Marcela Fish: Umění má být krásné i syrové, mezi erotickou fotkou a aktem je tenká hranice
K modelkám a klientkám přistupuje vždy s respektem a nikdy by nahé ženě neřekla „teď roztáhni nohy“. Marcela Fish se snaží ve svých fotografiích vnímat ženské tělo jako krásné, jemné a ladné, ale věří, že v umění je vždy prostor k obyčejnosti a syrovosti. V tom jí někdy ale brání její smysl pro estetiku. Její vítěznou fotografii „The Innocence“ můžete společně s ostatními oceněnými akty vidět naživo do 30. září v pražské Fragment gallery. Zároveň do 22. září probíhá na webu Dobrobot.cz aukce všech vystavených děl. Výtěžek půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začala věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
Inspirovalo mě jedno focení na kurzu. Fotila jsem od malička, ale když se narodily děti, tak mě to absolutně přestalo bavit. Všichni si fotí ty malé děti a mně to přišlo prostě… Nechci se nikoho dotknout, ale vůbec mě to nebavilo, neinspirovalo mě to a všechny fotky mi přišly stejné. Samozřejmě jsem si vycvakla pár fotek dětí do alba, ale pak už jsem je fotila jen na mobil.
Když děti odrostly, tak jsem dostala potřebu se k focení vrátit, navíc se doma válel foťák. Jak začaly být i telefony strašně šikovný, tak mě to k focení furt svádělo. Pak jsem teda konečně i vyměnila analogový foťák za nový digitální.
Řekla jsem si: dělám v neziskovce, peníze žádný, mohla bych si tím focením alespoň přivydělat. Zároveň jsem ten typ člověka, co potřebuje oficiální papír, aby něco mohl dělat. Takže jsem si dodělala vzdělání jako fotograf, abych měla kulaté razítko od ministerstva, že můžu fotit a jsem tedy portrétní fotograf.
Na jedné z lekcí jsme měli i workshop aktu. Už během toho focení jsem si řekla, že mě to baví. Všechnu práci kolem jako nasvěcování a podobně dělal teda pan profesor. Když jsem se pak ale koukala do těch náhledů, tak se mi to strašně líbilo. Pak jsem pár aktů vyfotila a věděla jsem, co budu s fotkou dělat dál.
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
No to vám asi neřeknu, nechci vám to vlastně vůbec říkat. Jediný, co k tomu řeknu, je, že je to takhle opravdu vyfocené, nejedná se o photoshop, a to včetně červeného kříže na fotce. Nechala bych to jako umělcovo tajemství.
Setkala jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Ne, asi nesetkala. Já se tedy pohybuji převážně mezi fotografy přímo v oboru nebo mezi chlapy a ty taky většinou nemají předsudky. Nejhorší je to samozřejmě na sociálních sítích, ale tam je každej odborník na všechno, takže to většinou ignoruji. Jediné, na co občas narážím, je téma, kde je hranice mezi aktovou fotkou a erotickou fotkou, nebo třeba kdy už je ta fotka vulgární.
V odborných kruzích si myslím, že předsudky nejsou, alespoň ne v mojí bublině. Opravdu se řeší většinou jen to, jestli je ta fotka už vulgární… Ona existují jasně daná pravidla, kdy je fotka akt a kdy už je to erotická fotka.
Myslíte si, že jste se s předsudky nesetkala i kvůli tomu, že jste žena?
Upřímně nevím. Možný to je, ale možná to je tím, kde se pohybuji. Umělci vůči tomu moc předsudků nemají. Možná by je měla moje rodina, ale ta umřela dřív, než jsem akty začala fotit (smích), takže asi vůbec.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
To je na strašně dlouhé povídání. Myslím si, že ta role je docela velká, byť to na první pohled tak nevypadá. Konkrétně k aktové fotografii nebo vůbec k umění si myslím, že může fungovat jako dobrý katalyzátor. Když si vezmu chemickou reakci, tam je to něco, co urychluje ten proces. Z laického pohledu to můžeme vnímat jako filtr, jelikož katalyzátor výfuku snižuje emise škodlivin.
Za mě umění zastává obě ty funkce. Urychluje to proces, kterým se téma dostane do veřejného prostoru, a zároveň když to citlivé téma, jako je domácí násilí, o čemž se teda opravdu dostatečně nemluví, naservírujeme ve formě umění nebo diskuze, tak se to strašně zjednoduší. Lidé k tomu najednou vnímají něco jiného a jsou k tématu otevření.
Takže umění může být skvělý katalyzátor. Všechno urychlí, dostane to téma do povědomí a ulehčuje to diskuzi.
Jakým způsobem budujete důvěru se svým modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Mám pocit, že vlastně nijak. To může znít divně, ale jak jsem pracovala v tom nezisku, tak jsem deset let pracovala s ženami, co byly těhotné. Doprovázela jsem je celým těhotenstvím a chodila jsem s nimi i k porodu. Být u porodu je obrovská intimita a něco, kam mě ta žena pustila. Zůstala z toho ve mně velká pokora. Možná i kvůli tomu mám k modelkám a klientkám takový respekt. Do ničeho je netlačím, je to jejich intimní prostor a já do něj nesmím moc zasahovat. I když fotím, tak furt tam je takový přirozený to, že jsem žena. A to je velká výhoda.
Spousta fotografů říká, že pozná rozdíl mezi aktem, který fotila žena a který fotil muž. Já ho poznám tak občas… (smích). Zrovna třeba Karel Ševčík se naprosto vymyká. Řekla bych, že to jsou krásné a jemné fotky a vůbec bych neřekla, že to fotil chlap. Tím se ho samozřejmě nechci nijak dotknout…
Ta moje vítězná fotka furt není vulgární a to je ten rozdíl mezi fotografem a fotografkou. Chlapi dokážou jít dál a vnímají to ženské tělo jinak. Jasně, znám fotografky, které se s tím taky nemažou, ale já tam mám pořád takové to vnímání krásy a respekt k tomu, co žena chce ukázat. Snažím se o to, aby fotka působila esteticky.
Asi bych v životě nedokázala klientku nebo modelku vyfotit v nějaké nelichotivé pozici nebo bych nechtěla, aby ukazovala něco, co ukazovat nechce. Byť ty fotky mohou být ceněné a dobře se prodávat. Když je to prostě vulgární a trochu na hranici, tak už je to na mě moc. Tohle já fakt neumím.
Teď jsem ale ve fázi, kdy koketuju s tím, že ty fotku začnu fotit míň hezký a víc přirozený, normální, všední... Hledat za obyčejným to krásné. Bohužel, právě moje estetické vnímání mě někdy u focení těchhle fotek brzdí. Ale syrovost a obyčejnost je nějak opravdovější a má neodmyslitelné místo v tvorbě.
Stačí si vzít úžasnou fotografku Libuši Jarcovjákovou a její práci. Ta její syrovost je tak lidská a tak opravdová. Autenticita je důležitá ve všem, co člověk dělá. V umění je potřeba jak krása, tak ukazování reálného světa.
Zatím to není úplně přirozený, ale pár pokusů už proběhlo. Když přehodím z aktů na portrét, tak modelkám řeknu, že se může koukat normálně, jako když sedí třeba v práci. Když to stáhnu na ten akt, tak nemusí být pěkná štíhlá s prsy takhle (gestikulace rukama před hrudníkem), ale prostě tam může být vidět zemská přitažlivost. Působí to lidsky, skutečněji a je to tak bližší většině z nás. On akt v ateliéru nebude nikdy vyloženě přirozený, ale fotím starší modelky, starší ženy a to samotné je hrozně zajímavé.
Je náročné vysvětlit modelům a modelkám, že se mají tvářit přirozeně?
Ano, to opravdu je. Když fotíte s modelkou, která fotí dlouho, tak už má svoje naučený a je to těžší. Pak jsou super profi modelky, které jsou schopné tvářit se jakkoliv, ale ty moc nefotím, to jsou většinou placený zakázky. Jednou jsem takhle fotila a šlo to samo.
A když fotím klientky, tak je to náročnější. Bojí se, že focení nebude takové, jaké si nacvičily, ale po chvíli to taky zvládneme. Chvíli fotíme a pak se tam nějaká ta důvěra vybuduje. A to s kýmkoliv, s chlapem, ženskou, to je úplně jedno. Ta klientka vám za chvíli začne věřit, zvykne si, jak pracuju, a já si zvyknu na to, jak pracuje ona.
Jednou jsem fotila s takovým fotografem, který na nahou modelku vybafl třeba: „A teďka roztáhni nohy.“ To je na mě moc. Vždycky se zeptám: „Můžeme takhle, mohl/mohla byste teď...“ a hlavně děkuju. Když se teda nechám unést, tak prosit zapomínám, ale to už jsme většinou za půlkou focení a s tou modelkou jsme si nějak sedli. Na toho fotografa ale nezapomenu.
Měla jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na tvorbu aktů? Pokud ano jaký to byl moment?
No asi jenom ten první, kdy jsem začala fotit akty. To byl velký AHA moment. Nedá se to vůbec popsat, jenom jsem koukala do toho foťáku a říkala jsem si JO, tak konečně vím, co chci dělat. Budu místo krajinek fotit ženské krajinky (smích).
Moje děti z toho jsou už trochu na mrtvici. Můj desetiletý syn vždycky křičí: „Mami, zas ty tvoje nahatý holky!“
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Důležité je pro mě obojí. Na focení se připravuji, protože si myslím, že naběhnout tam a nevědět, co fotit nebo co klientovi nebo modelce říkat, je poměrně neprofesionální. Když to dělám jako práci, tak chci být k nim i k sobě poctivá.
Většinou se to stejně zvrhne v to, že je to spontánní práce a ty nejlepší fotky jsou úplně mimo původní plán. Ale je tam nějaký základní lustr: co budu fotit, kde to budu fotit, koho budu fotit…
Když se pak během focení odchýlíme, tak to beru jako naprosto přirozenou věc. Obě ty části jsou pro mě velice důležité. Jít fotit nepřipravená je pro mě strašně stresující. Ono z toho vždycky něco vyjde, ale pak mám pocit, že za to nemůžu, takže to není moje práce, takže se mi to tolik nelíbí. Kdybychom si nesedli třeba s modelkou nebo klientkou, což se mi vlastně ještě nestalo, tak bez přípravy nic neproběhne a jdeme domů. Takže obojí je důležitý.
