Vítězný debutant: Jsem vesničan, co běhal celý život kolem rybníka a pak na olympiádě vyhrál zlato
Jiří B. Mayer (37), muž „z generace Kuřátek“, právě získal Literární cenu Knižního klubu se svým románem Závojnatky. Jak v recenzi pro Reflex píše Kryštof Eder, „jedná se v podstatě o bildungsroman, respektive coming-of-age román, jehož vypravěče a protagonistu Ferdinanda sledujeme především ve dvou klíčových fázích jeho života: Když si jej v pěti letech z dětského domova odvede rodina Maceškových a když se seznámí s o jedenáct let starším Jakubem.“ Jak se Jiřímu B. Mayerovi kniha psala, co říká o jeho životě a jak vnímal redakci svého prvního vydaného textu? „Jak Ferdie říká, vyškrtnout odstavec je jako utopit novorozený vrh štěňátek…“
Kdo je vlastně Jiří Benjamín Mayer, jeden z bezmála sto třiceti statečných, kteří ke konci loňského roku obeslali LCKK svými rukopisy?
Když jsme s panem Jindřichem Jůzlem (šéfredaktorem Odeonu a administrátorem LCKK; pozn. aut.) sestavovali moje životopisné okénko na záložku knihy, napsal jsem si tam: Jiří Benjamín Mayer. Kozoroh, mileniál, romantický cynik. Taky jsem rodák z Děčína, absolvent tamní střední zemědělské školy, nově vedoucí vintage second handu, milovník přírody. Člověk mnoha osobností, které se ovšem znají navzájem – disociativní porucha mě minula.
Taky jste majitelem svěžího jazyka a stylu – anonymní rukopis na členy poroty působil, jako by byl autorem výrazně mladší člověk, třeba pětadvacetiletý.
Ano, jsem duchem mlád. Třeba teď čtu znovu Hochy od Bobří řeky a víkend jsem strávil ve Foglarově kraji, ve Sluneční zátoce u přírodní rezervace Stvořidla, spal jsem tam v domku na stromě… Asi čtvrtinu knihy jsem napsal v lese. Myslím, že moje láska k přírodě je z líčení v Závojnatkách patrná.
Proč jste se rozhodl psát?
Já jsem se nerozhodl, ono to prostě asi v osmi letech přišlo: Tady mám papíry, tak si teď budu psát nějaké příběhy. Napsal jsem nejprve takzvanou Legendu ze Starého Města: jak na Staré Město u nás v Děčíně přijeli lidé z Pohádkové země, leccos zažívají a potkají školačku, která jim vysvětluje svět, tedy jak to na naší planetě chodí. A od té doby píšu, mám plné šuplíky nejen juvenilií.
Proč jste se rozhodl vydat Závojnatky tak, že pošlete rukopis do soutěže určené hlavně začínajícím autorům? V závěru románu vaši hrdinové vedou konverzaci, která s takovým vydáním souvisí: „To je bezvadnej nápad, všechno to sepsat,“ prohlásil Jakub. „Ale co takhle konečně něco vydat?“ Jen jsem vyprskl smíchy. „Jestli mě někdy přiměješ, abych něco někam poslal, drahý… budu nejspíš vožralej,“ odvětil jsem bohorovně. „Zkus to třeba na silvestra.“ – „Fajn. Vzpomenu si. Je škoda nechávat si takovej ohňostroj v šuplíku.“
Jsem takový vesničan, co běhal celý život kolem rybníka a trénoval v trenkách s lampasama, a pak ho napadlo, že se zkusí přihlásit na olympiádu. A vyhrál zlato… Účast v Literární ceně Knižního klubu je totiž můj první pokus dát o sobě jakkoliv vědět. Když tedy nepočítám blog Obraz Doriana Gaye, co jsem měl ještě s několika přáteli na vysoké – na bohemistice na ústeckém peďáku, kterou jsem nedodělal.
Váš román je příběhem malého Ferdinanda, kluka z dětského domova. Dozvíme se leccos kolem emočních problémů adopce, dětské psychologie, kolem sebepřijetí… Proč jste se rozhodl pro osudem tolik stíhaného, vlastně slabého hrdinu?
Fascinuje mě outsiderství, jsem outsider celý život. Ale nikdy bych si na tohle téma netroufl, kdyby moje nejlepší kamarádka, kterou považuju za svoji sestru – trošku jsem podle ní napsal románovou Táňu a inspirovala mě i pro postavu Dany –, nebyla už roky pěstounka. Momentálně má asi čtvrtým rokem v péči tři sourozence, kteří pro mě byli velkou inspirací. Osobně nepovažuju Ferdu za slabého hrdinu. Tyhle děti nemohou být slabé – jinak by po tom všem, čím si prošly, nepřežily. Nejstarší slečně, kterou má kamarádka v péči, je dvanáct, a nechápu, že je to pořád takový smíšek, když ve škole zažívá šikanu a poslouchá věci jako: Tvoje nevlastní máma tě má jen kvůli penězům, tvoje vlastní máma tě nechtěla, protože jsi hnusná, blbá... Pro mě jsou tyhle děti daleko silnější než jejich vrstevníci, kteří je trápí. Ti, co šikanují – to jsou u mě slaboši. Když jsme moje vítězství oslavili doma, se zmíněnou kamarádkou, jejími náhradkovými i vlastními dětmi, s mojí mamkou a dalšími, překvapilo mě, když po mně chtěli, abych četl úryvky. A nejvíc naslouchaly právě ty děti. Desetiletý chlapec, který má problém posedět, tam fascinovaně seděl a: „Čti dál! Čti dál!“ Nějak se v tom viděly. Zrovna tenhle prostřední je takovej jemňoučkej, někdy si představuje a hraje, že je holčička, a chodí se sourozenci také k psycholožce jako můj románový hrdina…
Jezdíte za nimi často?
Jednou dvakrát za měsíc, celé ty čtyři roky, co u kamarádky jsou, a denně si píšeme. Předtím jsem poznával jiné děti, co měla v dočasné péči, takže jsem to popisované prostředí dlouhodobě nasával. Pěstouni musejí mít psychologické testy a školení, ta kamarádka je díky tomu velmi vzdělaná v psychologii. Beru ji trochu jako svého osobního kouče a myslím si, že tam, kde teď jsem, jsem díky ní. Z ustrašeného uzlíčku udělala člověka, který se rozhodl přihlásit do literární soutěže! A tím druhým impulsem byl Luxor, kde jsem rok pracoval, v Knižním klubu.
V souladu s dnešní módou autofikce se nemůžu nezeptat: jsou ve vašem románu ještě nějaké autobiografické rysy, příhody, linie?
Všechny mé příběhy mají povětšinou smyšlený děj, ale myšlenky a emoce jsou často moje. Občas svoji realitu převracím. Například Ferdie chová potkany, já mám malou chovatelskou stanici morčat. Na Ferdovi mě bavilo, že je v mnoha ohledech úplně jiný než já.
V románu člověka místy pohltí zběsilá smršť devadesátkových reálií – hlavně na nic nezapomenout, je třeba zmínit všechny televizní pořady té doby, všechny zážitky z her s kamarády… Měl jste tu dobu hodně rád?
Ferdie je o pár let mladší než já, takže jsem si musel dávat pozor, aby tohle ještě zažil. On je generace Kouzelné školky, já jsem generace Kuřátek. Ano, měl jsem tu dobu rád; pamatuju si spoustu reklam…
Vše je vyprávěno v ich-formě pohledem malého chlapce a posléze dospívajícího mladíka, ovšem komentováno z perspektivy dospělého muže, což mi jako čtenářce přišlo matoucí a znevěrohodňující. Proč jste zvolil tenhle komplikovaný způsob vyprávění?
Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Ale ke konci se čtenář dozvídá, proč to Ferdie napsal. A toho jsem se chtěl držet. Vypráví o sobě ve stylu: Tohle jsem zažil, když jsem byl mladý. Chtěl jsem, aby bylo poznat, že to vypráví už dospělý muž vzpomínající na svoje dětství. Ale myslím, že u těch pasáží se zkrátka ozývá vypravěčovo vnitřní dítě, které potřebuje uzdravit. Věřím, že lidská duše se skládá ze tří složek: mužské, ženské a dětské. Je dobré, když drží co nejvíc pohromadě, ale není od věci si je čas od času uvědomit a s každou z nich si přátelsky popovídat.
Do jaké míry vám redaktor, který pro Knižní klub knihu opečoval, doporučoval rukopis změnit?
Čekal jsem, že bude zasahovat víc. Bylo mi řečeno, že pan Michal Jareš, sám spisovatel, s redigovaným textem i autory zachází velmi citlivě, což můžu potvrdit. Nejvíc zásahů bylo u Ferdieho děčínského deníku, byl moc podrobný. Přiznávám, že než jsem text do soutěže odeslal, sám jsem stránku a půl vyškrtl. Jenže, jak Ferdie říká, vyškrtnout odstavec je jako utopit novorozený vrh štěňátek. Takže Michal Jareš pomohl s tou selekcí: Tahleta nepřežijí, tahle necháme žít… Týden jsem se bál otevřít zredigovanou verzi, neustále jsem to odkládal, ale nakonec to nebylo tak hrozné.
Část děje se odehrává na Děčínsku, kde žiju a kde jste ještě před dvanácti lety žil vy, kde jste se narodil a vyrůstal, stejně jako protagonistův přítel, rozvedený Jakub. Knížka je tak trochu milostným vyznáním mému rodišti a bydlišti, aspoň jsem ji tak četla. V očích mnoha Čechů je ovšem Děčín nikoli nejzelenější okresní město republiky a brána do Národního parku České Švýcarsko, ale postsocialistická špinavá průmyslová díra, de facto jedna velká vyloučená lokalita, občas s extremisty na radnici… Jak to místo vnímáte?
To je prostě můj domov, kde jsem zažil nejkrásnější, nejkouzelnější chvíle. Tam jsem se poznával, kdo jsem a co jsem. Třeba na Pastýřské stěně, kam jsem chodil s našimi dvěma psy. Měl jsem svůj svět a tam mě nikdo nerušil, v altánku na Paloučku… Výhled na Červený Vrch, vyhlídka na Škrabky a na Bělou (shodou náhod obec, kde autorka tohoto rozhovoru čtvrt století bydlela; pozn. aut.)… V hlavě jsem žil těmi svými příběhy. Ono se říká, že děti opouští svoje imaginární kamarády do puberty. Já ty svoje neopustil. Když je potřebujete, oni neodejdou..
Z většiny skladeb zmíněných v knize jste na svém YouTube kanálu připravil jakýsi soundtrack ke knize. Převážnou část playlistu tvoří indie rock/pop/folk, který jste poslouchal při psaní. Playlist se 42 songy se jmenuje Závojnatky. Jak vás tohle napadlo? Mají to nějaké vaše oblíbené knihy?
Nemají. Ale když píšu, rád poslouchám hudbu. Většinou mám u jedné scény jednu píseň, poslouchám ji pořád dokolečka, to mě naladí do té atmosféry. Takhle to dělám od dvaceti let, že si k psaní sestavuju svoje playlisty. Psal jsem i panu Jůzlovi, který je odpovědným redaktorem té knihy, že bych tam ten svůj playlist rád nějak nechal… Měl jsem totiž spoustu odkazů pod čarou a i porota říkala, že je to neústrojné, tak jsme to vyhodili a já se obával, že stejný osud postihne i playlist. Naštěstí se tak nestalo. Jindřich Jůzl mě ubezpečil, že i jeden z předchozích vítězů ceny Knižního klubu, Václav Holanec, měl ve svém románu Díkůvzdání taky takový pomyslný soundtrack.
Jak si představujete, že to lidé budou poslouchat? Jak chcete, aby s tím odkazem nakládali, když je až na konci knihy?
Někde v půlce knihy Ferdie zmiňuje, když poslouchají s Jakubem při jízdě autem ty písničky, něco jako že „Program navečer byl jasný: sestavím si playlist. A mimochodem mám playlist i k této knize. Odkaz zařazuju na konec knihy.“ A věřím, že když čtenář narazí v textu na název písně, pustí si ji, pokud bude mít náladu.
Jak dlouho vlastně vznikal rukopis Závojnatek?
Pět měsíců. To bylo tak, že jsem loni v srpnu skončil po roce v Luxoru a řekl jsem si, že si dám trošičku voraz. Hledal jsem různě práci, ale pořád to nebylo ono. Tak jsem si říkal: Všechno se děje, jak má, aspoň to můžu dopsat… Ladil jsem text opravdu do poslední chvíle; některé pasáže jsem dopisoval přes Vánoce, to bylo prostě řízení shůry. Posílal jsem soubor do LCKK 31. prosince ve 23:23. Jak říká moje maminka, bylo to na žiletku.
