Bránit vlast a neumřít. Režisér Oleh Sencov se sám účastnil bojů a natočil film přímo na frontové linii

Režisér Oleh Sencov je dnes především poručíkem ukrajinské armády, bojujícím v poli se svou jednotkou. Světu je ovšem znám i jako umělec a občanský aktivista, někdejší vězeň Kremlu a držitel Sacharovovy ceny za svobodu myšlení. Ve zmanipulovaném procesu ho po anexi jeho domovského Krymského poloostrova v roce 2014 ruští okupanti obvinili z tero­rismu a odsoudili na dvacet let, vězněn byl v těžkém žaláři na Sibiři. Amnes­ty International začala na jeho případě pracovat v létě 2015 a další rok uspořádala mimo jiné solidární akci právě v rámci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, sesbíraly se tu tisíce podpisů. Na protest proti věznění 64 ukrajinských politických vězňů držel ve vězení hladovku a ukončil ji po 144 dnech ve velmi špatném zdravotním stavu, s nucenou nitrožilní výživou, na pokraji smrti. Dva a půl roku poté, co ho propustili z ruského vězení, se hned v prvním dni ruské invaze do jeho vlasti, 24. února 2022, přidal k dobrovolníkům pozemní obrany. Po několika měsících se připojil k zvláštním jednotkám. Před necelým rokem ho v Záporoží zranily šrapnely, když se jeho jednotka ocitla pod dělostřeleckou palbou. Bojoval u Doněcka nebo u Bachmutu a po třicetidenní dovolené, kterou si jako každý voják mohl vzít, se z Karlových Varů vrací zpět na frontu.

Snímek Real prý vznikl tak, že se Sencovovi při kontrole zapnula kamera na ochranné helmě, když ten den vystupoval ze zasaženého bojového vozidla. Po hodině a půl natáčení se vybila baterie, což předem určilo stopáž „snímku“. Samotná bitva zůstává daleko mimo záběr kamery, ale slyšíme ji – zejména v nervozitě hlasů Sencova a jeho kolegů, kteří s vojáky uvízlými „na nule“ probírají možnosti obrany a záchrany. Filmař sa­mouk, mimo jiné autor syrové krimi Nosoroh o mladém ukrajinském delikventovi nebo spoluautor sci-fi Čísla, svůj záznam našel náhodou za půl roku a chtěl ho smazat. Producent, jemuž jej ukázal, ho však přesvědčil, že by tohle svědectví mělo zůstat zachováno: „Chci válku zdokumentovat a ukázat její podstatu těm, kdo mají to štěstí a nezažili ji.“

Vnímáte se momentálně spíš jako filmař, nebo jako voják? Dokážete přemýšlet nad jinou látkou pro umělecké dílo než nad tím, co jste prožil a spatřil v poli?

V současné době se rozhodně cítím být především vojákem, jako takový jsem nejplatnější a trávím v té roli zdaleka nejvíc času. Ano, jsem svou podstatou režisér a scenárista, ale dokud trvá válka, bojuju. Až válka skončí, zamyslím se, proberu se svými zážitky a vzpomínkami a přehodnotím, kým jsem vlastně zůstal. Do té doby se budu snažit plnit svůj úkol, bránit vlast a neumřít.

Zvládl byste po tom, co jste viděl během bojů, natočit třeba dalšího Gamera, snímek o hráči počítačové hry? Nebo se ukrajinské umění obecně bude v následujících letech věnovat především reflexi války?

Gamera jsem natočil před více než dekádou a k takovým tématům se vracet nehodlám. Mám v hlavě řadu scénářů a jednotlivých nápadů, chci natočit jeden film o válce, až skončí. Cítím, že musím projít reflexí a to téma ze sebe dostat, ale život je mnohem širší a pestřejší. Tak to budeme mít nejspíš všichni, boje zasáhly každého Ukrajince. Po konci války na Ukrajině možná vznikne nějaká nová vlna, která bude reflektovat to, čím si naše země prošla. Něco, jako byl například italský neorealismus po druhé světové válce, který řešil hlavně to, jak se země změnila ekonomicky, společensky, kulturně i mentálně po dlouhém období války.

Jak se vůbec ve válkou napadené zemi dá řídit kultura? Předpokládám, že vše funguje v nouzovém stavu, granty ani umělecká ocenění se neudílejí…

Je to tak, jak říkáte, věci stojí. Ale spousta z nás na frontě si uvědomuje, že bojujeme právě především za naši kulturu a tradici, za národní identitu – v případě ruského vítězství ji zválcuje ta jejich, sami to znáte. Nesmíme zapomínat na roli kultury ani v nejhorších časech. Po víc než pět let Ukrajina žádného ministra kultury neměla, protože to ministerstvo mělo agendu vždy spojenou se sportem, s mladými nebo s informační politikou, které dostávaly přednost – jak mají potom vzkvétat jednotlivá umělecká odvětví? Kinemato­grafie a filmový průmysl jsou na tom mizerně, ačkoli se filmaři, producenti a herci sdružili a snaží se systém podpory a pobídek restartovat. V posledních čtyřech letech se o tuhle agendu starali, mírně řečeno, velmi nekvalifikovaní lidé, až teď se o tom se zpožděním z médií dozvídá veřejnost.

Váš zatím poslední film, Real, vznikl zhruba před rokem za ukrajinské protiofenzívy během vojenské operace, záchrany vaší jednotky, jíž v obklíčení ­došla munice. Proč jste snímek nazval Real?

V rámci vojenské operace z léta 2023 jednotlivá stanoviště, pozice našich jednotek, nesla názvy fotbalových klubů. I na bojišti je třeba odlehčovat situaci, připomínat si, že o pár set kilometrů dál je normální svět a život. Takže jsme měli Real, Chelsea, Marseille – pod těmito kódy jsme vzájemně komunikovali. Jako název snímku je to samozřejmě příhodné i kvůli dvojznačnosti toho výrazu – evokuje, že to je skutečnost, že se to někde v reálném čase, na reálném místě odehrálo. Je to skutečnost plná špíny, zmatku, sprostých slov. Takhle to v této válce je, a vlastně asi v kaž­dé. Nám se stalo, že jsme část pěchoty vysadili z bojového vozidla pěchoty Bradley a jeli zpátky pro posily. Jenže nás Rusové zasáhli a my se museli schovat v jiných zákopech, než bylo v plánu, a bez dostatečného množství vojáků. A ty vysazené jsme se pokoušeli dostat z ruské palby.