Královna luxusních hodinek Tamara Kotvalová: Letos chceme konečně zlomit miliardu, to se asi povede
TAMARA KOTVALOVÁ prodává v pražské Pařížské ulici hodinky patnácti renomovaných značek za statisíce až desítky milionů korun: Rolex, Patek Philippe, Breitling, Jaeger-LeCoultre nebo nově Zenith a Longines. Zakladatelka firmy Carollinum s Reflexem mluvila o situaci na trhu highendových hodinek, o hodinkách jako vášni i investici a také o svém aktuálním koníčku, totiž nákupu a rekonstrukci nemovitostí v Chorvatsku. Rozhovor s Tamarou Kotvalovou najdete v dnešní (stostránkové!) příloze Reflexu ke karlovarskému filmovému festivalu, jehož je Carollinum hrdým partnerem, a zde si můžete přečíst bonusové otázky a odpovědi.
Kolik značek nyní zastupujete? Pokud se nepletu, k třinácti tradičním přibyly letos dvě nové, po Breitlingu i Longines a Zenith…
Ano, máme jich pod křídly zatím patnáct, ovšem připravujeme teď nějaká nová otevření v Pařížské ulici, máme napilno. Orientujeme se na mladou generaci, i pro ně jsme jako patnáctou značku do našeho portfolia v Carollinu zahrnuli Longines, značku vysoce kvalitní, svěží, a přitom cenově dostupnou. Chceme pozdvihnout estetické cítění mladých milovníků hodinek, podpořit jejich zájem o řemeslo a vychovat si další generace klientů.
Ovlivnila ekonomická krize chování vašich zákazníků, nebo se nejvyšších sociálních vrstev netýká?
V posledních letech máme ekonomickou recesi, bojuje s ní i západní Evropa, Amerika a Asie. Ale haute horlogerie čili vysoké hodinařině se recese zcela vyhýbá, my v Carollinu ji vůbec nepociťujeme. Loni jsme měli obrat přes 920 milionů, letos chceme konečně zlomit miliardu, to se asi povede.
Sledujete ekonomické prognózy? Zajímá vás, kdy se vrátí konjunktura?
Samozřejmě. Ty zprávy k nám chodí z ekonomicky vyspělejších zemí, než je Česko, ale mě osobně nechávají celkem chladnou. Kdykoli k nám přišla krize, ať už to byla hospodářská krize roku 2008, povodně, nebo covid, Carollina se to nikdy nedotklo. Zájem zákazníků byl o to vyšší – uvědomili si, že hodinky jsou investičním prostředkem a že právě do nich je rozumné ukládat hotovost v těchto obdobích. K tomu jsme mladý trh, jako firma tu fungujeme nějakých osmadvacet let, takže poptávka našich klientů ještě stále není nasycena. Ano, někdy se stane, že obraty jsou nižší, zejména u slabších značek. Ale pokud máte v portfoliu Patek Philippe a další silné značky typu Cartier, nemusíte se v České republice obávat.
Jak je to však s donedávným celosvětovým nedostatkem surovin a s výpadky v dodávkách nejlepších producentů v haute horlogerie? Nezměnila lehká ekonomická krize způsobená mimo jiné ruskou invazí na Ukrajinu hodinářský průmysl?
Zdá se, že některé značky ještě stále bojují, třeba A. Lange & Söhne, která zatím pořád nemůže sehnat hodinářské mistry a dodnes jede v režimu snížené výroby hodinek. Také vedení Patek Philippe a Rolex nám nahlásilo, že ani dva roky po konci covidové pandemie bohužel nebudou schopni dodat včas veškeré zboží.
Jak je možné, že ani vyhlášený německý výrobce A. Lange & Söhne nemůže sehnat hodináře?
Budoucnost hodinářského průmyslu je do velké míry závislá na tom, že se mladí lidé vyučí v řemesle. Pokud tu nebudou hodináři, kteří budou mít k hodinkám vášnivý a zároveň zodpovědný vztah, skončili jsme – stroje a umělá inteligence za nás nevyrobí všechno. Ve všech odvětvích sledujeme urgentní nedostatek řemeslníků, v západní Evropě se řemeslo dávno platí zlatem a dnes berou dobře vyučení fachmani víc než intelektuálové s doktorátem, o přebujelém středním managementu v kancelářích korporátů nemluvě. Pracovat ve fabrikách na hodinky je vážně náročná práce a dneska už je jiný svět, který k ní neinklinuje. Mladí si chtějí takzvaně užít života, poznávat svět, ale nechtějí budovat a často ani vlastnit. A druhá věc: každý dnes touží po home office, což třeba já ve své firmě nepodporuju, pokud někdo není nemocný nebo nemá vysloveně nouzi.
Pokud jde o vnitřní chod Carollina, jak to vypadá s vaším čtyři roky předem avizovaným odchodem do ústraní a předání firmy potomkům?
Toužila jsem předat firmu plně svým třem dětem a hodně se na ten okamžik upínala, než mě okolnosti donutily přiznat si, že nástupnictví se takhle v mém oboru řešit nedá.
Proč? V čem je problém?
Ve vesmíru tak uzavřeném, jako je hodinářský průmysl, si vybudujete pevné vztahy, které pěstujete a hýčkáte dvacet třicet let. Zatímco můj realitní byznys je založený především na emocích, ten hodinářský stojí na tradici a vztazích. Máte jméno, máte respekt – to je nepřenosné. A i když vaše děti pracují po vašem boku třeba osm let, stále máte hlavní slovo při jednání s dodavateli. Já si malovala, jak jim v tomhle nebo příštím roce všechno předám, ale nejde to. Vždycky jsem se divila, když jsem sledovala vedení velkých hodinářských rodinných firem, že velkým šéfům trvá předávání žezla skutečně strašně dlouho. Dnes to naprosto chápu: firmy, které nás živí, jako je třeba Rolex nebo Patek Philippe, jsou velmi konzervativní a s jakýmikoli změnami je už jen kvůli nim třeba zacházet pomalu a opatrně. Takže děti sice pracují v exekutivě, ale celkové know-how a klíčová komunikace napříč firmou stále zůstává na mě.
Používáte i přes všechny funkce mobilu své hodinky denně?
Všichni víme, co dokáže mobil. Otevřeně si můžeme říct, že hodinky už se nepořizují kvůli sledování času, ale pro radost, jako krásný šperk, jako statusový symbol. Naši mladí zákazníci většinou chtějí jednoduché, sportovní značky a až později dozrají k tomu, že ocení komplikace, řemeslo, že najdou zalíbení v ušlechtilých kovech. Ale nejprve musejí zahořet, třeba pro konkrétní značku nebo styl, musejí tak trošku onemocnět hodinkami. Jak si jednou koupíte hodinky, začne nás to bavit a z toho vlaku už nelze vyskočit, pokud tedy jste finančně zaopatření. Jednak si uvědomíte, že je to dobrá investice, jednak vám to činí radost, jednak je to ušlechtilý koníček.
Vraťme se k té investici…
Koupíte si auto, ale to časem ztrácí na ceně. S hodinkami je to naopak. Už i v Česku, na poli do revoluce zcela neoraném, máme hodně sběratelů. A do Carollina jich za námi dokonce jezdí i několik ze zahraničí, konkrétně třeba jeden milý pán z Londýna, který si zamiloval náš servis. To pak musíme hlásit dané firmě, v tomto případě Patek Philippe, že přišel někdo mimo náš region se zájmem o nějakou hodinářskou komplikaci, a prezident Patek Philippe Thierry Stern to schvaluje. Pětaosmdesát procent naší klientely tvoří Češi, jen patnáct procent cizinci, zpravidla turisté, kterým prodáváme běžné kusy přímo v buticích.
Před dvěma lety se našel kupec pro vůbec nejdražší hodinky ve čtvrt století dlouhé historii vaší firmy; odnesl si kousek za dvaatřicet milionů korun. Ten rekord zůstává?
Nikoli, byl překonán, už jsme prodali dokonce hodinky za více než dva miliony eur, pochopitelně z dílny švýcarské firmy Patek Philippe s bezmála dvousetletou tradicí. U Patek Philippe už nám říkají: Podívejme, vy jste pomalu rovni trhu v západoevropských metropolích! Není úplně jednoduché prodat drahé hodinky. Naštěstí si takovou velkou koupi nikdo z našich klientů nikdy nerozmyslel, bývá to uvážená koupě na základě mnohaměsíčního, někdy mnohaletého rozhodování. Zatím jsme ještě neměli ani případ, že by se změnila klientova finanční situace a on musel kousek, na který se stojí fronta léta, odříci.
Platí stále to, že když jdete na akci konkrétní hodinářské manufaktury, sluší se mít na ruce právě jejich hodinky?
Samozřejmě. A máte-li během těch řekněme čtyř dní v Londýně, v Ženevě, v Hong-Kongu nebo kdekoli jinde v plánu patnáct schůzek se svými dodavateli, umíte si představit, kolik s sebou vezete hodinek. Pokud danou značku ve své sbírce nemáte, zvolíte nějakou výše postavenou, dražší, ideálně se zajímavými hodinářskými komplikacemi. Na den mám ráda rozměrově větší hodinky, třeba Rolex, k večerním toaletám šperkové, něžnější modely firem Cartier, Piaget nebo Patek Philippe.
Jak se daří vašemu realitnímu byznysu v Chorvatsku?
Jeden můj známý čte tuhle moji libůstku posledních let velmi zajímavě. Říká mi: „Pro tebe jsou ty reality v Chorvatsku takové kasino, viď? Ty to bereš jako loterii: když zmerčíš pozemek, hned se ti rozsvítí oči jako sázkaři, co jde s tiketem k přepážce.“ A ono to tak je. Vždycky tam něco postavím a ani to nechci prodat, ale ono se to najednou krásně prodá. Činí mi to potěšení a baví mě na tom ta nejistota, baví mě objevovat nová místa i nové problémy realitního byznysu – a ještě jsem na žádném projektu neprodělala, ačkoli to stále beru jen jako koníček. Mám k Chorvatsku vztah, vyrůstala jsem v bývalé Jugoslávii, cítím se tam jako doma. Jazyk jsem oprášila a zvykla si na jeho trochu jinou variantu – jako malá jsem žila v Srbsku, v Bělehradě. Jakmile přijmete jejich mentalitu, tu jejich veselost a otevřenost, velmi rychle si je získáte a oni vás. Jsem tam sice tak trochu jako na dovolené, bydlím kousek od moře takzvaně v první linii, ale pilně chodím s majiteli po realitách a pozemcích, nenakupuji od realitek nebo developerů.
Na kolik pozemků a parcel sáhla vaše ruka?
Pár už jich je… V posledních letech tam nakupuju pozemky v panenské krajině, která je zároveň v první řadě, u moře. A baví mě rekonstrukce. Několikrát denně telefonicky konzultujeme s architekty a stavbyvedoucími, na základě videohovorů jim schvaluju a připomínkuju dílo. Těším se, až zas uvidím své zdi z celosvětově vyhlášeného bračského bílého mramoru – alespoň na displeji mobilu. Všechny pozemky, co jsem v Chorvatsku koupila, dnes mají dvojnásobnou cenu, ale já je prodávat nechci.
I vlivem její úcty a respektu ke kultuře a umělcům se firma Tamary Kotvalové, která je mimochodem též partnerem chystané výstavy portrétů světoznámého fotografa Bruce Webera My Education (20. září 2024 – leden 2025; Dům u Kamenného zvonu), stala součástí 58. ročníku MFF KV. Na partnerství s nejprestižnějším filmovým festivalem ve střední a východní Evropě jsou prý náležitě pyšní: „My v Carollinu podporujeme osobnosti a projekty, jejichž věhlas překonává hranice naší země a jichž bychom si měli vážit a být na ně hrdí. Myslet na své kořeny a na to dobré, co v Česku vzniká, je naše poselství hlavně mladé generaci,“ říká Tamara Kotvalová a připomíná, že podpora kultury obecně a kinematografie zvlášť je v haute horlogerie čili vysoké hodinařině běžná: Rolex je partnerem amerických Cen Akademie čili Oscarů, francouzský Cartier podporuje filmový festival v Benátkách a švýcarská manufaktura Jaeger-LeCoultre zase festival v Šanghaji.
