Fotograf Roman Černý: Australani si mysleli, že Praha je něco jako Paříž. Byli srandovně naivní
Fotograf Roman Černý (60) je s Reflexem svázaný nějakých šestnáct let – v letech 2009–2013 pro náš časopis fotil asi nejintenzivněji, ale jeho zákulisní snímky hvězd hudebních festivalů jako Colours of Ostrava nebo Metronome si na stránkách Reflexu vychutnáváte dodnes. Ostatně právě touhle dobou už nejspíš dorazil do Dolních Vítkovic, kde bude pro festival Colours čtyři dny fotit hvězdy všech pódií. Podívejte se na jeho skvělé snímky Iggyho Popa, Johnnyho Rottena a spol. na osmi stranách Reflexu, který vyjde už zítra.
Black byl jedním z nejmladších a zároveň posledních režimu nepohodlných vysídlenců v rámci Akce Asanace, přes Vídeň emigroval do Austrálie, pak žil v New Yorku a Berlíně. Jeho stylizované snímky muzikantů od Debbie Harry po Roxette se staly legendárními, vtipné aranžmá a rekvizity čtenáři Reflexu ocenili mimo jiné u jeho portrétů českých umělců a disidentů. Muž, který doma po Sušici vozíval v kočárku budoucí matku své dcery, po životním jubileu a nedávné svatbě po čtvrt století známosti (!) nebilancuje – naopak slibuje, že bude provokovat ještě hodně dlouho. Přečtete si otázky a odpovědi, které v papírovém časopise nenajdete.
Blacku, nikdy jsi se svými portréty nesoutěžil na Czech Press Photo. Proč ne?
Nejsem jejich materiál, vůbec. Stejně jako Davidu Krausovi, který pro Reflex fotil po jeho prvních bezmála dvacet let, mi bylo vytýkáno, že se snažím o západní styl, který v Česku prostě nemá co dělat. Jaká komerce, říkal jsem a docela mě to vytáčelo. To tam mám vrazit sépiovou patinu, to má bejt každej androš nutně zahnědlej? Praha není a nikdy nebyla žádná fotografická metropole, a přesto si místní fotografové o sobě často docela dost mysleli. Tedy ne že by umělci František Drtikol, Josef Sudek a Jan Saudek nebo reportéři Josef Koudelka, Antonín Kratochvíl a Jan Šibík nebyly velkolepé osobnosti… Ale s těmi já se neměřím. Já tomu žánru sloužím, já se jím živím a taky bavím. Nejsem umělec, který bude vystavovat tak dlouho, až ho někdo začne kupovat, a ke stáří se dožije nějakého ocenění.
Tys v roce 1983 dokončil strojní průmyslovku a brzy nato emigroval do Rakouska. Jak k tomu došlo?
Myšlenka, že odejdu na Západ, ideálně do Ameriky, se po celou pubertu vracela. Nebylo to těžké rozhodnutí, když jsem věděl, že vysoká škola mi nehrozí. V sedmnácti letech jsem se ale rozhodl, že nakonec nikam nepůjdu, že zůstanu v ČSSR jako mučedník. Poslední půlrok před maturitou už jsem pracoval v kotelně a vzdělával se. Bavila mě kulturní stránka disentu, kapely, Knížákova tvorba, fotografie Abbé Libánského; to byl můj první mentor. A pak pan Jaroslav Kopelent, který měl v našem baráku ateliér, a taky můj děda byl fotograf…
Ale pak jsem se rozhodl. Oni pozavírali a vystěhovali tolik skvělých lidí! Když zavřeli Jirku Černegu, opatroval jsem ten rok, co strávil v lochu, jeho koženou bundu a všechny jeho věci a pak jsem ho jel vyzvednout. To už se stýkal s lidmi typu Kocour Havelka nebo Čuňas Stárek. A když do Austrálie, kam se mimochodem ze svého francouzského exilu odstěhoval undergroundový písničkář Charlie Soukup, odešel Jirka Černega, který měl za manželku dvojče mé ženy…
Ty ses oženil?
Když mi bylo osmnáct, vzal jsem si Evu Šimandlovou. Její táta dělal na Borech doktora a její děda Šimandl byl vojenský lékař a prvorepublikový vysoký oficír; samozřejmě se po válce nepřizpůsobil, babička mentálně neopustila první republiku… Když mě oslovila Anna Šabatová, jestli bych nějak nemohl dopravit do lapáku léky Vašku Havlovi, který dostal na Borech zápal plic, udělal jsem to přes tchána. Jinak jsem ale žádnou protistátní činnost nedělal. Bavily mě sex, drogy a rokenrol – a ty drogy, to bylo vlastně jen pivo, u nás v Sušici nic jiného nebylo, my jsme byli neviňátka. V létě po maturitě mi z hradu Kašperk nabídli, že tam můžu dělat kastelána, že bychom tam mohli s Evou žít, dostali gazíka… To nám to přišlo strašně romantické, tak jsme tam nastoupili. Do čtrnácti dnů se to dozvěděli estébáci a strašně mě za moji drzost sjeli: „Pane Černý, tak se buďto vystěhujete, nebo půjdete na vojnu.“
Jenže já měl otce doktora, který mi od nějakých čtrnácti let pomáhal hromadit materiál na modrou knížku: měl jsem uměle vytvořené astma, falešné žaludeční vředy, byl jsem jakoby barvoslepej… Koncem září jsem šel na rakouskou ambasádu, stačil pětiminutový rozhovor a prý nám dají do týdne vědět. Získali jsme politický azyl a odlifrovali nás na pasové oddělení, zažádali jsme si o vystěhování z ČSSR… Soudruzi si nechali zaplatit veškeré školní vzdělání a zdravotnictví, musel jsem kvůli tomu rozprodat rodinné starožitnosti za nějakých 60 000 Kčs. Já znal každého veksláka na Václaváku! Za 42 000 se tehdy koupila škoda 110 LS a za 80 000 byl u nás v Sušici činžák na náměstí.
A pak?
Koupil jsem lístky na Vindobonu a odjeli jsme. Před hranicemi nás vysadili a nechali jít pěšky, stopuj si! Nesměli jste mít víc než 40 šilinků, jenže za 40 šilinků prostě nešlo koupit lístek z Českých Velenic do Vídně. Vláčeli jsme s Evou kufry, na českém území už jsme vlastně byli nelegálně, ale těch soudruhů, co nás doprovázeli krok sun krok v žigulíku, jsme se nemuseli bát – dostávali opravdu velké prémie, když někoho úspěšně vystěhovali. Soudruzi mi dali ceduličku hnusného žlutého průklepáku, na které bylo česky naklepáno, že jsem byl vypuštěn ze svazku ČSSR. Na Horním Dvořišti, což byl tehdy přechod jen pro náklaďáky, jsme s ní probudili rakouské celňáky. Ti si mysleli, že jsme se prostříhali skrz dráty! V sedm začaly jezdit náklaďáky, tak jsem si stopl jeden do Vídně.
Sběrný tábor nás minul, já už měl přidělený byt na Ospelgasse, v šestnáctém becirku, kde bydlel mimo jiné Pavel Landovský, ale já kamarádil se Skalákem (s undergroundovým básníkem a hudebníkem Miroslavem Skalickým; pozn. red.) a nastěhoval jsem se k němu do prvního becirku. Měl jsem zažádáno o vízum do Spojených států, ale bylo to strašně komplikovaný, nenabízely zaměstnaneckou podporu a smrdělo to prací. Zatímco Austrálie nabízela azyl politickým emigrantům velice nekomplikovaně a já tam měl spoustu kamarádů: byl tam Charlie Soukup, byli tam Jirka a Ivan Černegovi, možná třeba 65 Čechoslováků včetně dětí a manželů. Pro mě bylo jednodušší vyjet z Československa jako politický emigrant a dostat se do Austrálie než pro občana Velké Británie. Odletěl jsem tam po necelém roce.
V letech 85–89 jsi studoval v Sydney školu fotografie. Kdo ti platil studia?
Přece stát! Den před Štědrým dnem roku 1984 jsem přiletěl do Austrálie a okamžitě začal využívat jejích sociálních výhod. Tam nikdo nepracoval! Osmdesátá léta byla pro Austrálii důležitá, spustila ekonomické reformy, začala se angažovat v Asii, dostávala se na kulturní mapu – měli Jasona Donovana, Kylii Minogue, fenoménem se stával Nick Cave, měli na kontě dva Mad Maxy, rodila se tam postpunková scéna… Doufali, že je možná někdo bude brát vážně, i když to byla pořád prdel světa a ode všeho pořád strašně daleko. Mentálně je to Asie a vždycky byla, přes všechen Commonwealth si vymlátili celou populaci Aboriginců a založili společnost na trestancích.
Měli povědomí o ČSSR?
Australané tehdy znali Prahu, Kunderu, Kafku, Miloše Formana, věděli o Václavu Havlovi i o Chartě 77 a Plastic People, nejzásadnějšími filmy s československou stopou pro ně byli Spalovač mrtvol a Nesnesitelná lehkost bytí. Oni si představovali, že Praha je něco jako Paříž. V tomhle ohledu byli takoví srandovně naivní, moje vlast mi všude otvírala dveře. Přestal jsem se stýkat s Čechy, abych si zlepšil angličtinu, a odjel jsem do Melbourne bydlet do terracehausu se studenty. Podpora v nezaměstnanosti tehdy byla sedmdesát dolarů týdně, bydlel jsem za dvacku. Záhy jsem se seznámil se skupinou kulturních lidí, točili jsme krátké filmy a byli docela kreativní, do toho jsem fotil. Ani po dvou a půl rocích nebyla moje angličtina ještě dostatečně dobrá, nosil jsem Langman Dictionary třeba i v noci do klubu. Nabídli mi občanství do dvou let, ale já byl radši sedm let stateless. Cestoval jsem na vystěhovalecký pas, s australským jste tak jako tak nikam nemohli, ani na Nový Zéland.
Co to studium fotografie?
Doneslo se mi, že dobrý kurz založil Michael Langford na Sydney Technical College. Nebylo to jednoduché, fotit v té době; byly velkoformátové měchové kamery a drahé filmy, musel jsi mít fyzikální, optické know-how, jak exponovat. Na přijímací zkoušky jsem jel stopem a dorazil pozdě, už skončily. Bavil jsem se tam pak nad svým portfoliem s nějakým týpkem, který mi pak řekl něco v tom smyslu, že „vaše přijímačky právě proběhly“. Takže mi zůstalo Sydney a jeho vlhkost a špína, rozhodně míň přátelské místo než Melbourne. S Evou jsme se tehdy různě rozcházeli a scházeli; ona pracovala u filmu, já dělal asistenta módním a portrétním fotografům a po temných komorách. Sydney byla fotografická Mekka jižní hemisféry, po něm byl Singapur a pak už byl New York, London, Paris, Milano. V těchhle městech tehdy seděly redakce všech významných časopisů typu Vogue, Vanity Fair. Cosmopolitan, Rolling Stone… To jsem všechno chtěl, naopak jsem netoužil být fotoreportér a dělat pro Morning Herald, fotit fotbaly a daily news.
Od roku 2002 bydlíš a pracuješ hlavně v Praze. Jak se za to pomalu čtvrtstoletí změnila jak samotná profese a její podmínky, tak přístup k práci?
První objektivy korektované na focení barvou byly dělané u profesionálních značek jako švédští Hasseblad koncem sedmdesátých let, v osmdesátých letech už časopisy tiskly v barvě. S příchodem Kodak Chrome a barvy mě fotografie začala bavit ještě víc, koncem osmdesátých let jsme měli pocit, že technologie už je na vrcholu. Používal jsem středoformáty, fotil na diapozitivy…
V devadesátkách fotografové vydělávali nejvíc peněz v historii, ačkoli to pořád byly úplný buráky v porovnání s filmem. Existovala spousta časopisů, pracoval jsem třeba pro Rolling Stone, Smash Hits, Harpers Bazaar… To bylo jak sedmdesátá léta ve filmu, kdy jste nevěděli, na jakého režiséra jít dřív. Baví mě jak kreativní, tak sociální aspekt: potkat se s úžasnými lidmi, prožít s nimi krátkodobý intenzivní vztah před focením, jet domů s krásným pocitem a většinou ti někdo za tu zábavu ještě zaplatí… Baví mě muzika, takže v Česku jsem dělal pro Rolling Stone, Ultramix, od roku 2003 pro Time IN a pak pro Glanc. Pak přišel Reflex. Upřímně, celý život jsem volná noha, nezaměstnaný, ale pořád s fůrou práce. Zaplaťbůh.
Velký rozhovor s Romanem Černým si od čtvrtka 18. července můžete přečíst v tištěném Refexu >>>
