John Boyne: Vyluxujte účet, prodejte dům a všechno dejte na charitu. Stejně vás na sítích zkritizují

Knižní trh je momen­tálně v lehké ­krizi, děti čtou méně. Má tento celosvětový trend vliv na vaše ­psaní?

Pozor, není to stejné pro holky a pro kluky. Malým dětem, myslím, rodiče, prarodiče i pedagogové v institucích předčítají stále stejně a mnohé dívky pak čtou dál; to hlavně kluci kolem jedenáctého nebo dvanáctého roku přestanou. Mnozí se ke knihám vrátí, pokud ve studiích pokračují na náročnější střední škole nebo pak na univerzitě, ale část je pro čtení ztracená. Je tomu tak ve všech zemích světa. Myslím, že čtení je vysoce individuální záležitost a že si každý najde svou cestu, jak k němu přistoupit a jak se s knížkami vyrovnat. Spíš bude fungovat, když si děti najdou konkrétní knihu, té propadnou a budou se pak snažit zopakovat ten slastný pocit z četby, než abychom jim neustále kázali: „Musíš si přečíst tohle a tamhleto a ještě tohle…“ Někteří budou spíš důvěřovat knihovnici než rodiči, spolehnou se na její úsudek a nechají si poradit. Ale co potřebují především? Dostatečnou nabídku dobrých knih. Stává se to přece i nám dospělým, že procházíme čtenářskými propady. Vyčítáme si to, snažíme se udělat si na četbu čas, ale ne a ne najít něco, co nás strhne. A pak to přijde, začtete se a propadnete tomu, půjčujete si další knihy téhož autora nebo v literatuře jdete po stopách zpracovaného tématu… A než se nadějete, dočítáte šestou knihu za měsíc.

Přizpůsobil jste výběr témat, formu nebo rozsah svých próz tomu, že kolem sebe vidíte víc a víc kluků a holek, ale samozřejmě i dospělých žen a mužů přilepených k displejům mobilů?

Ne. Upřímně řečeno, ani bych nevěděl, jak to vlastně provést. Jak pro dospělé, tak pro mládež píšu už čtvrt století stejně. Soustředím se prostě na to, abych napsal dobrý, emoce vzbuzující příběh s atraktivními postavami a dobrými, svižnými dialogy. Když se cíleně snažíte oslovit určitý segment trhu nebo zkoušíte napodobit knižní hity, když se podbízíte čtenářům nebo si účelově vyberete trendy téma, aniž byste k němu měli hluboký vztah, dopadne to mizerně. Troufám si tvrdit, že slušný spisovatel hodný toho jména prostě napíše knihu, jakou by si sám chtěl přečíst, a pak už jen doufá, že o ni zavadí čtenářovo oko.

Román Chlapec v pruhovaném pyžamu vypráví o německém chlapci jménem Bruno, jehož otec je velitelem koncentračního tábora Osvětim, a o Brunově přátelství s malým židovským vězněm Šmuelem. Kniha se dočkala filmové adaptace, baletu a loni i opery. Viděl jste je všechny?

Ano – a v každé z nich jsem našel zalíbení! Jejich autoři měli naprostou tvůrčí svobodu, nekladl jsem jim žádné podmínky; jen ať to efektivně převedou do umělecké formy, které oni rozumějí a já ne. Mou knihu tím přece zpětně nezmění, tak o co jde? Naopak těmi stránkami zavane čerstvý vítr inspirace… Film Marka Hermana je podle mě opravdu silná adaptace, byla to jedna z prvních rolí Asy Butterfielda. A opera Noaha Maxe je taky fantastická.

Chlapec v pruhovaném pyžamu je u mladých čtenářů velmi oblíbený, ale pár historiků, pedagogů a publicistů ho kritizovalo. Pro údajnou trivializaci nacistického režimu, za to, že prý někteří nezkušení dětští čtenáři vnímají tuto fikci jako pravdivý příběh, za vytváření mylných představ o holocaustu…

Ovšem téhle kritice trvalo dost dlouho, než se objevila! Kniha vyšla v roce 2006 a byla prakticky bezvýhradně kladně přijata, prodaly se milióny výtisků snad v padesáti zemích světa, byla několikrát adaptována, jak jste sama zmínila. Kritické hlasy se ozvaly až kolem roku 2020.

Že by kritikům trvalo čtrnáct let, než těch ani ne dvě stě stránek přečetli?