Václav Suchý: Poznámky na vzhled modelky mě dokážou vytočit, v ateliéru nechci nechat nic náhodě
Jediný fotograf, který letos vyhrál dvě témata Aktů X, a to barvy a lásky čas. Při focení se snaží být vždycky připravený, ale nebrání se spontánnosti. Svoje fotky často přizpůsobuje právě modelkám. „Na každou modelku se snažím napasovat námět, který se pro ni nejlépe hodí,“ popisuje Václav Suchý jak probíhá budování důvěry mezi modelkou a fotografem. Jeho vítězné snímky si můžete prohlédnout spolu s ostatními oceněnými akty do 30. září v pražské Fragment Gallery. Zároveň do 22. září probíhá aukce všech vystavených děl, a to na webu dobrobot.cz. Veškerý výtěžek z aukce půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začal věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
Poprvé jsem se s nahotou na fotografiích setkal ve svých 8 letech a hned jsem věděl, že to bude náplň zbytku mého života. Tehdy to byly fotografie Miloše Vojíře. K aktové fotografii mám veskrze kladný vztah. V pubertě to bylo spíše na úrovni erotické. Poté co tohle období skončilo, asi tak v mých 45 letech, jsem si uvědomil plnost krásy ženského těla a to, že je neskutečně inspirativní v mnoha ohledech. A taky jak je krása ženského těla křehká. To ve mě probudilo nutkání tu křehkou krásu zachytit.
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
Možná zklamu, ale žádný velký kreativní proces neprobíhal. První snímek „Provinění“ vznikl spontánně během parného odpoledne v pokoji, kde přes záclony svítilo slunce. V tomto případě šlo o to, vysvětlit modelkám, jak se tvářit a tím vytvořit příběh. U druhého vítězného snímku „Před sezonou II“, bylo prostředí samo o sobě velmi kreativní. Jen to chtělo přidat k ženskému tělu další výraznou barvu a bylo to. Zase nic složitého. Jenom čekání na to, až slunce skryje nepatrný mrak.
Setkal jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Osobně jsem se s předsudky nesetkal. Za mými zády určitě byly a jsou, ale to už není můj problém. A pokud někdo něco negativního napíše na sociálních sítích, tak na to ani nereaguji. Co mě ale dokáže vytočit, je to, když má někdo hloupé připomínky na adresu toho, jak modelka vypadá.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Umění může mít dle mého názoru podstatný vliv v osvětě o problémech týkajících se domácího násilí. Nejsem již přesvědčen o tom, že aktová fotografie tomu může nějakým dílem přispět. Výjimkou je v tomto případě právě charitativní činnost.
Jakým způsobem budujete důvěru se svým modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Důvěra se těžko buduje a lehce ztrácí. Tak předně se snažím, abych byl pro modelky „čitelný“, chci, aby věděly, s kým mají tu čest. To znamená, že vystupuji pod svým jménem a se svou tváří. Přezdívky chápu pouze u modelek, u fotografů moc ne. Dále musí znát moji tvorbu, se kterou se prezentuji. Pak jim nastíním svůj záměr a chci znát jejich názor. Snažím se komunikovat, ale jelikož jsem z počátku nesmělý, tak mi to moc nejde. Když už ale vidím, že mi modelka důvěřuje, tak se i osmělím, a jsem dokonce vtipný. Moje žena říká, že spíše trapný. Mým mottem je: „Fotím s radostí a pro radost.“ Komunikace je ale hodně důležitá. Modelka musí vědět, co po ní chci.
Měl jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na aktovou tvorbu? Pokud ano, jaký to byl moment?
Těch momentů bylo více. Jeden z nich byl, kdy jsem se rozhodoval, jak dál s focením, nastal, když jsem si při focení shodil na zem zánovní foťák s novým objektivem. Obojí bylo totálně zničené. To byl moment, kdy jsem zvažoval, že si přestanu hrát na umělce a najdu si jinou kratochvíli.
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
Na každé focení se připravuji, a to ať se jedná o svatby, focení dětí, rodin či nastávajících maminek. Akty nevyjímaje. Zejména v ateliéru nechci nic nechat náhodě. Když mám fotit akty, tak se snažím si „načíst“ modelku. Každý máme přednosti a nedostatky, i modelky. A tak zkoumám, které pózy jsou pro ně lichotivé a které ne. Na každou modelku se snažím napasovat námět, který se pro ni nejlépe hodí. V ateliéru se snažím být maximálně připraven na to, co chci vytvořit. Ale samozřejmě, že také improvizuji. A z té improvizace pak vzniká spontánnost, která může trvat i několik hodin. Focení v neznámém prostředí považuji za výzvu k té spontánnosti.
