Viggo Mortensen: Jsem vděčný, že jsem mohl na Ukrajinu jet a povídat si tam s lidmi

Na začátku práce na filmu Až na konec světa byl obraz, který jste měl v hlavě – dívka v lese podobném tomu, kterým chodila vaše matka, když byla malá. Jak se tenhle obraz vyvinul ve western?

Scénář jsem psal v Madridu v roce 2020, uprostřed lockdownu, kdy jste se nesměli vzdálit dál než 250 metrů od bytu. Seděl jsem tedy doma a hodně četl a psal. Začal jsem od tohohle obrazu, myslel na svou matku a na místo, kde si hrávala a kam se ke konci života zase vrátila. Snažil jsem se přijít na to, kde a v jaké době by se můj příběh o silné a nezávislé ženě měl odehrávat. A napadlo mě, že takové ženy to musely mít těžké v 19. století na Divokém západě. Proto ­western.

Matka vás brala na filmy jako Lawrence z Arábie. Jakou nejdůležitější radu vám dala?

Nedávej si omezení v tom, o čem sníš a co chceš dokázat. Nedrž se zpátky v tom, co chceš vyzkoušet. Je v pořádku dělat chyby. Buď smělý a odvážný.

Zároveň máte ve své bohaté filmografii řadu výrazných otcovských figur, třeba ve snímcích jako Dějiny násilí, Cesta, Tohle je náš svět… Ve svém westernu teď svým způsobem nahlížíte maskulinitu z jiných úhlů.

Nemám pocit, že bych chtěl něco měnit, ať už jako herec, nebo režisér. Nemám žádná konceptuální, ideologická nebo politická východiska. To, že hraju víc otců, je taky dané mým věkem. Ale u každé postavy, kterou ztvárňuju, ať už to je Aragorn, Nikolaj ve Východních příslibech, nebo sám Lucifer v Boží armádě, přemýšlím nad dvěma věcmi. Za prvé, co se stalo před první stránkou scénáře? Tím můžete strávit zbytek života, můžete se třeba ztratit v bádání nad skutečnou historickou postavou. A za druhé, kdy se postava chová jinak, než jak je definovaná? Lidé se nechovají každý den stejně, záleží na tom, s kým zrovna jsou, v jakých situacích se ocitnou. Žádný padouch není zlý neustále. A ten posun ve westernovém žánru – většinou bývají hlavní hrdinové westernů bílí muži anglosaského původu. V Až na konec světa to je žena. A ani ona, ani hlavní mužská postava, kterou hraju já, nemá angličtinu jako mateřský jazyk. Nesnažím se tím nic změnit, prostě mi to přišlo zajímavé.

Etnik je v tom filmu opravdu řada.

Ano, nebývá to ve westernech běžné, i když třeba v Nebeské bráně je hodně postav z východní Evropy. Já mám ve filmu třeba italského pianistu Claudia, různé další přízvuky a jazyky. Snažil jsem se o to v rámci zachování historické věrnosti. Autenticky nepůsobí jen oblečení a zbraně, ale celé městečko, kde se část děje odehrává. Místo, kde jsme natáčeli, je v Mexiku a scénografka Carol Spierová se pozastavovala nad tím, že v něm stojí hodně budov z vepřovic. Ale to odpovídá! Nějakých deset let před naším příběhem to místo skutečně patřilo Mexiku, než území zabraly Spojené státy. Proto je ve filmu taky hodně postav, které vypadají hispánsky, ale sháněli jsme i lidi blonďaté nebo zrzavé.

Vzpomenete si na první western, který jste viděl?