Karin Petrskovská: Nejraději fotím v opuštěných stavbách, ženské tělo je samo o sobě uměleckým dílem
Nenazvala by se profesionálním fotografem, ale ani amatérem. Letos má za sebou tři výhry ve fotografických soutěžích včetně Aktů X s tématem temné síly. Mimo to vyhrála soutěž Fotostart od FotoŠkoda a její snímek vyhrál první místo v soutěži fotoklubů Mapový okruh Vysočina. Vítěznou fotografii od Karin Petrskovské, stejně jako ostatní oceněné akty si můžete do 30. září prohlédnout naživo v pražské Fragment gallery. Zároveň do 22. září probíhá aukce všech vystavených děl, a to na webu dobrobot.cz. Veškerý výtěžek z aukce půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začala věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
Začala jsem fotit před necelými sedmi lety, když jsem si před objektiv na výzvu kamarádky nejprve stoupla sama. To mě dost chytlo a hned jsem věděla, že tohle chci jednou dělat, a pokud se tak stane, ženy budou na prvním místě mého pomyslného foto žebříčku. Focení nahoty či polonahoty zbožňuji, ženské tělo je samo o sobě uměleckým dílem.
S oblibou tvrdím, že „nazí jsme na svět přišli, nač s tím tedy dělat cavyky“. Před pár lety jsem se začala otužovat. Nahota se pro mě tak začala stávat takřka denním chlebem. Proto jsem postupem času ztrácela ostych položit modelce otázku, zda půjde nebo nepůjde do nahoty. Dnes se mi již ženy hlásí o fotografii aktu samy...
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
Mám několik svých oblíbených modelek. Když vyhlásím nové téma, často s tou ženou, se kterou fotím, zapojíme mozkové závity a společně vymyslíme místo, kam jít a případně jaké doplňky s sebou vzít. Rozhodujeme se tak, aby atmosféra fotografie byla co nejvíce tematická.
Ač nerada, musím přiznat, že spousta mých zajímavých fotografií vznikla právě díky vašemu časopisu. Také protože jsem soutěživý typ a ráda zdolávám výzvy. Jinak konkrétně k vítězné fotografii „Až za hrob“ se váže příběh o zakázaném vniknutí na soukromý pozemek skrz díru v plotě, kde jsme vůbec netušili, že se nalézá nějaký kříž. Po tom, zda je to skutečný hrob, či jen nějaká symbolika, jsme již raději nepátrali...
Setkala jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Samozřejmě, že setkala. Ráda si vyslechnu všechny názory, ať už pozitivní, či negativní, je to v podstatě takový hnací motor na sobě více pracovat a být stále lepší a lepší. Kdysi se mě kritika malinko dotýkala. Dnes již vím, že byla velkým přínosem.
Nicméně pokud někdo vytkne mé fotografii ne postproces či samotnou scénu, ale nahotu jako takovou, s úsměvem mu odvětím, že pokud se mu mé fotografie nelíbí, ať se na ně jednoduše nedívá.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Na toto téma by se určitě dala nafotit přehršel emotivních fotografií, které by vyvolaly v divákovi silný emoční otřes a následnou diskuzi, a to nejen na sociálních sítích. Díky čemuž by se o tomhle zdrcujícím tématu mohlo zvýšit povědomí. Já se ale snažím vytvářet takové fotografie, které by v lidech zanechaly spíše pozitivní dojem...
Samozřejmě jsem pro, aby se o tématu domácího násilí hovořilo. I když neznám statistiky, dovedu si živě představit, co se za zavřenými dveřmi děje za příšernosti, o kterých se ženy jednak stydí mluvit, anebo ani samy nevědí, kam se mají obrátit a kde hledat pomoc.
Mnoho žen si tento model agresivního chování nese z dětství. Když se jim později děje totéž, tak to tak nějak tiše přetrpí. Koneckonců i mamka musela snášet podobné věci s taťkou a žijí spolu dodnes...
Jakým způsobem budujete důvěru se svým modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Svou bezprostředností, přirozeností a vtipem. A rovněž tím, že jsem žena, která jak už jsem vzpomínala, kdysi také párkrát pózovala, jak ji pánbůh stvořil. O tom se občas zmíním, je-li modelka nesvá a má-li pocit, že její tělo je nedokonalé, málo sexy či nepřitažlivé.
Totiž ono není důležité mít dokonalé tělo. Důležité je mít se ráda přesně taková, jaká jsem, a to i s faldy, celulitidou a povislou kůží. Naše tělo je jediná tělesná schránka, kterou máme, náš chrám, díky němuž jsme zde. Fotograf by měl ovládat tak trochu i psychologii, ale hlavně mít empatii a schopnost se nacítit na konkrétního člověka. Každý jsme individuální a originální, a co sedne jednomu, nemusí sedět druhému.
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Na focení aktů se de facto nijak nepřipravuji, důležitý je pro mě hlavně výběr místa. Jelikož nevlastním ateliér a nerada fotím na jednom a tomtéž místě, najít vhodnou lokalitu je pro mne čím dál větší oříšek. Nejraději fotím v urbexu. Když náhodou objevím nový vybydlený prostor, ihned obvolávám své stálice a jdeme fotit. Miluji však i vodní focení a přírodu. Platí zde pravidlo, že čím je zajímavější pozadí fotografie, tím líbivější může být popředí. Improvizace je to, co mou tvorbu víceméně charakterizuje, plánovat neumím a měnit se nehodlám…
