Tomáš Raszka: Fotit nahotu je jednoduché, těžké je to dělat vkusně
„Nahota vždy vzbuzovala velkou kontroverzi, ale zároveň je člověku velmi přirozená,“ popisuje fotograf Raszka, jak můžou aktové fotografie nastartovat konverzace o ožehavých tématech, jako je domácí násilí, a prolomit tak určitá tabu. Zároveň vypráví o tom, jak je při focení důležitá komunikace mezi modelkou a fotografem a jak jeho fotka vznikla trochu spontánně. Do 30. září si ji společně s ostatními vítěznými snímky soutěže Akty X můžete prohlédnout v pražské Fragment gallery. Zároveň do 22. září probíhá na webu Dobrobot.cz aukce všech vystavených děl. Výtěžek půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začal věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
K aktové fotografii jsem se dostal až časem. Začínal jsem jako portrétní fotograf, později jsem směřoval spíše ke komerci a glamour fotografii. Až poté a možná právě i změnou stylu fotografování jsem tak pozvolna přešel k aktu. Dle mě je to totiž nejtěžší disciplína ze všech stylů focení. Je strašně jednoduché fotit nahotu, těžké je ji fotit vkusně, originálně a neotřele… Záleží také na každém detailu. U aktu prostě nic neočůráte. Každým focením se člověk dál sebevzdělává. Čím déle akty fotím, tím jsem náročnější na preciznost a provedení. Nebaví mě styl ‚něco nacvakám a pak z toho něco vyberu‘.
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
Vlastně strašně jednoduše. Neměl jsem úplně vhodnou fotografii na dané téma, ale měl jsem připravený balkon na jiné focení, ideu jsem v hlavě měl a zrovna v ten den bylo i příhodné světlo, tak jsem prostě poprosil svou drahou polovičku, ať si udělá masku, zaběhl koupit okurku a šlo se fotit. Spontánně, jednoduše a vcelku velmi rychle, i když moje nejdražší by asi řekla něco jiného, na balkóně byly totiž 2 stupně pod nulou (smích).
Setkal jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Samozřejmě že ano, asi jako každý fotograf. A to ve stylu „jsi úchyl“ nebo co to fotíš za ku… Každá fotografie má prostě své fanoušky a nepřátele. Když se to ale někomu nelíbí, tak ho nikdo přece nenutí si to prohlížet. Já také nepůjdu do kina na film, který mě nezajímá a o němž vím, že mě nebude bavit. Já se na to většinou ani odpovědět nesnažím, diskuze potom totiž většinou vůbec nemá cenu. Raději si vyslechnu nějakou konstruktivní kritiku, proč se někomu něco líbí a proč ne. Jsem asi ještě ze staré školy, kdy bylo dovoleno k fotografii něco říct či napsat. Ale poslední dobou mám pocit, že se nesmí napsat nic negativního. Jen se prostě plácat po ramenou…
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Aktová fotografie může ženám pomoct svobodně vyjádřit svoji jedinečnost, osobitost a pomoct ve svém sebevyjádření a sebepojetí. Myslím si, že ženy mohou skrze umění a aktovou fotografii vyjádřit svůj postoj k jakémukoliv tématu, které se jich bezprostředně týká. Nahota vždy vzbuzovala velkou kontroverzi, ale zároveň je člověku velmi přirozená. Díky tomu může rozvinout diskuzi i na tak závažné téma, jako je domácí násilí, a může tak pomoct prolomit určitá tabu.
Jakým způsobem budujete důvěru s vaší/m modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Tak především výběrem samotné modelky. Ona komunikace před focením dost prozradí. Modelce vysvětlím, co po ní budu chtít a proč to tak budu chtít. Důležité je, aby neměla s ničím problém, a pokud ano, tak aby to uměla říct hned, a ne po focení. Samotné focení je vlastně kompletně o komunikaci, uvolněná atmosféra, hodně smíchu, důvěra. Spíše se snažím dostat z modelek i požadované emoce, ale to by vydalo na samostatný článek. Osobně ale nemívám problém s tím, že by se modelka styděla nebo fotit něco nechtěla. Každá vše ví předem a máme stanovené nějaké hranice, co ona ani já nefotíme. Fotíme pro radost a zábavu a to je to důležité.
Měl jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na aktovou tvorbu? Pokud ano, jaký to byl moment?
Bylo jich hned několik, ať už třeba pohled na některé fotografie, publikace, setkání s modelkou či jiným aktovým fotografem. U mě se možná změnil přístup nebo styl focení, když jsem takzvaně vylezl z ateliéru ven na denní světlo. Myslím, že tam asi přišel můj největší posun a průlom směrem ke klasickému aktu.
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Tak vždy mám nějaký plán a představu, jaké fotografie bych si chtěl domů přinést. Naneštěstí je to skoro vždy úplně jinak, protože na to má vliv docela dost faktorů. Může to být samotné počasí, světlo, daná lokace se může maličko lišit i modelka může mít vliv na to téma a vyjádřit se k tomu.
Je rozdíl, jestli jdete fotit s modelkou, se kterou pracujete častěji a s níž už máte utvořenou pevnou důvěru, nebo s někým úplně novým. Nakonec to je prostě improvizace na dané téma (smích) a spontánnosti se meze vůbec nekladou.
Já to na místě totiž taky nakonec většinou vidím jinak, bezprostředně se rozhoduji vlastně až tam. Najdou se samozřejmě i výjimky, kdy jdete přesně pro danou fotku s danou modelkou, ale takových focení je opravdu hodně málo.
