„Je to splněný sen a přání,“ radovala se mistryně světa v lukostřelbě Marie Horáčková, když se v Paříži dozvěděla, že si ji ostatní čeští sportovci vybrali společně s judistou Lukášem Krpálkem, že ponesou českou vlajku na slavnostním zahájení olympijských her. Horáčková už ve čtvrtek 25. července odstřílela první část svých soutěží. Ještě před olympiádou poskytla v Plzni rozhovor Reflexu.
Už jste byla na odložené olympiádě v Tokiu v roce 2021, která byla ale poznamenaná covidem, soutěžilo se bez diváků a byly tam kvůli tomu různé restrikce. Jak si chcete užít Paříž?
Tokio bylo kvůli těm omezením děs. Zhubla jsem tam čtyři kila, vše provázel stres. Paříž je další splněné přání, o olympiádě jsem snila odmala, je to absolutně něco jiného než jakákoli jiná akce, je to sportovní vrchol. Kromě sportu je to i obrovská společenská událost. Nejvíce se těším na to, že potkám jiné sportovce, z toho jsem nadšená.
Už samotná účast na hrách v Paříži je úspěchem. Jak složité bylo se do olympijské soutěže probojovat?
Bylo to nesmírně těžké, protože v lukostřelbě je ohromná konkurence, bude tam jen 64 nejlepších a mnoho skvělých závodnic se na olympiádu vůbec nedostalo.
Vy jste se k lukostřelbě dostala přes rodiče, oba závodili. Bylo to pro vás jednodušší, nebo to přinášelo i problémy?
Byla to výhoda při rozvoji sportovní kariéry, ale znáte to, když jste s někým pořád… Na střelnici v Plzni jsem byla prakticky od narození, vyrůstaly jsme tam se sestrou. Máma i táta byli lukostřelci a táta mě dodnes trénuje. Když jsme byly se sestrou malé, říkaly jsme někdy mámě: Pojď už domů, máme hlad, ale musely jsme počkat, až dokončí trénink. Sestře je pouhých 23 let, ale už byla letos jako státní trenér na Mistrovství Evropy juniorů. Takže nás to obě celý život drží.
Chtěla jste někdy dělat něco jiného?
Ne. Moje babička měla divadelní kořeny a jako malou mě bavilo oblékat si různé kostýmy. Babička chtěla, abych se stala návrhářkou. To ztroskotalo na tom, že jsem neuměla dobře kreslit. Pak už jsem věděla, že chci jít jen sportovní cestou a stát se profesionálkou.
Jste loňskou mistryní světa, jste na druhé olympiádě. Takové cíle jste měla vždy?
Od dětství jsem si dávala další a další postupné cíle a jedním z nich byla i olympiáda. Mistryní světa už jsem, jednou chci medaili z olympiády, chci být i mistryní Evropy a ve výsledcích posouvat své hranice dál.
Bylo vám 10 let, když vaše máma Barbora startovala v roce 2008 na olympiádě v Pekingu. Jak to na vás působilo?
V televizi z té lukostřelby toho moc nebylo, viděla jsem s ní jen rozhovor z Pekingu a psaly jsme si maily. Co se tam dělo, nám popisovala až po návratu a ukazovala fotky.
Vaše maminka zemřela v roce 2018 na rakovinu. Jak to bylo tehdy pro vás složité?
Trvalo to měsíc až dva, přišla jsem na trénink, dala dvacet šípů, pak jsem se rozbrečela a šla domů. Bylo to složité. Vždy jsem chtěla na mámu navázat, s jejím odchodem jsem se proto vyrovnávala těžce. Sport se v tom ale nakonec ukázal být jako dobrá terapie.
Trénuje vás otec. Jak to funguje? Jste dospělá a máte na věci určitě svůj vlastní názor.
To tatínkovství je tam vždy, ale už v menší míře. Spolupráce funguje dobře, tátu jako trenéra naprosto respektuji.
Dá se v Česku lukostřelbou živit?
Já se jí živím. Ale studuji i na vysoké škole a jednou bych chtěla být trenérkou.
To je ještě daleko. Do kolika se dá v lukostřelbě střílet na vrcholové úrovni?
Omezené to není. Ale tak do 35 až do 40 let. Takže nějaké olympiády bych ještě mohla stihnout. U našeho sportu si lze udělat i mateřskou pauzu, jeden rok lze vypustit, vrátit se dá celkem rychle.
S tím počítáte?
Zatím o tom jen přemýšlím. Mnoho lukostřelců ale odchází proto, že je to náročné i psychicky.
Jak se trénuje psychika a na co myslíte, když střílíte? Petra Kvitová mi po svém prvním vítězství ve Wimbledonu v rozhovoru říkala, že nejlepší je se u zápasu vygumovat a myslet jen na ten úder, na ten zápas.
Petra má pravdu. Já se snažím, abych měla při závodech a trénincích kolem sebe určitou bariéru. Chci se co nejvíce soustředit. Úplně se oprostit od okolí, to by byl ideální stav. Proto si nerada u toho s někým povídám. Jenže některé soupeřky se ostatní snaží rozhodit, mluví na ně, mají podivné dotazy, někdy i soukromého rázu. Je to zřejmě jejich taktika. Psychiku pořád trénuji, měla jsem i psycholožku. Hodně si u toho vizualizuji proces výstřelu i celý závod, snažím se odbourávat ty rušivé momenty.
Lukostřelba je ovšem i fyzicky náročný sport.
Na jeden nátah natahuji 18 až 20 kilo, takže potřebuji hodně dobrou fyzičku. Základní část závodu může trvat i tři hodiny, z toho střílíme čistého času třeba půl hodiny. Jeden eliminační souboj pak trvá kolem 15 minut. Dobrá fyzička je nezbytná.
Lukostřelba není u nás moc známá. Popište ji trochu.
Střílíme na vzdálenost 70 metrů. Na každý výstřel je časový limit. Na olympiádě není nátahová síla luku nijak omezena. Takže pokud má někdo více síly, přizpůsobí si to tomu. Luky jsou stejné. Ty špičkové vyrábí jedna firma v Americe a druhá v Jižní Koreji. Já používám americký. Ohnutá ramena luku jsou dřevěná a potažená karbonem. Střed je kovový. Tětiva je ze speciálních umělých vláken a pro každého je pak jinak sestavená podle jeho potřeb. Šípy, to je duralová trubka potažená karbonem. Takže něco úplně jiného, než vidíte ve filmech.
Kolik stojí špičkový luk?
Kolem 150 000 korun.
Když jste mluvila o Koreji, jejich lukostřelci jsou absolutní světová špička, je to tam velmi populární sport. Prý trénují i pomocí robotů.
Je to tak, mají to hodně propracované, dávají do toho hodně peněz. Trénují nesmírně tvrdě a každý den mnoho hodin. Ale i já trénuji šestkrát v týdnu.
Nejdříve vaše máma a teď i vy jste se dostaly až na olympiádu. Tím se lukostřelba dostala alespoň trochu do povědomí české veřejnosti. Má to nějaký vliv na to, zda se jí věnuje více mladých lidí?
V juniorech od 15 do 21 let má teď Česká republika širší základnu a převažují holky. Věřím, že se mezi nimi někdo výborný objeví, ale vede k tomu obvykle dlouhá cesta. Navíc musí mít naše naděje zázemí a podporu svých oddílů kvůli potřebnému vybavení, rozhodující je v mladém věku i podpora rodiny. Ta v tom hraje obrovskou roli. Podobně jako v jiných sportech to rodiče stojí hodně peněz a odříkání.
Chtěla jste s lukostřelbou někdy praštit?
Když byl covid. Chvíli nebylo jasné, co bude. Ale pak byla cílem olympiáda v Paříži a bylo jasné, že pokračuji. Navíc mě to pořád baví a chci vyhrávat.
