The Cult: Hledali mladé nezaměstnané, kteří tvoří a nemají prachy. A najednou jsme byli v televizi
Když si zadáte do Wikipedie heslo The Cult, vyjede vám toto: The Cult je anglická rocková skupina, která vznikla v roce 1983 v Bradfordu. Než se v lednu 1984 ustálila na svém současném názvu, vystupovala pod názvem Death Cult. Ten zase vznikl ze jména předchozí kapely zpěváka Iana Astburyho Southern Death Cult. V polovině 80. let si ve Spojeném království získali oddané příznivce jako postpunková a gothic rocková kapela…
V kapele, jejíž jádro tvoří Ian Astbury a kytarista Billy Duffy se vystřídalo mnoho hudebníků, včetně třeba bubeníka Matta Soruma, který pak odešel hrát s Guns N' Roses, nebo Craiga Adamse, nynějšího člena The Mission.
Před pražským koncertem jsme měli na rozhovor s frontmanem Ianem Astburym asi 20 minut, které jsem sdílela s kolegou Jardou Konášem z Headlineru. Některé otázky se nám tak během povídání prolnuly. Zvládli jsme ale probrat třeba C. G. Junga, punkovou scénu, Francise Bacona, emoční inteligenci, overturismus nebo vliv indiánů na tvorbu kapely. Bylo to trochu: ptejte se mě, na co chcete, a já vám odpovím, na co chci. Ale i tak jsme se něco dozvěděli.
Jaké to je, být opět na turné? Prý nemáš ten termín turné rád, spíš o tom mluvíš jako o nomádské cestě…
Je to můj život, můj životní styl. Takže jsem zvyklý na období, kdy jsem na cestě, ale i na to, kdy jsem doma – pořád mám co dělat. Být na turné je samozřejmě náročné z mnoha různých důvodů: včetně spánku, hydratace, zdraví, jídla. Je tu spousta věcí, které se neustále mění. Ale teď jsem v pohodě. Tak nějak se dostávám do své „komfortní zóny“… Ale začali jsme teprve nedávno a končíme až koncem listopadu ve Velké Británii.
Turné jste pojmenovali 8424 a je věnováno 40. výročí založení kapely.
Jo. Je to vyjádření toho, že tenhle fakt bereme na vědomí. Teda že jsme na scéně už tak dlouho. Navíc číslo 8 je vyjádřením nekonečna, takže to má i určitý metafyzický kontext. Bráno z buddhistického hlediska.
Vaše hudba se nehodí do žádného přesného žánrového šuplíku. Vlastně jste ani nikdy nechtěli někam konkrétně zapadnout. Ale když jste začínali, koukalo se na vás jako na gothic rock nebo post punk kapelu.
Byl to spíš post punk. Chci říct, že tehdy se gothic rock ještě moc nepoužíval, bylo to v období ještě před tím… I když Southern Death Cult možná gothic byli… No, myslím, že ta vlna se hrozně rychle měnila, tedy ta, co přišla po punku. Hodně lidí říká, že punk skončil v roce 1978 s koncem Sex Pistols. Ale byly tu i ty další punkové kapely jako Crass. Ti byli úžasní, byli z lidu a hráli pro lidi. Byli kulturně i politicky angažovaní. Dělali koncerty za málo peněz a pomáhali tenkrát hlavně britským horníkům. A pak tady byla všechna ta umělecká „dítka“, která se prostě jen chtěla oblékat nebo být kreativní. A celá novoromantická scéna. Hodně se to prolínalo, protože se to všechno odehrávalo na velmi malém prostoru a v krátkém čase. Někdo miloval Davida Bowieho a Sex Pistols a chtěl se prostě jen takhle prezentovat. Jiní šli hlouběji, vyráběli si třeba vlastní oblečení, točili filmy, malovali, hráli v kapelách. Všechno to bylo o moc jiné než dnes; ta doba byla úplně neuvěřitelná. Museli jste hodně používat vlastní představivost i své zkušenosti. Bylo to hodně o DIY, tedy Do it Yourself – udělej si sám.
Takže The Cult ani zpětně nepovažuješ za něco, co by patřilo k některému z těchto žánrů?
Nevidím The Cult tak, že by patřili k někomu nebo něčemu. Tedy něčemu konkrétnímu. Je to pojem mnohotvárný, tak jako jsou mnohotvární lidé jako jednotlivci. I oni mají svůj stín. Když tedy do rozhovoru zapojíš terminologii C. G. Junga. Ale o Stínu, který máme všichni, se mluví velmi zřídka. Vždycky se spíš diskutuje o tom, co vidíme. Ale jak je možné to či ono? Jak je možné, že jsme třeba v téhle existenciální rovině?
Teď trochu filozofujeme…
Filozofové vždy seděli stranou a snažili se to všechno nějak vyřešit. Ale pak jsou lidé, kteří to vlastně jen dělají. Teda žijí život. A umělci, ti jsou napojeni na nějaký zdroj a mají určitý prostředek k vyjádření se a k zrcadlení. Mně osobně je bližší tenhle způsob bytí než nějaká kariéra. Cítím, že je mi bližší emoční inteligence. Znám třeba lidi, kteří nikdy nečetli žádnou knihu, ale jsou neuvěřitelně uvědomělí a moudří. A mají neskutečné znalosti. Mají tedy svou emoční inteligenci, přestože nikdy nestudovali na univerzitě. Francis Bacon, jeden z mých nejoblíbenějších malířů, nikdy nechodil na žádnou uměleckou školu. Jak je to možné? Neučili ho žádní odborníci a to, co dělal, se naučil sám. Nebo třeba Van Gogh.
Když se ohlédneš zpět do roku 1984, když jste spolu začali hrát, jaké to bylo? Jaké byly vaše začátky?
To byl obrovský šok. Všechno probíhalo v hrozně rychlém sledu: jsem bez domova, stěhuju se do Bradfordu, nacházím si pokoj, dostávám se do kapely. Hraju v kapele, máme tři písničky a vystupujeme v televizním dokumentu.
Co to bylo za dokument?
Tehdy nějací dokumentaristé dostali od yorkshirského televizního kanálu zadání natočit něco o mladých nezaměstnaných. Ti lidé od televize přišli za bratrem našeho bubeníka, který byl promotérem místních punkových kapel. Řekli mu: Hele, potřebujeme nějaké kapely do dokumentu o mladých lidech, kteří tvoří a nemají prachy. Hráli jsme spolu s klukama asi šest týdnů a měli jsme jen ty tři písničky a najednou jsme vystupovali v televizním dokumentu. Bylo nás tehdy celkem asi 80 nebo 90 pankáčů, který si ti lidi z TV našli, koupili jim v hospodě pivo a nechali je zahrát. Byl z toho pak pořad, o kterém se hodně diskutovalo. Bylo to jako skok po hlavě do hudební řeky šoubyznysu.
Ve vašich textech se objevuje i šamanismus a různé etnické vlivy.
Šamanismus jako terminus technicus nemají indiáni rádi a podle antropologů patří spíš na Sibiř. Oni používají spíš pojem „medicine man“ nebo „spirit person“. Záleží na tom, kdo to je. Vše je hodně subjektivní. Ale i v moderní kultuře máme velmi podobné archetypy. Třeba někteří umělci, jako třeba Anna Imhoffová, jejíž tvorba je velmi metafyzická. Ona tvoří neuvěřitelné totemy a její dílo je téměř rituální. Nějaká její podstata jde mimo hlavní konverzaci, tahle její konverzace je právě ve Stínu. I já se snažím tenhle Stín vynášet na světlo, abychom ho všichni viděli a mohli se ho účastnit.
Jak se cítíte v Praze?
Když jsem tu byl naposledy, viděl jsem z ní jenom chodník. Tentokrát jsem hned po tom, co jsem se ubytoval, šel do Kafkova muzea. Tam jsem si to prošel, zpomalil jsem a říkám si: Fajn, teď jsem v Praze. Pojďme si to tady pořádně procítit. Protože Praha byla v 15. a 16. století centrem vzdělanosti. Tady se děly ty důležité věci. A tak si myslím, že je na čase si to připomenout a nějakým způsobem se k tomu vrátit. Hlavně k hluboké moudrosti alchymie.
Měl jste čas zajít na Karlův most?
Příliš mnoho selfie tyčí. Upřímně, s tím byste měli asi něco udělat. Myslím, že mnoho lidí ani neví, co si fotí. Rád bych se podíval i do galerií, ale na to nemám čas. Ještě mám trochu jet leg, se kterým bojuju. Takže ano, byl jsem na Karlově mostě, viděl jsem ho. Ale myslím, že v Praze se toho děje mnohem víc než davy turistů s Coca-Colou, McDonaldem a Burger Kingem….
Ano, i tady poněkud bojujeme s nadměrnou turistikou.
Je to všude stejné – i ve Španělsku, kde jsme teď hráli. Tam jste se opravdu nemohli projít po ulici. Je to dost šílené. Ale myslím, že to brzy narazí na velký odpor. A dovedeš si představit, že bys teď byla v Paříži? Tam je to teď úplně mimo. Cestování je dostupné úplně pro každého. Tak proč bys nechtěla jet do Prahy? Nebo do Paříže, do Barcelony? Je to tak levné…
Když se vrátím k vlivu na vaši hudbu, na vaše texty. Už jsi zmínil, že tě hodně ovlivnila témata související s původními obyvateli Ameriky. Jak jsi k nim přišel?
Byl jsem ve škole, bylo mi asi jedenáct dvanáct let a ve třídě jsme měli i dva domorodé bratry, indiány z rodu Čejenů. My jako přistěhovalci (Astbury se do Kanady přistěhoval z Británie, když chodil na základní školu – pozn. autorky) jsme seděli vzadu, tyhle domorodé děti seděly úplně zvlášť. A najednou se jeden z těch kluků zvedl a v polovině hodiny prostě odešel. Díval jsem se za ním a říkal jsem si: Co to dělá? Kam jde uprostřed vyučování? Měl dlouhé vlasy, na sobě džíny, bundu s nápisem na zádech Proud to be Cheyenne a byl cool. A prostě vyšel ze dveří třídy a byl pryč. Byl jsem úplně ohromený, že to dokázal. Pak jsme se spolu kamarádili, on mě přivedl k tématům domorodých kmenů v Severní Americe.
Takže to byla svoboda, kterou jsi tam viděl?
Spíš jsem viděl tu individuální volbu. On se prostě rozhodl, že už nechce být ve třídě. Já jsem si tenkrát říkal: Copak nemusíme ve třídě zůstat? Copak nemusíme poslouchat učitele? Copak nemusíme dělat to či ono? Mimochodem, nedávno jsem viděl dokument, kde se mluvilo o školském systému ve Finsku. Srovnávali ho s tím americkým, kde to funguje na základě „multiple choice“, tedy na výběru z několika možností. Máš otázku a jako odpověď vybereš A, B, C nebo D, takže hádáš. Někdy to vyjde, někdy ne. Ale ve Finsku ten předmět musíš znát a o tématu něco napsat. Já jsem ale vyrostl v tom systému s výběrem z několika možností a v systému známkování.
The Cult se svým způsobem podíleli na grungeové scéně, která vznikla v Seattlu na začátku 90. let… Ty sám jsi měl mezi těmi hudebníky přátele, že?
Mým dobrým kamarádem byl Andy Wood, zpěvák z kapely Mother Love Bone (Wood zemřel na předávkování heroinem jen několik dní před vydáním debutové desky. Na Woodovu počest vznikla skupina Temple of the Dog a později členové založili Pearl Jam – pozn. autorky). Mimochodem, pořád mám doma na kazetách demosnímky, které mi Andy dal a které nikdy nevyšly. Pamatuju si taky, že když jsme spolu hráli někdy v roce 86 na koncertě, kde hráli tehdy všichni, Andy mi říká: Podívej se na názvy písniček na tom vašem albu (Love, které vyšlo v roce 1985 – pozn. autorky). A já na to: O čem to mluvíš? A on na to: No, podívej se na názvy písní a jména kapel, co tu jsou. A já, jejda… Nirvana?? Ale ne, to není možné. A on na to: Ale samozřejmě!
Takže myslíš, že Nirvana dostala název podle vaší písně z alba Dreamtime?
No, já nevím, protože některé věci jsou tak… A víš co? Já fakt nevím.
Zrovna když jsem se připravovala na tenhle rozhovor, poslouchala jsem vaše skladby a byla mezi nimi i Sacred Life z alba The Cult (1994), která je právě i o Andy Woodovi a jeho předčasné smrti… A jen chvilku potom na mne na Facebooku vyskočilo, že jejich debutová deska Apple vyšla v roce 1990 právě v tomto týdnu. Taky náhoda, že…
Jo, jo, dneska jsem zrovna psal Jeffovi (Jeff Ament je baskytarista Pearl Jam a hrál i v Mother Love Bone – pozn. autorky). Pořád se spolu občas vídáme.
A co nová hudba? Zajímá tě?
Samozřejmě! Děje se tolik úžasných věcí. Mimochodem, proto s námi hraje Jonathan Hultén, proto s námi hráli Lili Refrain nebo King Woman. Ale já poslouchám všechny druhy hudby. Někdy poslouchám kraut rock, jindy trap a pak zase něco jako UFO 361 z Berlína. Vždycky záleží na tom, v jakém jsem zrovna rozpoložení. Možná si třeba poslechnu i nějakého Chopina. Záleží prostě i na tom, kde se zrovna nacházím.
Takže hudba na vás stále působí?
Jasně! Kdyby ne, nemohli bychom tu být, nemohli bychom dělat, co děláme. Nebyl jsem do toho tedy nějak zamilovaný, má to i svou cenu – třeba vliv na vztahy. Koukněte na některé lidi – dostanou se až na vrchol a pak si řeknou: Páni, to mě tedy osobně stálo hodně. A stálo to za to? Ztratil jsem cestou spoustu dobrých přátel, spoustu dobrých lidí. A taky jsem viděl, jak se z mnoha mladých lidí stávají starší nebo jak umírají. Přesně jako Andy Wood, který zemřel moc mladý. Představte si, že by Mother Love Bone pokračovali s Andrewem. Bylo by to stejné? To nikdo neví… Pro nás je ale v tuhle chvíli důležité, že jsme teď a tady a hrajeme. A hrajeme písničky z různých období The Cult.
Měníte set list u každého koncertu na turné?
Procházíme určitými fázemi, takovými přirozenými vlnami. Přestáváme hrát věci, když u nich už nefunguje ta „chemie“, a pak na set list začleníme jiné. Každý koncert je jiný, každé prostředí je jiné, co se děje doma, je jiné. Takže tohle všechno nám hraje do karet. Nejsme jako divadelníci, kteří odříkávají pořád stejný text. Ale vlastně i oni někdy mění to, co přitom dělají. Hudba je ale stále trochu flexibilnější. Někdy nechávám i fanoušky, aby si řekli, co chtějí zahrát. A někdy jsou tak hlasití, že je nejde neslyšet…
