Česká společnost neumí žít s konflikty, říká soudce Ústavního soudu Jiří Přibáň

Nechtěl bych a ani nechci tvrdit, že Praha je centrem všehomíra, ale přijde mi, že vy, Pražan, vyhledáváte periférie – z Univerzity v Cardiffu jste se v létě pracovně přemístil do Brna, kde sídlí Ústavní soud ČR (ÚS).

Co je dnes centrum a co periférie? Tento klasický sociologický rozdíl se v globalizované a digitalizované společnosti rychle mění a nabývá jiný význam. Když jsem v roce 1993 jako mladý učitel v rámci programu Erasmus nasedl na Florenci do autobusu s přestupem na Victoria Station v Londýně, abych po 30 hodinách vystoupil v Cardiffu, byl autobus plný ­au-pairek plus jeden docent ze zemědělské fakulty a já – asistent právní sociologie a filozofie. O tamní univerzitě jsem věděl jen to, že naše fakulta s nimi měla čerstvě podepsaný výměnný program. V obleku přicházím na fakultu, ale v džínech a klasické flanelové košili mě vítá Phil Thomas, profesor právní sociologie a šéfredaktor Journal of Law and Society, dodnes jednoho ze tří nejlepších sociologicko-právních časopisů na světě. Doba před internetem, před tou explozí informací všeho v digisféře, a já tam začal hltat knihy v univerzitní knihovně, která už tehdy měla pověst jedné z nejlepších sociologicko-právních knihoven v Británii. Tedy – Cardiff jako periférie? V některých ohledech možná ano, ale současně už tehdy také centrum – opravdu nejlepší místo pro sociologii práva ve Velké Británii, a nejen tam, kde jsem se celých těch téměř třicet let učil jen sociologii a teorii práva, což bylo obrovské akademické privilegium.

Jak jste celou tu dobu udržoval kontakt s evropským právem?

Nemyslím, že je náhodou, kde zakotvíme. Kundera kdesi psal, jak každý z českých exilových auto­rů odešel tam, kam ho to táhlo již doma, takže on do Francie, Škvorecký do Severní Ameriky… A já jsem byl vždy, ať už se jednalo o filozofii, literaturu, nebo hudbu, výrazně orientován na angloamerickou kulturu. Samozřejmě i já jsem musel během studií a po nich načíst Hanse Kelsena (rakouský filozof práva a politické vědy), Carla Schmitta (právník, politický teoretik a prominentní člen nacistické strany v Německu) a další klasiky středoevropské právní a ústavní teorie. Ale současně mi už v zimě roku 1990 půjčil profesor Vojtěch Cepl (mj. člen Ústavního soudu 1993–2003) Pojem práva od Herberta Lionela Adolphuse Harta se svou typickou ironií: „Vrátit za 14 dní. Já bez té knihy na svém nočním stolku neusnu.“ Když jsem Harta za 14 dní skutečně přečetl, propadl jsem na několik let britské analytické teorii práva. V roce 1996 mi potom v Cardiffu nabídli, abych za jednu kolegyni, která si vzala studijní volno, rok učil sociologii práva. Úžasná příležitost, ale stále jsem netoužil zůstat ve Velké ­Británii.

Je Velká Británie opravdu výjimečná tím, jak otevřeně si tamní prostředí stahuje osobnosti, jež jsou pro ni zajímavé i v tak specifických oborech, jakým je angloamerické právo?

V tomto ohledu je Británie nesmírně otevřenou zemí, absolutně nesrovnatelnou s profesní a intelektuální uzavřeností i zapšklostí frankofonní nebo německé jazykové oblasti. Díky této otevřenosti jsem skutečně dostal prostor, který se mi podařilo vyplnit v době, kdy jsme čekali druhou dceru a chtěli se vracet do Čech. Nakonec jsem si vyjednal současně půl úvazku ve Walesu i v Praze, což bylo na konci 90. let fantastické. Tam jsem přes zimu požíral knihy, studoval a také trochu učil. Na jaře jsme vždy přijeli do Čech, kde se společnost měnila obrovským tempem. Trajektorie vstupu do Evropské unie byla jasně daná, už se jen řešilo kdy a jak. Fascinující dynamická doba. A v roce 2000 mě děkan právnické fakulty UK Dušan Hendrych vyzval, ať si zažádám o profesuru, což mi tehdy – bylo mi pouhých třiatřicet let – přišlo velmi troufalé.

V Cardiffu jste nakonec zůstal.

S nabídkou učit ve Walesu na plný úvazek jsem souhlasil s tím, že to bude pouze na tři roky. Souběžně mi v Praze běželo profesorské řízení. Nakonec jsem sice profesuru po dvou letech čekání získal, ale přitom se musel neustále obhajovat, proč pokračuji ve vědecké práci v Cardiffu. Naproti tomu tam mě ujišťovali, že mě nejen chtějí, ale také mi zajistí podmínky pro vědeckou činnost, včetně rozvíjení mého vlastního pojetí sociologie práva. Zajištění vědecké činnosti tam bylo samozřejmě mnohem lepší, žádná závist, naopak otevřenost a přívětivost. Rozhodování tak nakonec bylo jedno­duché.

ÚS je nejvyšší instancí u nás, předpokládám, že to je hlavním důvodem, proč se vracíte do České republiky?