Freediverka se potopí do čtyřiceti metrů a zadrží dech na pět minut, ale nejtěžší je dostat se do neoprenu

Jste rodačka z Karviné, větší část roku ale žijete ve městě Vasiliki na jihu řeckého ostrova Lefkada v Jónském moři. Jak jste se tam ocitla?

Sedm let jsem pracovala jako animátorka a delegátka v cestovce. Když moje destinace v nabídce skončila, na Lefkadu zároveň nepřijela delegátka a potřebovali ze dne na den náhradu. Zavolali mi, řekli, že nevadí, když neumím řecky, že angličtina stačí. Jsem tu sedmou sezónu a i tu řečtinu už jsem si zlepšila. Ve Vasiliki jsem pak potkala svého přítele Wil­liama, s nímž tu teď provozujeme školu freedivingu. Svou budoucnost vidíme na Lefkadě. Nově jsme si koupili pozemek, kde budeme stavět dům. V krásném starém olivovém háji, jen dva a půl kilometru od pláže. Naše sny se plní.

Kudy vedla vaše cesta k freedivingu, tedy k potápění bez dýchacího přístroje, k vašemu koníčku i profesi?

Před šesti lety jsem měla vyhřezlé plotýnky a dlouho jsem se vracela zpátky do normálního života. Když jsem se trochu spravila, dostudovala jsem vysokou školu, obory občanská výchova a studia lidského pohybu, a odjela jsem na půl roku sama do Asie. Měsíc jsem byla v buddhistickém klášteře, potom jsem cestovala do Singapuru a do Malajsie, nakonec jsem přistála na Filipínách. Přišel covid, zavřely se hranice a já tam uvízla. Bylo to ale štěstí. Narazila jsem na skvělou partu lidí, potápěla se a přes tamní centrum Blue Freedom Apnea jsem se dostala k freedivingu. Dál jsem se mu věnovala, když jsem se vrátila na Lef­kadu, pak jsem pokračovala v Dahabu v Egyptě. Když jsem potkala Williama, udělali jsme si společně intenzívní instruktorský kurs. A nakonec jsme se rozhodli, že otevřeme vlastní freedivingové centrum ve Vasiliki. Učíme freediving jako sport a zábavu, letos rozjíždíme třetí sezónu.

Pokud jsem ve freedivingu za­čátečník, co mě naučíte?

Základy se začátečník naučí během jednodenního kursu. Ráno probereme teorii a dechový cyklus. Učíme se plně zrelaxovat, plně nadechnout, cítit se uvolněně v zádrži dechu. Dál dojde na bezpečnostní principy po zádrži, na obnovovací dech, což je metoda, jak se člověk vrací k normálnímu dechu. U freedivingu se buduje tolerance na oxid uhličitý, a to už při začátečnickém kursu, po prvních třech čtyřech zádržích dechu; člověk se tak při zádrži cítí čím dál komfortněji. Pak jdeme na suchý trénink, kdy dál trénujeme plné uvolnění celého těla a zádrže dechu. Následně se přemístíme do bazénu, kde si nováček obleče neopren. Dělám si legraci, že dostat se do neoprenu je nejtěžší část kursu! Člověk se pak v bezpečném prostředí naučí statickou zádrž dechu, kdy jen nehybně leží tváří do vody. Většina našich studentů a studentek tak zvládne zádrž na minutu a 45 sekund až dvě minuty. Někdo se dostane až na tři minuty, 3,40. Opravdu je to běžné a spousta lidí je v šoku z toho, co zvládne jen tím, že se naučí celý freedivingový dechový cyklus.

Co se děje dál?

Potom jdeme do otevřeného moře. Vezmeme speciální freedivingovou bójku, spustíme lano se závažím a první den se potápíme maximálně do pěti až deseti metrů. Studenti se učí ponořit po laně dolů, včetně toho, že se naučí vyrovnávání – když jde člověk dolů, působí na něj tlak, musí tedy profukovat uši. Kdo je šikovný, na­učí se i zanoření bez lana, tomu se říká kachní ponor, duck dive, někdo zvládne i finování, tedy plavat dolů i nahoru s ploutvemi. Ponořit se někdo zvládne na 30 vteřin, jiný i na minutu, obojí je krásný čas. Lidé už po úvodním kursu často nadšeně mluví o tom, jak je svět pod vodou uklidňující. A kdo chce, může se následně s tréninkem postupně posouvat dál.

Zvládne úvodní trénink každý, nebo jsou nějaká omezení?

Je potřeba mít touhu překonat strach z neznámého a mít zdravé uši. Mám příklady lidí, kteří překonali strach z toho, že pod vodou dobře nevidí nebo nedosáhnou nohama na dno. Trenér z filipínského freedivingového centra, kde jsem začínala, má ženu, která neuměla plavat a měla velký strach z vody. Teď je z ní instruktorka free­di­vingu a má svůj nejlepší ponor do hloubky padesáti metrů. Je to o podpoře okolí, o správném trenérovi, i v tom musí být nějaká chemie, jako v partnerství.