Adam Martinec: Tvrdili mi, že pokud zabiju prase před kamerou, bude to problém. Ale jelita jinak neuděláte

Autorův otec Karel ve snímku ztvárňuje ústřední postavu, která se jmenuje rovněž Karel a má poměrně náročnou pozici: není zrovna pozitivní figurou a ty ostatní se vůči němu vymezují. „Adam posbíral takové horší střípky lidí tady z okolí,“ říká krnovský občan Karel Martinec. „Lidi takoví jsou, no. Jednou se Adama na place někdo ptal: To jako točíš svého tátu, jaký je? A Adam odpovídal: Já nevím, já asi točím spíš sebe.“ Adam Martinec vysvětluje: „Filmový Karel je černá představa toho, jak bychom on nebo já, protože jsme si povahově dost podobní, mohli v životě dopadnout, kdybychom se chovali tak, jako se chová právě Karel v Mordu. Děsilo mě, že je takový osud možný, protože mě děsí samota. Chtěl jsem natočit film, kde se někdo s tou samotou takhle konfrontuje.“

Byl tohle počáteční impuls k napsání scénáře Mordu? Nebo jím byla potřeba „reflektovat zážitky z dětství a dospívání na severní Moravě“, kterou zmiňují tiskové materiály?

Adam: Začalo to těmi zážitky. Původně šlo o krátký film, kterým jsem měl absolvovat FAMU, ale přepracoval jsem ho na celovečerní. Když se mě na škole ptali, která postava je ve scénáři nejnosnější, shodli jsme se na Karlovi. A když jsem přemýšlel, jaké atributy mu vtisknout, připadalo mi nejzajímavější jeho osamocení uprostřed lidí, které přitom miluje; ten rozpor.

Mord se odehrává skoro celý na jednom dvorku, kde se hemží spousta postav. Karle, jak se vám mezi nimi existovalo?

Karel: Máme z toho nádherné zážitky. Třeba Albert Čuba toho moc nenamluvil, ale když už něco řekl, vždycky nás rozesmál. Na druhou stranu, když přijde udělat výstup protivný soused, nemusel jsem nic hrát, byl jsem z něj doopravdy zděšený.

Adame, jaké bylo režírovat skrumáž čtyř generací herců i neherců včetně dětí, a nadto ještě prase?

Adam: Nebudu lhát, měl jsem z toho hrůzu. Už když točíte krátké filmy na FAMU a snažíte se dramatický útvar nějak zvládnout, pochopíte, že s každou další postavou je ten rébus exponenciálně těžší. Přibývá kamer, lidí, rekvizit, návazností, scény jsou rozsáhlejší... Když máte před kamerou v jednu chvíli sedm osm herců, znamená to, že kolem je dalších dvacet třicet lidí, kteří jsou k ruce, pomáhají ten svět dotvářet. Měl jsem z toho velký respekt, ale ukázalo se, že jsme dobře připravení a že máme štáb, který fungoval naprosto skvěle.

Jak se vám režíroval vlastní otec?