Fotograf ROMAN ČERNÝ (60) je s Reflexem svázaný nějakých šestnáct let. V letech 2009–2013 pro náš časopis fotil asi nejintenzívněji, ale jeho zákulisní snímky hvězd hudebních festivalů jako Colours of Ostrava nebo Metronome si na stránkách Reflexu vychutnáváte dodnes. Byl jedním z nejmladších a zároveň posledních režimu nepohodlných vysídlenců v rámci Akce Asanace. Přes Vídeň emigroval do Austrálie, pak žil v New Yorku a Berlíně. Jeho stylizované snímky muzikantů, od Debbie Harry a Iggyho Popa po Roxette se staly legendárními, vtipné aranžmá a rekvizity čtenáři Reflexu ocenili mimo jiné u jeho portrétů českých umělců a disidentů. Muž, který doma po Sušici vozíval v kočárku budoucí matku své dcery, čtvrt roku po životním jubileu nebilancuje – naopak slibuje, že bude provokovat ještě hodně dlouho.
Tvoje rodina měla s KSČ komplikované vztahy. Jak to přesně bylo?
Můj táta byl doktor, radiolog, kterého bavilo dělat divadlo. Dělal primáře v sušické a klatovské nemocnici, maminka byla zdravotní sestra. Táta vstoupil do strany v šedesátém čtvrtém, to byla podmínka kariérního postupu, ale hned v prvním kole, v šedesátém devátém, ho z KSČ vyhodili a vzali mu primariát. Moje o sedm let starší ségra nemohla na střední, zbyl na ni obor kuchař – číšník. Jenže soudruzi měli málo doktorů, tak tátu časem zase povýšili.
Takže jsi mohl vystudovat fotografii?
Ani ve snu. Už během základky se debatovalo o tom, že bych se mohl dostat na FAMU, ale nakonec něco takového vůbec nepřipadalo v úvahu. Horko těžko mě vzali na strojní průmyslovku ve Strakonicích, a to jen díky tomu, že tam táta znal nějaké bývalé bolševiky, kterým léčil cukrovku. U nás v Sušici se urodilo množství alternativních mániček. Jedněmi z mých kamarádů byli o šest let starší Jirka Černega a jeho bratr Michal. Jirka podepsal Chartu 77, kamarádil s Plastiky, psal knihy o buddhismu. V roce 1980 ho na rok zavřeli na Bory, nechal se totiž na svatbě vyfotit s portrétem prezidenta Gustáva Husáka, jenže ho na snímku držel vzhůru nohama, takže hanobení představitele republiky. No a Michal se rozhodl, že v nás, mladých klucích, je potenciál a že nás bude zásobovat zajímavostmi. Půjčoval nám kotoučové pásky s nahrávkami Leadbellyho, Franka Zappy, Plastic People, DG 307, Umělé hmoty a samozřejmě zakázanou literaturu. A když přišla Charta 77, nosil nám její listy, abychom si je přečetli.
To jsi byl už na základní škole proti režimu?
Rozhodně. Už někdy od jedenácti let jsem měl pocit, že emigruju. Mámině rodině sebrali komunisti statek, děda vstával z postele se slovy „Komunisti jsou svině“. Teprve pak řekl: „Dobré ráno!“ Měl jsem v Chicagu tetičku a ta mě nakazila americkým snem. Tahle Adriana Šaldová byla dcerou slavných vibrafonistů a kdysi odjela z Paříže s osvobozeneckými vojsky do New Yorku, kde se seznámila s plastickým chirurgem, který měl kliniku v Chicagu. Zamilovala se do Osvobozeného divadla a jezdila třeba čtyřikrát ročně do Prahy, na rok dopředu jsme museli sehnat lístky… Chodíval jsem do těch divadel jako malej s ní – neměla děti, tak svoje mateřské city napírala ke mně. Posílala mi, na co jsem si vzpomněl: angličáky Hot Wheels, autodráhy, později kovbojský boty, džíny, skateboard…
Ale kvůli tomu jsi snad na výslech nešel.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
