Tím nejreálnějším, co ve vesmíru existuje, je lidské vědomí, tvrdí ve své nové knize Aleš Rozehnal
Autor románu Na opačné straně času Aleš Rozehnal působí jako docent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ve své nové knize popisuje případy inspirované praxí advokáta. Jeho jednotící osou je však „hermetický příběh“ mířící k základům lidského vědomí.
Váš hrdina pátrá po patnácté části pozdně starověkého souboru Corpus Hermeticum, jehož autorem měl být muž jménem Hermes Trismegistos. Jednoduchá otázka – existoval tento rukopis a jeho autor nebo jde čistě o vaší fikci coby spisovatele?
„Soubor Corpus Hermeticum existoval a existuje, stejně jako jeho autor Hermes Trismegistos, byť zřejmě není autorem úplně všech částí tohoto díla. Ve starověku se jednalo o velmi populární sbírku traktátů, která byla často čtena a citována. Na dlouhá staletí se však pro západní svět ztratila, protože byla zřejmě ukryta před barbary v Konstantinopoli. Po dobytí tohoto města Turky se díky uprchlým mnichům dostala zpět do západní Evropy a byla tak pro Západ znovu objevena. Do Benátek se ale zřejmě dostala bez jedné chybějící části, po které pátrá hrdina knihy.
Co víme o Hermovi Trismegistovi, je-li skutečnou postavou?
Jak jsem říkal, Hermes Trismegistos je reálná historická postava, ale zřejmě toto jméno nosilo více lidí. Cicero například hovořil o pěti Hermech. Podle jedné z legend žil Hermes Trismegistos před potopou. Byl synem nebo vnukem prvního člověka Adama. Vynalezl hieroglyfy a napsal v nich na stélu všechnu svoji moudrost, aby ji uchoval před zničením. Po potopě ji jiný Hermes Trismegistos přeložil do řečtiny a zapsal do knih. Jiný Hermes byl zase stavitelem pyramid. Další předal svoji moudrost Abrhámovi. Hermes měl být současníkem Mojžíše, starší než Platon a Pythagoras. Někteří ho ztotožňovali s Idrisem, jedním z islámských proroků. Pro jiné to byl Cadmus, zakladatel Théb, který přinesl Řekům abecedu. Hermes je údajně i autorem biblické knihy Enoch. Ve všech legendách se ovšem jedná o mytického tvůrce civilizace. Jsou to samozřejmě pouze legendy, kterým můžeme a nemusíme věřit, ale o autorství podstatné části Corpusu tímto autorem není důvodu pochybovat.
Ve vašem příběhu se zároveň objevuje teze, že ztracená část souboru Corpus Hermeticum se mohla objevit na našem území, konkrétně v držení Emy Destinnové…
Když Emma Destinová koupila panství ve Stráži nad Nežárkou, spojila svoji částečně okultní knihovnu s hermetickou knihovnou bývalého vlastníka zámku barona Leonhardi. A právě v knihovně hraběte Leonhardi se mohl ztracený rukopis nalézat Byl totiž význačným představitelem hermetismu. Když Ema Destinová po první světové válce zchudla, získal téměř všechny její knihy pražský advokát doktor Karel Hartmann, a to v rámci vyrovnání dluhu za jeho honoráře. Ztracený rukopis tak získal zřejmě on. Jenže rodina Hartmannových byla deportována v roce 1942 do Terezína. V roce 1944 byli odvlečeni do Osvětimi a zavražděni v plynové komoře.
Přežil někdo z rodiny Karla Hartmanna?
Jako zázrakem přežili oba Hartmannovi synové. V lednu 1945 byli posláni na pochod smrti až se dostali do koncentračního tábora Buchenwald. Tam je v dubnu 1945 osvobodila americká armáda. Po komunistickém převratu se rozhodli z Československa emigrovat. A právě to, co se mohlo dít s rukopisem poté, popisuje moje kniha.
Tématem vaší knihy je lidské vědomí. „Svět může být docela jiný, než se nám jeví.“ To říká spisovatel Aleš Rozehnal, co na to říká Aleš Rozehnal právník?
Ve světě advokacie není na úvahy o podstatě materiálního světa místo. Advokát se musí pohybovat v normativním systému, který je přísně kauzální. Každý následek má svoji příčinu a každá příčina je následkem jiné příčiny. Tento normativní systém je samozřejmě výtvorem člověka a nemá nic společného s přírodními zákony. Advokát má ovšem tendenci tuto kauzalitu přenášet i do materiálního světa. Od prvního ročníku na právnické fakultě se učíte, že pokud za určitých podmínek nastane nějaká událost, má to jeden nezvratný následek. Nazýváme to strukturou právní normy. Bereme za samozřejmost, že tato pravidla platí i v přírodě a ve vesmíru. Jenže když se pak dostaneme do zkoumání hlubších struktur hmoty, zjistíme, že taková kauzalita neplatí. Ale v právu to naštěstí nemusíme řešit, protože by to způsobilo jeho rozpad a naše společnost by nemohla fakticky existovat.
Můžeme vůbec dojít k nějakému završujícímu poznání?
Završující poznání všeho neexistuje a nikdy existovat nebude. To ale neznamená, že by člověk poznávat neměl. Přivede ho to například k tomu, že nejreálnější, co ve vesmíru existuje je jeho vědomí. A pokud toto vědomí nazveme duší, poznáme, že to, co jsme leckdy považovali za nevědecký brak, zase tak nevědecké není. Zbývá pak otázka, zda je lidské vědomí dané limity lidského druhu, nebo se může vyvíjet.
Co myslíte vy?
Ačkoli to pro mnohé zní neuvěřitelně, existuje velmi mnoho indicií, či důkazů, že se lidské vědomí vyvíjelo. S nadsázkou tedy můžeme říct, že první člověk Adam viděl svět úplně jinak než my. Jinak ho zřejmě viděli i Egypťané a Řekové ve starověku. Od tohoto poznání je pak už jen krok k uvědomění si, že vědomí, které máme posledních několik stovek let, nemusí být jeho nejvyšší formou. O takovou transformaci se snaží právě hermetismus, který není jen filozofickým systémem, ale i duchovní cestou člověka.
