Ivana Pěkná Vrbíková: Kdo jednou přijde k nám na Letní Letnou a ochutná, ten se bude rád vracet
Jedenadvacátý ročník LETNÍ LETNÉ, Mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla, je od 14. srpna v plném proudu, jak potvrzuje výkonná ředitelka festivalu IVANA PĚKNÁ VRBÍKOVÁ (50). Až do neděle 1. září můžete na pražské Letné vidět desítky představení tuzemských i zahraničních souborů: na více než dva týdny dorazí hned tři francouzské company i ansámbl mladých artistek z Tchaj-wanu. V programu jsou také pohádky, výtvarné dílny pro děti, muzika a novocirkusová vystoupení, často s volným vstupem.
Tento ročník Letní Letné je vaším patnáctým, tak dlouho jste členkou vedení festivalu. Jak se za tu dobu posunul nový cirkus, umělecký žánr starý půl století?
Český nový cirkus se za těch patnáct let velmi zprofesionalizoval, podařilo se navázat koprodukční projekty a provázat české soubory se zahraničím. I díky Letní Letné třeba před dvanácti lety vznikl krásný projekt Lacrimae, v němž se spojily český Cirk La Putyka, švédský Cirkus Cirkör a francouzský Cahin-Caha pod vedením Daniela Gulka – tenhle ve Francii žijící Američan a žák Ctibora Turby je iniciátorem spojení těchto tří souborů a tří režisérů a dalo by se říci guruem českého nového cirkusu. Tuzemští akrobati začali jezdit za hranice a vzdělávat se, asi i trošičku víc prostřednictvím YouTube a různých on-line odkazů, než že by měli příležitost vyloženě navštěvovat školu. Museli vyvinout píli a vložit do toho srdce, ale i díky tomu jsou často lepší než zahraniční artisté například z kolébky nového cirkusu Francie, kteří měli vše na dosah ruky, protože tam je za to půlstoletí nový cirkus dávno etablovaný.
A jaký je dnešní český divák?
Pokorný a vstřícný, čímž jsme myslím pro zahraniční soubory jedineční. Nepamatuju si, že by vystoupení hostí z ciziny někdy nemělo standing ovation čili potlesk vestoje. Zahraniční artisti a členové týmů mi vždycky se širokým úsměvem líčí, jak jim přístup českých diváků dodává energii a jak od nás vždycky odjíždějí dokonale šťastní.
Na letošek jste přizvali čtyři hvězdné zahraniční soubory, z nichž každý odehraje přes tucet představení: francouzské company Cirque Le Roux, Cirque Inextremiste a Les Rois Vagabonds a také soubor mladých tvůrkyň a artistek z Tchaj-wanu Eye Catching Circus. Proč padla volba právě na tyto?
Navštěvujeme festivaly, sledujeme své oblíbené soubory a jejich tvorbu a snažíme se najít a vybrat to nejlepší, co daný rok nabízí. Soubory vytvoří představení, cestují s ním rok dva a po turné to představení odejde. Pokud se tedy pro nějaký kus rozhodneme, musíme být rychlí a domluvit si zastávku souboru na Letní Letné včas. Program našeho festivalu je třeba postavit tak, aby si v něm každý divák našel to své – zkombinovat představení mainstreamovější, pro širší publikum, typicky s obrovskými soubory a pestrými kusy plnými akce, a vystoupení umělečtější, komornější, které je třeba jen o dvou lidech. Z těch diváci odcházejí se silným zážitkem a pro mě bývají první volbou.
Zahraniční artisté předvádějí své umění téměř každý večer. To pro ně musí být nápor na fyzičku i psychiku, nebo ne?
Ani ne, jsou na to zvyklí. Letní Letná je typicky součástí jejich podstatně většího a delšího turné, většina z nich odněkud cestuje – Tchajwanky například přijely z Paříže, kde vystupovaly během olympiády. Jak si ve šňůře naordinují pauzy, záleží na fyzické náročnosti jednotlivých představení; u těch nejobtížnějších je soubor schopný odehrát tři čtyři show za sebou a pak si jeden večer dát přestávku. Potřebují načerpat síly a fyzioterapie je víceméně nezbytná, máme ji ve speciální maringotce. Tyto věci se domlouvají dopředu: některý soubor potřebuje každodenní péči a pak je jim konkrétní fyzioterapeut k ruce po celou dobu, další soubory se objednávají do harmonogramu a námi nasmlouvané fyzioterapeutky k nim chodí podle jejich vlastních potřeb. Když se něco stane, účinkující má kupříkladu natažené svaly a je nutný zásah, je vždy k dispozici odborník. O každý z ansámblů se stará jeden člen našeho šedesátičlenného týmu a snaží se splnit všechna přání umělců tak, aby se cítili komfortně a vše bylo bezpečné.
Na které letošní představení se nejvíc těšíte?
Kdo k nám chodí pravidelně, ten vyhledává majstrštyky – nemusí už nutně vidět čtyřicet artistů, chce číst mezi řádky. Takového vystoupení se letos dočkáme od Les Rois Vagabonds – ač nejsem milovnicí klaunského stylu, Koncertem pro dva klauny těchto Královských tuláků jsem byla okouzlena, pohladil moji duši a nemůžu se dočkat, až představení znovu uvidím. Šeštičlenný tchajwanský soubor Eye Catching Circus a jejich ladná show s názvem #Since1994 je pro změnu velká exotika; v novém cirkusu jsme zvyklí na Francouze, Australany, Kanaďany, na oblíbené Švédy, ale tyhle mladé Tchajwanky mají zcela jiný rukopis a vnesou k nám svěží vánek asijského nového cirkusu.
Jezdíte se zakladatelem a ředitelem Letní Letné Jiřím Turkem po světě vybírat hosty?
Mám dvě malé děti, takže už Jiřího nemůžu doprovázet tolik jako dřív. Teď už je naštěstí docela zajímavé pouštět se i do menších evropských festivalů, někdy je jejich výběr zajímavější a pestřejší než třeba u obrů typu Fringe, zejména pokud hledáme nějaké speciality. Každoročně se jezdíme podívat na říjnový Auch, festival ve francouzské Okcitánii s bezmála čtyřicetiletou tradicí, naším oblíbeným a spřáteleným je BIAC, bienále pořádané každý lichý rok v Marseilles, a potom červencový Montreal. Několik zajímavých cirkusových festivalů pořádají taky v Holandsku a Belgii. Rádi navštěvujeme listopadovou třídenní akci La Nuit du Cirque, která se koná především různě po Francii, ale i v pár dalších zemích Evropy. Najedeme za ten prodloužený víkend autem klidně tři a půl tisíce kilometrů a vidíme různé soubory. Asociace nového cirkusu, jejímž je Jirka Turek předsedou, se letos snaží vtáhnout tenhle projekt i k nám pod názvem České cirkusové noci. Třeba se jednou etablují podobně jako Noc kostelů.
Jakou mají představení Letní Letné celkem kapacitu?
Festivalová představení včetně open airů zdarma může každoročně zhlédnout od 60 do 80 tisíc diváků. Loni jsme měli na zahájení dvacátého ročníku dokonce pětadvacet tisíc lidí. Nechceme navyšovat kapacitu, ostatně na to ani nemáme prostor. Každoročně vozíme zhruba čtyři až pět zahraničních souborů, neopominutelná je naše přehlídka české novocirkusové tvorby představující všechny nové věci daného roku, leckdy v premiéře. A nezapomínáme samozřejmě na dětského diváka. Každodenní rodinné pikniky probíhající od jedenácté dopolední po celý den nebo večery, kdy se lidé do našeho areálu přijdou jen tak bavit, aniž by mířili na konkrétní představení, dělají z Letní Letné oblíbené místo setkávání.
Pro ty, kteří letos Letní Letnou hodlají navštívit poprvé: jak vlastně vypadá váš areál?
Letní Letná se táhne od Špejcharu až po Kramářovu vilu a sousední Hanavský pavilon, jsme kousek pěšky od Chotkových sadů nebo od metra Hradčanská. Na takhle rozlehlém prostoru stojí čtyři obrovská šapitó, jedno pro každý ze zahraničních souborů, pak tam máme šapitó české scény, dětskou scénu, šapitó Cirko Hopley s každodenním autorským kuchařským představením akrobata Michala Mudráka, šapitó Letní poloha, kde se večer tančí… Stanů tam prostě stojí spousta a atmosféra je dokonale cirkusová, v rámci naší země zcela jedinečná. Do areálu je vstup zdarma – nemusíte kupovat vstupenku ani hledat, jaké představení navštívit, abyste se k nám mohli podívat. Zejména rodiny s dětmi se v areálu dočkají pestrého vyžití. Každodenně pořádáme open air představení zdarma. Dospělí si mohou užít večerní koncerty a nasávat atmosféru Letenských sadů a festivalu jen tak, u dobrého jídla a pití.
V českém stanu se budou slavit hned dvoje narozeniny – patnáct let Cirku La Putyka a deset let Losers Cirque Company, dvou nejvýznamnějších tuzemských souborů. Jak se vypracovaly, změnily?
Dva principálové-lodivodi drží svůj směr a každý má naprosto odlišný rukopis, za oběma soubory vidím dřinu a vůli něco dokázat. Oba ansámbly dodnes hodně zkoušejí a snaží se připravovat dvě tři premiéry ročně; Losers Cirque Company má v poslední dekádě skoro každý rok na Letní Letné premiéru své novinky. Jsou to celky zcela srovnatelné s etablovanými zahraničními soubory, a někdy dokonce lepší, protože je tam srdce. Oni neberou svá vystupování jako práci, po které teprve přichází život – pro ně je životem právě jen nový cirkus.
Nový cirkus se pomalu začíná dostávat i do regionů – Letní Letná není jediným novocirkusovým festivalem, stejně jako nuselský Cirqueon není jediným místem s cirkusovými kroužky pro děti. Co se momentálně dělá pro popularizaci žánru?
Nový cirkus je dnes snad až fenomén. Pro širokou veřejnost je to něco nového, co dovoluje dětem, lidem, umělcům tvořit svobodněji, mísit žánr s jinými od tance přes hudbu, není to jen čistá akrobacie, ale koktejl uměleckých směrů, které si může každý svobodně namíchat, nejsou tu žádné hranice. Myslím, že kdo jednou přijde k nám na Letní Letnou a ochutná, ten se bude rád vracet. I proto máme hodně open air představení zdarma, abychom lidem nový cirkus představili prostřednictvím přístupnější, mainstreamovější podívané. Pod střechou šapitó se se kromě těch velkých show odehrávají i umělečtější, rafinovanější kusy pro již náročnějšího stálého diváka Letní Letné. Nabízíme pestrou škálu, ve které si každý divák najde to svoje.
Jak velký vlastně je váš organizační tým pro Letní Letnou?
Ve chvíli, kdy stavíme a vrcholí přípravy, je nás až šedesát. A to nepočítám uvaděče, jen základní technický tým, který obstarává celý areál.
V živém umění se často žehrá na nízké platy a absenci sociálních jistot. Hádám, že artisti nového cirkusu patří, podobně jako třeba tanečníci nebo baletky, v tomhle ohledu k nejproblematičtějším – jsou nejvíc ohroženi zraněními a v jistém věku prostě končí. Jak typicky vypadají jejich smlouvy, jejich pracovní podmínky, jejich život po skončení kariéry v novém cirkusu?
Je to velmi individuální. Spoustu těch profíků se po skončení kariéry věnuje výchově mladé generace nebo třeba režii představení. Není zvykem, aby mi lidi od nového cirkusu, které jsem měla příležitost poznat osobně, před očima zestárli. Možná Daniel Gulko, více než šedesátiletý režisér, někdejší akrobat, který už se věnuje hlavně edukační stránce a režii a vytváření nových projektů či konceptů. A mnozí někdejší akrobati učí ve školách a v kroužcích… Některé větší soubory fungují a svůj umělecký život si doplňují tím, že chodí vystupovat i komerčně; typicky mají producenta nebo spíš principála, který dokáže svůj soubor komerčně využít a ti pak mají větší finanční možnosti a příležitosti.
Během loňského zahájení jubilejního dvacátého ročníku vznikl dokument Cirkus v srdci, který se na festivalu promítá 21. srpna. Bude pak k dispozici na nějaké streamingové platformě?
Už od 14. srpna, od samého zahájení festivalu, běží tenhle dokument o lidech, kteří upsali svou duši cirkusu, na platformě Voyo. Náš generální partner, Česká televize, si jej doufejme také vezme do vysílání. Stejně tak předtím ČT vysílala náš pět let starý dokument Provazochodkyně nad Prahou, v němž je mimo jiné zaznamenán přechod akrobatky Tatiany Mosio-Bongongy po laně přes Vltavu, když jsme zahajovali Letní Letnou. Tenhle ani ne hodinový film je stále k dispozici na online vysílání ČT, běžel i na Netflixu a na Slovenské televizi a pak o něj měly obrovský zájem novocirkusové festivaly po celé Evropě. To je pro nás nejdůležitější, dostat ty snímky mezi příznivce našeho žánru, aby trošku poznali i to zákulisí, dřinu, obrovskou víru a lásku k oboru. Že to umění není zadarmo. Ono to vypadá všechno tak strašně lehce, taky mám někdy pocit, že bych mohla takhle létat, ale za tou krásou je taky odříkání a bolest.
