. Dnes musí mít rychlostní dispozice všichni. Úplně zmizely pozice jako libero nebo klasický špílmachr. Možná je to někdy na úkor kreativity. Ale o to cennější jsou hráči, kteří to umějí spojit a prosadit se technikou i dnes. Třeba Luka Modrić, Kevin de Bruyne, Bernardo Silva.