Lukáš Tycar: Inspirací jsou pro mě ženy, dopředu nad focením nepřemýšlím
Fotografii se věnuje deset let a postupně se z portrétní a street fotografie dopracoval k aktům. Ve své práci se soustředí na zachycení krásy ženského těla, a to převážně v minimalistické černobílé formě. Vítěznou fotografii Lukáše Tycara si stejně jako ostatní oceněné akty můžete do 30. září prohlédnout v pražské Fragment gallery. Zároveň do 22. září probíhá na webu dobrobor.cz aukce všech vystavených děl. Veškerý výtěžek z aukce půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začal věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
Inspirací jsou pro mě ženy. Fotograf si může vybrat, zda fotit krásy, nebo bolesti světa, a já chci fotit krásy. A ta největší krása je pro mě krása ženského těla. Akty fotím šestým rokem a ten vývoj byl znatelný během prvního roku, kdy jsem se hledal a zkoušel.
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
U mě je ten proces stále stejný. Dopředu nad focením nepřemýšlím a vše tvořím až na místě. Nejčastěji hledám silný kontrast světla a stínu, což bylo i v případě této fotky. Je to focené z horního balkonu na spodní, kdy mi slunce vytvořilo kontrastní scénu.
Setkal jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Musím říct, že tolik se s tím naštěstí nesetkávám. Ono to taky je mým stylem. Nefotím tolik vyzývavé nebo provokativní akty. I tak tedy mám problém s tím, udělat někde výstavu. Ne každý vám dovolí akty vystavit. Největší nepochopení k aktové fotografii mají ale sociální sítě. Ty tento žánr omezují hodně.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Sama o sobě podle mě aktová fotografie roli v tomto tématu mít nebude. To spíše aranžovaná fotografie s nějakým příběhem, jaké fotí třeba František Konopa.
Jakým způsobem budujete důvěru s vaším modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Komunikací, otevřeností a vtipem. Navíc teď když už mám nějaké portfolio, je to vše o dost jednodušší.
Měl jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na aktovou tvorbu? Pokud ano, jaký to byl moment?
Po celou dobu jsem konzistentní a nemám v plánu něco měnit.
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Jak už jsem zmiňoval, u mě je vše improvizace. Soustředění se na pevný plán vám zastíní mysl a vy pak přehlédnete něco zajímavého.
