„Je nádhera zanořit se do hlubin, i kdyby to mělo být třeba jen deset metrů. Když pak jdete hlouběji, třeba do čtyřiceti metrů, objevujete svou sílu, zjišťujete, kam až dosáhnete.“

„Je nádhera zanořit se do hlubin, i kdyby to mělo být třeba jen deset metrů. Když pak jdete hlouběji, třeba do čtyřiceti metrů, objevujete svou sílu, zjišťujete, kam až dosáhnete.“ Zdroj: Archív Elišky Tomuňákové

Freediverka Eliška Tomuňáková (32)
Eliška se svým přítelem Williamem provozuje na Lefkadě školu freedivingu
2
Fotogalerie

Freediverka se potopí do čtyřiceti metrů a zadrží dech na pět minut, ale nejtěžší je dostat se do neoprenu

Jana Bohutínská

Freediverka Eliška Tomuňáková (32) propadla nádechovému potápění na Filipínách, kde během cestování uvízla za covidové pandemie. Dnes freediving vyučuje. Se svým životním partnerem Williamem Grahamem založila školu Freedive Lefkada. Na řeckém ostrově Lefkada v Jónském moři pracuje také jako delegátka cestovní kanceláře, v zimě se potápí v Egyptě a v Itálii učí lyžování. Co zažívá pod vodou a jak freediveři ovlivnili natáčení filmového Avatara?

Jste rodačka z Karviné, větší část roku ale žijete ve městě Vasiliki na jihu řeckého ostrova Lefkada v Jónském moři. Jak jste se tam ocitla?

Sedm let jsem pracovala jako animátorka a delegátka v cestovce. Když moje destinace v nabídce skončila, na Lefkadu zároveň nepřijela delegátka a potřebovali ze dne na den náhradu. Zavolali mi, řekli, že nevadí, když neumím řecky, že angličtina stačí. Jsem tu sedmou sezónu a i tu řečtinu už jsem si zlepšila. Ve Vasiliki jsem pak potkala svého přítele Wil­liama, s nímž tu teď provozujeme školu freedivingu. Svou budoucnost vidíme na Lefkadě. Nově jsme si koupili pozemek, kde budeme stavět dům. V krásném starém olivovém háji, jen dva a půl kilometru od pláže. Naše sny se plní.

Kudy vedla vaše cesta k freedivingu, tedy k potápění bez dýchacího přístroje, k vašemu koníčku i profesi?

Před šesti lety jsem měla vyhřezlé plotýnky a dlouho jsem se vracela zpátky do normálního života. Když jsem se trochu spravila, dostudovala jsem vysokou školu, obory občanská výchova a studia lidského pohybu, a odjela jsem na půl roku sama do Asie. Měsíc jsem byla v buddhistickém klášteře, potom jsem cestovala do Singapuru a do Malajsie, nakonec jsem přistála na Filipínách. Přišel covid, zavřely se hranice a já tam uvízla. Bylo to ale štěstí. Narazila jsem na skvělou partu lidí, potápěla se a přes tamní centrum Blue Freedom Apnea jsem se dostala k freedivingu. Dál jsem se mu věnovala, když jsem se vrátila na Lef­kadu, pak jsem pokračovala v Dahabu v Egyptě. Když jsem potkala Williama, udělali jsme si společně intenzívní instruktorský kurs. A nakonec jsme se rozhodli, že otevřeme vlastní freedivingové centrum ve Vasiliki. Učíme freediving jako sport a zábavu, letos rozjíždíme třetí sezónu.

Pokud jsem ve freedivingu za­čátečník, co mě naučíte?

Základy se začátečník naučí během jednodenního kursu. Ráno probereme teorii a dechový cyklus. Učíme se plně zrelaxovat, plně nadechnout, cítit se uvolněně v zádrži dechu. Dál dojde na bezpečnostní principy po zádrži, na obnovovací dech, což je metoda, jak se člověk vrací k normálnímu dechu. U freedivingu se buduje tolerance na oxid uhličitý, a to už při začátečnickém kursu, po prvních třech čtyřech zádržích dechu; člověk se tak při zádrži cítí čím dál komfortněji. Pak jdeme na suchý trénink, kdy dál trénujeme plné uvolnění celého těla a zádrže dechu. Následně se přemístíme do bazénu, kde si nováček obleče neopren. Dělám si legraci, že dostat se do neoprenu je nejtěžší část kursu! Člověk se pak v bezpečném prostředí naučí statickou zádrž dechu, kdy jen nehybně leží tváří do vody. Většina našich studentů a studentek tak zvládne zádrž na minutu a 45 sekund až dvě minuty. Někdo se dostane až na tři minuty, 3,40. Opravdu je to běžné a spousta lidí je v šoku z toho, co zvládne jen tím, že se naučí celý freedivingový dechový cyklus.

Co se děje dál?

Potom jdeme do otevřeného moře. Vezmeme speciální freedivingovou bójku, spustíme lano se závažím a první den se potápíme maximálně do pěti až deseti metrů. Studenti se učí ponořit po laně dolů, včetně toho, že se naučí vyrovnávání – když jde člověk dolů, působí na něj tlak, musí tedy profukovat uši. Kdo je šikovný, na­učí se i zanoření bez lana, tomu se říká kachní ponor, duck dive, někdo zvládne i finování, tedy plavat dolů i nahoru s ploutvemi. Ponořit se někdo zvládne na 30 vteřin, jiný i na minutu, obojí je krásný čas. Lidé už po úvodním kursu často nadšeně mluví o tom, jak je svět pod vodou uklidňující. A kdo chce, může se následně s tréninkem postupně posouvat dál.

Zvládne úvodní trénink každý, nebo jsou nějaká omezení?

Je potřeba mít touhu překonat strach z neznámého a mít zdravé uši. Mám příklady lidí, kteří překonali strach z toho, že pod vodou dobře nevidí nebo nedosáhnou nohama na dno. Trenér z filipínského freedivingového centra, kde jsem začínala, má ženu, která neuměla plavat a měla velký strach z vody. Teď je z ní instruktorka free­di­vingu a má svůj nejlepší ponor do hloubky padesáti metrů. Je to o podpoře okolí, o správném trenérovi, i v tom musí být nějaká chemie, jako v partnerství.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!