Přestože nezastává už několik let žádnou funkci, pořád patří mezi nejcitovanější české politiky a díky sociálním sítím je každý den i sžíravým glosátorem dění ve světě i doma. A pořád někdo spekuluje, že by mohl založit novou politickou stranu. „Vsadil bych se, že nějaká strana vznikne, ale já můžu být jen jejím sympatizantem,“ říká Miroslav Kalousek (63), bývalý ministr financí a někdejší předseda KDU-ČSL a TOP 09.
V srpnu 2011 se na pražské Novotného lávce uskutečnilo setkání Klubu kokotů. Já jsem byl jeho členem a vy jste měl titul Arcikokot. Byla to recese, ale diskutovalo se tam o vážných politických i společenských otázkách. Bylo by vůbec něco takového ještě dnes možné?
Nevím. Ale doufám, že ano. Já jsem byl tenkrát okouzlen knižní trilogií Dost bylo kokotů!, Kokoti jsou věční a Spiknutí kokotů. Každému ji doporučuji, byla to vlastně učebnice sociologie, fantasticky napsaná. Skutečně jsme pak založili Klub kokotů, a to dokonce s mezinárodní účastí. Měli jsme i několik studentů z Oxfordu a já jsem byl zvolen duchovním vůdcem. Ano, vy jste byl také členem, ale pamatujete si odpověď na otázku, zda se „kokot může dostat do nebe“?
Může, ale jenom když si přizná svůj kokotismus, a tím je jakoby osvobozen.
Správná odpověď je: Doufejme, že ano, jinak jsme všichni ztraceni.
Ptám se na to z jiného důvodu. Zastával jste v politice důležité funkce a byl předsedou dvou parlamentních stran, ale vždy jste bral politiku s nadhledem, dělal jste si srandu z jiných, ale i sám ze sebe. Mám pocit, že dnes je všechno bráno strašlivě vážně, všechno se hrotí, jako kdyby nadsázka a humor z politiky vymizely. Proč tomu tak je?
Neomezoval bych to jen na politiku. Když chcete dělat svoji práci dobře a když z ní chcete mít radost, tak se to nedá dělat bez srandy. A když si občas děláte legraci z někoho, tak si ji musíte umět udělat i sám ze sebe. Samozřejmě záleží na míře. Někdy se to prostě nepovede.
Protože každý máme svůj vlastní humor. To, co připadá vtipné nám, je pro jiného trapné.
Ano, pak se vám někdy může stát, že v něčích očích sklouznete k bulváru. Vůbec nejhorší ale je, když se berete smrtelně vážně a nemáte smysl pro humor. O mně se ví, že rád vtipkuji, ale ne každý to vždy pochopil nebo to měl rád. Taky se humor jinak vnímá v různých kulturách. Když jsem byl ministrem financí, tak mi naši diplomaté v zahraničí říkali: „Pane ministře, tady, proboha, nevtipkujte.“
Pamatuji si, že když jsem byl v dubnu 2007 jako novinář ve Švédsku s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem, tak on udělal během recepce na české ambasádě vtip o švédské trojce, což je termín pro sex ve třech. On se tomu sám smál, Švédové byli na rozpacích.
Předpokládám, že to řekl v nějakém kontextu. Nemuseli rozumět tomu, jak to myslel. U humoru vždy záleží nejenom na vysílači, ale i na přijímači. Vzpomínám si, že když jsem předsedal v roce 2009 Radě pro hospodářské a finanční věci, která je jednou z formací Rady EU, tak jsme jednali o velmi vážné věci, o dani z přidané hodnoty. Byl to historický okamžik, kdy se členské země dokázaly dohodnout na snížení DPH u některých služeb. Bylo to něco skutečně výjimečného, bylo to vážné a mělo to dopad na život všech lidí v Evropské unii. Jednání trvalo šest let. Po prezentaci v sále povstala jedna novinářka a vzrušeným hlasem zvolala: „Takhle si představujete Evropu? Sedíte tam čtyři muži! Kde je nějaká žena?“ Hrozně mě to zaskočilo, protože téma nebyl gender. Bezprostředně jsem jí odpověděl a myslel jsem to s velkou nadsázkou: „Pokud vás to uklidní, já jsem hodně zženštilý.“ V březnu roku 2009 mi to prošlo, ale píše se červenec 2024 a myslím si, že teď už by to nešlo. Musel bych zřejmě rezignovat druhý den. Takže pozor na vtipy.
Ale vy říkáte vtipy rád a často. Máte po ruce nějaký? Prosím nějaký slušný.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
