Ester Geislerová: Z Luďka Soboty jsem udělala ostrov patriarchátu. Mořskou pannu jsem chtěla hrát odmala

Její přítel Martin Krupa se stane obrněným rytířem, Elizaveta Maximová hraje rozčilenou dívku, Luděk Sobota něco jako odumírající ostrov patriarchátu, Tomáš Jeřábek závěsný falešný křišťálový lustr, dcera Mia se zjeví tak trochu v roli svého anglického alter ega a Ester se na chvíli mění v mořskou pannu – režisérku. Sama svou současnou výstavou volně rozvíjí už hojně známý fenomén Terapie sdílením.

Cítíte se někdy jako mořská panna ulovená rytířem ve středověké zbroji?

To zrovna ne, ale ráda do svých prací vkládám prvky, které jim dají nadhled a humor. Když už jsem měla natočenou většinu více méně citlivého materiálu, došlo mi, že potřebuju trochu shodit sebe, dostat se do jiné role. A protože jsem po většině herců, s nimiž jsem natáčela, chtěla, aby si zahráli někoho nebo něco podle svého přání, napadlo mě rozpomenout se na to, co jsem si sama chtěla zahrát, když jsem byla malá. Mořskou pannu přece! Pro mě symbol, jenž ve velkých hloubkách dokáže odolávat tlaku a pak na povrchu o tom podávat zprávu, i když dost nemotorně a neohrabaně. A tak jsem si půjčila ploutev a při natáčení s Matyášem Řezníčkem jsem za ním přilezla – napůl režisérka a napůl mořská panna. A vysvětlila mu, jak si ty naše věci stojí, že právě četl text, který mu napsal jeho partner.

Některé texty psali partneři a partnerky svým protějškům, k některým videím jste je na­psala sama…

Nakonec to poměrově vyšlo čtyři na čtyři, ale záměr to nebyl. Původně jsem s texty chtěla experimentovat podstatně víc, aby byly výstupy emotivnější, kvalitně zahrané i natočené. Chtěla jsem, aby herci různých věkových kategorií i národností s textem pracovali tak, aby to intenzívněji odpovídalo názvu výstavy. Prozkoumat, jaké to je, když za vás někdo řekne něco, co nějaká vaše část potřebovala sdělit, ale bála se to vyslovit. Jenže to se postupně měnilo. Například pozdrav: „Nazdar, čuráku!“, který jsem původně chtěla i od Luďka Soboty, nakonec zahraje jen má dcera Mia anglicky a v češtině Elizaveta Maximová. Obě si nakonec tu větu tak herecky precizně přisvojily, že už by bylo zbytečné vkládat ji do úst někomu dalšímu.

Jak si polohu nevrlého starce užíval Luděk Sobota, to není ­úplně poloha, v níž ho známe.

Ale já ho viděla v několika vážných rolích a přišel mi fenomenální, až mě napadlo, že je škoda, že jako dramatický herec zůstává nevyužitý a nedoceněný. I když i já ho mám zapsaného jinak; jako malí jsme ho s mým bratrancem milovali, snad nejvíc ze všech českých komiků. Ale teď se mi líbilo zasadit Luďka Sobotu do kontextu současného výtvarného umění a pracovat jinak s tím, jak ho máme uloženého v paměti. Trochu jako kouzlo „ridiculous“ z Harryho Pottera, kdy bubáka změníte na něco směšného.

Říkala jste, že herci si sami vybírali postavy. Jakou hraje Luděk Sobota?

Luděk je jiný případ, na rozdíl od ostatních si roli nevybíral. Do ateliéru přišel v civilním oblečení a já si jeho postavu pojmenovala i díky křeslu z koberců, do kterého jsem ho usadila, jako odumírající korál nebo odumírající ostrov patriarchátu.

Pomsta některým konkrétním mužům?

To není msta, to je vyjádření. Dlouho jsem v sobě tuhle polohu potřebovala prozkoumat, až jsem dospěla k názoru, že je to nějaká až potlačovaná část mého já, která se potřebuje vyjádřit, protože