Stanislav Balík: Česká společnost je poměrně tolerantní, rovnostářská a skeptická k vlastním schopnostem

Z akademického světa do toho politického přestoupila už řada osobností, namátkou Petr Fiala, Danuše Nerudová, Mikuláš Bek. Proč vy? Přinejmenším je akademické prostředí kultivovanější.

Bezprostředním impulsem byly výzvy od různých lidí z našeho regionu. Navíc na té nejnižší úrovni politiky – v politice komunální v mém rodném Bludově – jsem aktivní už téměř čtvrtstoletí. Postupem času jsem došel k tomu, že se na venkov a na odlehlé regiony, mezi něž mé Šumpersko a Jesenicko jistě patří, na politické úrovni často zapomíná a že to není fér. Rád bych byl jejich viditelným, a hlavně užitečným ambasadorem. A k tomu akademickému prostředí – to umí být také pěkně ostré a bojovné, možná o něm lidé z venku mají iluze.

Pro velkou část občanů je politika svinstvo, kde si bez tvrdých loktů a drzého čela člověk neškrtne. Vy zrovna na tvrdé lokty nevypadáte, nebo se mýlím?

Myslím, že se teď řada lidí, kteří mě znají, pousmála. Drzé čelo snad skutečně nemám, ale tvrdou hlavu určitě ano. Potkaly se ve mně geny starých hrdých sedláků z Hané stejně jako geny dědečka, prvo­republikového četníka, a možná se tam ozývá i prapra...děd, který byl v 17. století katem v Poličce. Zděděné vlastnosti ale nebývají všechno, hodně mě ovlivnila a snad i zjemnila etika skautingu. Tedy – myslím, že to, co je zatím za mnou, ať už v Bludově, ve skautingu, v různých funkcích univerzitních a jinde, ukazuje, že bych se v politice ztratit nemusel. Politika svinstvo být nemusí. Samozřejmě, jsem realista, dobře vím, že lidé nejsou andělé. Ale když si všichni budeme říkat, že politika je svinstvo a slušní lidé do ní nemají chodit, tak se to skutečně stane. Nechci, abychom politiku nechali jen „ostrým hochům“.

Narážím na atmosféru současného veřejného života. Je čím dál nesnášenlivější, agresívnější, krajním vyústěním byl nedávný atentát na Roberta Fica. Často se ptáme, zda se může něco podobného stát i u nás. Opírám se o váš loňský text v Reflexu, podle něhož my Češi a Slováci nejsme blízké národy, ačkoli si to myslíme.

To, že někdo vytáhne kvér a vystřelí, se může stát kdekoli, i v té nejmírumilovnější zemi. Samozřejmě že tomu jako společnost můžeme jít naproti – tím, jak hrubne společenská debata, jak se hrotí a absolutizují některé postoje. Každopádně ale společenská atmosféra u nás se liší od slovenské. Od doby českého i slovenského národního obrození získaly naše národy odlišné mentality, které se příliš nesblížily ani třemi čtvrtinami století společného státu.

Zůstaňme ještě u té vyhrocené atmosféry. Politika v západních zemích tak trochu připomíná parní kotel před výbuchem, mluví se o vzpouře nemalé části společnosti, včetně té české, proti liberální demokracii. Je to přehnané?

Není to přehnané. To, že dochází k velkým posunům, vidíme na řadě příkladů – oslabovaní velkých stran, štěpení politické scény, mezivolební velké přesuny voličských hlasů. Oslabuje střed, hrdinové mají extrémní názory. Především ale vidíme hrocení politické i společenské debaty na sociálních sítích a vliv demokratizace médií, kdy informace z řetězových mailů či z podivných facebookových skupin mají pro řadu lidí stejnou váhu jako poznatky z encyklopedií či seriózních médií. Rozkládá se nám společná báze, na níž jsme byli schopni si porozumět. Jak se chcete domluvit o jednoduchých i složitých politických záležitostech s lidmi, kteří věří, že Země je placatá, případně že čarodějnice na Šumpersku a Losinsku skutečně létaly na sabaty na Petrových kamenech a byly upáleny po právu?

Výrazivo a chování, jež by si kdysi vysloužily i v hospodě „pár přes hubu“, běžně zaznívají i od veřejně aktivních lidí, politiků. Stále se hledají vysvětlení, co se s naší civilizací stalo. Jaké je to vaše?

To kdybych věděl! Jedno z mých vysvětlení je, že ztrácíme zábrany i ve svém soukromí. To, co jsme kdysi dělali nebo říkali potajmu či v ústraní, dnes hrdě děláme a hlásáme na veřejnosti. Mám za to, že bez individuální kázně a bez sebeomezení nemůže společnost dlouhodobě fungovat. Kde se ale dnes i ve výchově, ve škole či jinde mluví o důležitosti kázně? Neslyšíme spíše slova o právu na sebeprosazení a volnost?

Molekulární biolog Petr Ryšávka: Řídí nás bakterie ale není divu. Byly tu dřív!

Rozhovory

Zmínil jste posilování krajních názorů a slábnutí mainstreamového středu – je šance, že jde jen o přechodnou fázi, anebo západní demokracie vstupuje do věku autoritářů, jak se občas píše?

Nikdy jsem se neuchyloval k prognózám, nerad předvídám budoucnost. Navíc, když vidíme, jak dramaticky dokáže změnit i věci, které považujeme za neměnné, náhlá událost... Kdo by si ještě před třemi lety dovedl představit tak dramatickou změnu třeba v přístupu Němců k Rusku?

Jaké strany jsou podle vás dnes rizikové?

Všechny ty, jež nejsou názorově ukotvené a jen surfují na vlnách proměňujících se voličských nálad. Ty, které mají jako hlavní náplň protest, a nikoli pozitivní program, tvoření. Ty, jež jsou ­vystavěny nikoli kolem společných zájmů, ale kolem obdivu k silnému vůdci, „který se nezakecá“. Ty, jež pohrdají svobodou a demo­kracií.

A nemění se náhodou demokracie v podobě, jak ji známe, v něco zásadně jiného? Orbán kupříkladu razí termín „neliberální demokracie“, Putin dokonce „suverénní demokracie“.

Tak předně, prosím, vůbec nepřipusťme debatu o tom, že v souvislosti s Putinem se dá mluvit o jakékoli demokracii. Stejně tak bychom totiž mohli diskutovat o tom, jestli náhodou nebyly svébytným typem demokracie lidové demokracie v sovětské zóně střední a východní Evropy po roce 1948. Nebyly. Byly to diktatury, stejně jako je diktaturou Putinovo uspořádání v Rusku. Složitější je debata o Orbánově Maďarsku. Tam vidíme něco trošku jiného: z hlediska vládce šikovnou manipulaci mediálním světem, práci s ekonomickým vlivem vlády a podobně. Obecně ale nemám moc rád ona demokratická přízviska, s výjimkou termínu „liberální“. Na dlouhou přednášku je, co si pod demokracií představujeme. Sama o sobě totiž může být jen technikou rozhodování, my jako Západ jsme si s ní ale spojili i svobodu, respektive záruku liberálních svobod. A proto máme někdy potřebu mluvit o liberální demokracii jako o systému, jenž neumožní, aby většina svým hlasováním zbavila některé společenské skupiny jejich práv. Jakékoli jiné přívlastky k demokracii se snaží zakrýt opuštění politiky svobody a demokracie.

Přívlastek „digitální“, který se k slovu demokracie dnes také přiřazuje, je ale něco úplně jiného, že?

Samozřejmě. Tento pojem se odkazuje nikoli na obsah vládnutí, ale spíš na některé používané techniky, a především na prostředí, v němž žijeme a získáváme informace. To se dost výrazně liší od někdejšího prostoru, kde jsme všichni viděli stejné billboardy, na náměstích slyšeli stejné mítinky. Technologie sociálních sítí umožňuje přesně cílit sdělení a každé společenské skupině pouštět něco jiného, co je uzpůsobeno právě jí. Ti ostatní to vůbec nevidí. Spousta komunikace se také děje ve světech, kam někteří vůbec nechodí. Většina je pak překvapena, když se před volbami vynoří fenomén Filipa Turka, o němž nikdy neslyšeli, ale který má současně statisícovou fanouškovskou základnu.

Nakolik hraje roli v příklonu části voličů k silným vůdcům obtížnost orientovat se v čím dál hlubším moři informací? Nehledají lidé zcela logicky nějaké stéblo, pevný bod, a to jim v nejlíbivějším balení nabízejí právě populisté a radikálové?

Ano, dnešní svět je složitý a jednoduchý zřejmě už nikdy nebude. I mnohé jednoduché pravdy, které jsme se kdysi učili ve škole – třeba o složení hmoty a nejmenších částicích –, už neplatí a vidíme, že je vše složitější. My jsme přitom vnitřně nastaveni na jednoduché binární modely: ano, ne. Když pak vidíme, že jednoduchá změna v nějaké politice je málokdy možná, že s sebou nese řadu negativních dopadů v jiných oblastech, případně že je tak náročná na technické provedení, že ji státní aparát není schopen zajistit, propadáme skepsi. Objeví-li se pak někdo, kdo mluví jednoduše a předkládá jednoduchá řešení, má velkou šanci, že nás okouzlí.

Ultramaratonkyně a vědkyně s českými kořeny Jasmin Paris: Na zvířátka z halucinací už se těším

Rozhovory

O posilování vůdcovského kultu v globální politice se píší i knihy. Ale není ten nárůst počtu lidí, kteří jsou ochotni vzdát se svobod ve jménu autoritativnějšího způsobu řízení společnosti, spíš jen optický klam? Takoví lidé přece byli a jsou vždy a všude.

Jistěže takoví byli. I u nás. Vždyť komunistům už za první republiky v roce 1925 chybělo 0,8 procenta hlasů, aby zvítězili ve volbách. A v roce 1946 okouzlili skoro polovinu národa. Nyní spíš vidíme změnu oproti devadesátým letům minulého století, nejen u nás, ale i v zahraničí. Rétoriku, s níž dnes kupříkladu slaví úspěchy německá Alternativa pro Německo (AfD) a získává 16 procent hlasů, tehdy mívala Národně demokratická strana Německa (NPD), která ­ovšem měla podporu pouze kolem jednoho procenta.

Je podle vás pravdivé tvrzení, že stát a jeho instituce projevují vůči extremismu čím dál větší toleranci?

Nemyslím. Spíš jsou bezmocnější. Je prakticky nemožné omezit šíření extremistických názorů na internetu. A přidáme-li k tomu posilování přesvědčení, že všechny názory jsou stejně hodnotné...

Ovšem na druhé straně si nemalá část společnosti stěžuje na omezování svobody slova ve jménu „klidu na demokracii“…

To je vždy velké pokušení vládnoucích, i v demokracii, zúžit prostor opozičním kritikům tvrzením, že omezují a podkopávají demokracii. Dnes toto dilema řešíme při takzvaném boji s dezinformacemi. Dezinformace zásadně ovlivňují pohled lidí na svobodu a demokracii, ovšem nevím, jestli se s nimi dá efektivně bojovat, aniž bychom omezili svobodu slova.

Máme za sebou volby do Evropského parlamentu, v nichž nejen u nás zabodovala i směsice populismu a demagogie. Kdosi to nazval „rakovinou demokracie“. Máte také tak kritický pohled a je to vina seriózních politiků?

Právě taková slova o rakovině a další podobná jistě nenapomáhají vzájemnému pochopení. Evropská unie si šla podobnému výsledku sama naproti tím, jak dramaticky tlačila vpřed agendu Green Dealu, aniž by pro to měla základní společenský souhlas. V zásadě to dopadlo ještě dobře, výsledek mohl být pro demagogy a populisty ještě výrazně lepší. Vidíme potvrzení dávného rčení, že cesta do pekla bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Stejně jako skutečnosti, že silná akce vyvolává silnou reakci.

Mimochodem, v obálce s volebními lístky byl jako obvykle seznam registrovaných stran, nyní k dubnu 2024. Napočítala jsem přes sedmdesát a dvojnásobek hnutí. Jsme tak politicky angažovaní, nebo jsme spíš cimr­manovští recesisté, čemuž by nasvědčovaly mnohé jejich bizarní názvy?

Asi bych neřešil seznam všech stran a hnutí. Část z nich je fakticky mrtvá, část má účel jen pro komunální či krajské volby, část sní svůj sen o budoucím vlivu a důležitosti. Zajímavější je, jak se množí strany s parlamentním zastoupením – v obou komorách našeho Parlamentu či v Europarlamentu. Vždyť jen v nynějších eurovolbách jsme si zvolili poslance z desíti či jedenácti stran a hnutí. Toto drobení přitom pozorujeme i v řadě dalších evropských zemí. Je otázka, zda to souvisí s fragmentací našich společenských životů, s tím, že máme narůstající množství volnočasových aktivit, že nečteme stejné knihy, neposloucháme stejnou hudbu…

Jakou známku byste tedy jako vysokoškolský pedagog dal české demokracii?

Mohlo by to být lepší, mohlo by to být horší. Mám za to, že se nám osvědčila poměrně komplikovaná struktura politického systému, která znemožňuje jeho rychlé ovládnutí po jedněch vítězných volbách. Stejně tak odrazuje vládnoucí od radikálních proměn. Na jedničku česká demokracie jistě není, viděl bych to tak na dvě minus.

A čeho se jí nedostává, aby to bylo za jedna, pane profesore?

Větší zodpovědnosti hlavních parlamentních sil, menší vyhrocenosti politické debaty, větší efektivnosti vládnutí...

Aleš Svoboda: Kdyby byl Top Gun reálnější, tak by byl nudný, boj v Gripenu bych přirovnal k hokeji

Rozhovory

Představte si, že máte návštěvě z opačného konce světa v pár větách politologicky popsat českou společnost. Jací jsme?

Česká společnost je poměrně tolerantní. Pokud mluvíte dobře česky, neřeší moc váš odlišný etnický původ. Dokonce lídrem jedné z takzvaných vlasteneckých stran apelujících na české zájmy je politik, jenž na první pohled působí exoticky. Jde o společnost výrazně rovnostářskou, bez výrazných majetkových rozdílů, s jedním z nejnižších indexů chudoby na světě. Převažují vrstvy, které bychom mohli označit za nižší střední. V posledních desetiletích se ale mění věková struktura – od dob, kdy na začátku devadesátých let představovaly děti do 14 let 21 procent obyvatelstva a lidé nad 65 let 12 procent, tak dnes tvoří děti jen 16 a senioři 20 procent. Trend rychlého stárnutí zřejmě bude ještě zesilovat. Generační střet se starými lidmi závislými na státě už přitom začíná promlouvat i do politiky. Oproti jiným západním a středoevropským zemím jsme si už před stoletím prošli poměrně silným antiklerikálním střetem, takže jsme téměř naprosto odcírkevnění. Společnost se také vyznačuje většinovou skepsí k vlastním schopnostem, zvlášť ve srovnání s jinými.

U tohoto pocitu řady lidí, že o nás rozhodují jiní, velcí, ještě zůstaňme. Válka na Ukrajině ukázala, že čeští politici umějí zaujmout a něco prosadit, my jako společnost jsme předvedli nebývalou solidaritu. Proč zdejší hrdost pozvedne nanejvýš zlato v hokeji, ale ve všedních dnech kraluje ta zmíněná skepse?

My jako Češi se pohybujeme už dlouhou dobu, snad od národního obrození, v zásadě mezi dvěma polohami: buď že jsme předvojem světa, který mesiášsky ukazuje, jak se to má dělat, nebo naopak, že jsme lůzři, na nichž nikomu nezáleží a kteří jsou jen trpkým objektem dějin. Zlatou střední polohu moc neumíme. Ta je ale právě tolik potřebná pro ony všední, šedivé dny.

Je-li zdejší společnost, jak říkáte, výrazně rovnostářská, musejí i pravicové strany čistě pragmaticky zvyšovat daně a přerozdělovat, než aby přišly o šanci na vládnutí?

To ale není exkluzívně český trend. Neustálé sílení a bobtnání státu vidíme v celém západním světě od meziválečného období, a to i přes velkolepé proklamace konzervativních a liberálních ikon typu Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Je to spojeno s konceptem sociálního státu, který na sebe převzal řadu povinností, jež dřív měly rodiny, spolky, církve. Je to přitom skutečně pohodlné, vzdát se některých svobod (a z nich plynoucích povinností) výměnou za poklidný život.

K tradovaným charakteristikám naší společnosti patří i to, že jsme zahledění do sebe. Lze o nějakých společných charakteristikách vůbec v dnešní, atomizované společnosti mluvit?