Karel Ševčík: Nerad modelkám říkám, ať se svléknou, důvěru buduji upřímností
Vystudoval systematickou biologii a ekologii a pracuje na odboru pro ochranu životního prostředí. V Reflexu nám ale Karel Ševčík odpověděl na otázky jako fotograf a jeden z vítězů soutěže Akty X. Podělil se s námi o příběh za svým vítězným snímkem, pověděl, jak se dostal k focení aktů, a o budování důvěry u modelek. Všechny vítězné snímky si můžete do 30. září naživo prohlédnout v pražské Fragment Gallery. Do 22. září probíhá také charitativní aukce všech vystavených děl na webu dobrobot.cz. Veškerý výtěžek z aukce půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začalvěnovat právě aktové fotografii, jaký k ní máte vztah a jak se ten vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
V době mých fotografických začátků se mi zdálo, že práce s lidmi bude pro mě to nejzajímavější, protože jako invalida jsem se už od dětství snaží začlenit do společnosti zdravých a zapojovat se do společenských činností. No a krajinářská fotografie je o mnoha kilometrech chůze a jízdy autem.
Menší problémy v sociálních kontaktech mám a snažím se to řešit právě tím, že fotím ženy a často i úplně nové tváře. Člověka to nutí překonávat všechny vnitřní obavy. S focením žen jsem začal poměrně brzy na popud přátel, kteří ode mě chtěli pár portrétů. Po pár letech portrétních fotografií jsem postupně přešel k aktům.
Jako muže mě samozřejmě ženské tělo fascinuje, ale pro mě jako fotografa je to způsob, jak vyjádřit některé své emoce a realizovat představivost, kterou jsem dříve vkládal pouze do poezie. Teď už pár let mám tu krásnou možnost vložit své představy a nálady i do obrazové podoby. To, jak dneska fotím a kam směřuji, bych definoval tím, že rád oslovím široké spektrum lidí. A to ne konkrétním hezkým obličejem, ale příběhem fotky.
Jak probíhal kreativní proces za vaším vítězným snímkem a jaký příběh se za ním skrývá?
Šlo o podkrovní prostory hotelu na Slovensku, v jehož prostorách se odehrávala část fotografického plenéru, kterého jsem se zúčastnil. Byla tam železná konstrukce, kterou nikdo nechtěl využít. Nicméně mě zaujala natolik, že jsem nad ní nahlas dumal.
Toho si všimla i modelka a zeptala se, zda má na tu konstrukci vylézt. S tím jsem okamžitě souhlasil, a tak vznikl tento snímek a pár jeho dalších variant.
Setkal jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Nepochopení je u focení aktů bohužel poměrně častá věc. Někteří se děsí nebo si myslí, že jste úchylák, jiní nechápavě vyzvídají, co za pochybné typy žen se mi na focení hlásí.
Taky mám jednu aktuální příhodu s fanynkou, která po prvotním zájmu o mou tvorbu mi teď některé fotky a můj zájem o aktovou fotografii docela nevybíravě komentuje, až haní. Chvílemi by se dalo říct, že její zájem a každodenní sledování mé práce hraničí s obtěžováním. Musel jsem například přikročit k blokování zpráv na Facebooku.
Když to jde, konfrontacím se všeobecně vyhýbám, obzvláště na sociálních sítích, protože si myslím, že to není nejlepší místo na takové diskuze. Raději mám osobní setkání a rozhovor.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Osobně jsem nikdy nedělal angažované umění. Tím, co fotím, jsem nikdy neměl vyloženě zájem o to, reflektovat ve svých fotkách současné nebo společenské dění.
Je to teprve podruhé, co mi byla nabídnuta nějaká charitativní akce, na které mohl i můj snímek pomoct. V obou případech jsem s radostí souhlasil a věřím, že to nebude naposledy. Domnívám se ale, že aktová fotografie v pojetí, jakému se věnuji, s domácím násilím úplně nekoresponduje.
Role mých fotek v téhle charitě je spíše upoutat pozornost zájemce, který si fotku zakoupí. V tomto kontextu věřím, že moje tvorba využitá v dobročinné aukci někoho potěší, a to rovnou dvakrát. Jednak estetickým zážitkem a jednak finančním příspěvkem pro charitu.
Jakým způsobem budujete důvěru s vaším modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Upřímně nemám pocit, že bych si důvěru aktivně budoval. Chovám se čestně, slušně a upřímně. Na modelky nesahám, nemám oplzlé řeči. Při domlouvání spolupráce modelkám ukazuji svoji tvorbu a rovnou jim řeknu, kdo jsem, co je čeká a s čím budou muset počítat. Zdá se mi, že sama upřímnost vytváří pocit důvěry.
Reputace se samozřejmě přenáší i zkušenostmi, když už jsem někoho fotil a ten někdo o mě hezky mluví, tak i ostatní se mnou spolupracují s větší důvěrou. Nevím, jak bych budoval důvěru lépe. Při samotném focení se snažím být milý a případně občas zavtipkuji, aby se atmosféra trochu odlehčila.
Nikdy žádnou modelku v průběhu focení nenutím se zrovna teď a tady svléknout. Správný čas a pocit si určuje sama. I u modelek, které znám několik let a kde je důvěra úplně na jiné úrovni, se velmi rozmýšlím, zda si o svléknutí říct sám. Jedna moje oblíbená modelka se i pravidelně směje tomu, jak jsem ostýchavý.
Měl jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na tvorbu aktů? Pokud ano, jaký to byl moment?
Žádný takový moment si nevybavuji.
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Dříve jsem se snažil plánovat, ale nakonec jsem zjistil, že stejně vždycky nafotím něco úplně jiného. Nedokážu se úplně držet plánu. Jediné, co potřebuji, je čas a představa o tom, k čemu je modelka odhodlaná. Místo obvykle volíme společně.
Obsah a technické provedení fotek řeším zcela sám. Mám rád, když se modelka plynule přizpůsobuje výrazem i postojem a nenutí mě pokaždé říkat, jak si má stoupnout. Výsledný obrázek je prostě souhrou mých myšlenek a její fyzické aktivity.
