Zdeněk Pachl: S předsudky vůči aktové fotografii jsem se nesetkal, lidé se ale ptají, co na to moje žena
Fotkou byl fascinovaný už jako náctiletý, ale fotoaparát vzal pořádně do ruky až na přelomu tisíciletí. V rozhovoru pro Reflex Zdeněk Pachl vypráví, že fotografovat akty je náročnější než fotit krajiny a jak je jeho žena inspirací i podporou v jeho tvorbě. Jeho vítězný snímek Nika si můžete společně s ostatními oceněnými akty prohlédnout do 30. září naživo v pražské Fragment Gallery. Zároveň do 22. září probíhá aukce všech vystavených děl, a to na webu dobrobot.cz. Veškerý výtěžek z aukce půjde na podporu neziskové organizace Pod svícnem, která se dlouhodobě věnuje pomoci obětem domácího násilí.
Co vás inspirovalo k tomu, abyste se začal věnovat právě aktové fotografii, jaký máte vztah k aktové fotografii a jak se váš vztah k tomuto žánru vyvíjel během let?
Aktová fotografie mě poprvé zasáhla, když jsem asi jako 14letý objevil publikaci Miloslava Stibora. Pak se dlouho nic nedělo a asi před dvaceti lety jsem vzal poprvé foťák do ruky začal fotit. Chtěl jsem samozřejmě aktem začít, ale zjistil jsem, že to není tak lehké, tak jsem začal fotit přírodu. Tenkrát nebyl pořádně internet, takže co jsem nevyčetl v knížkách, to jsem nevěděl.
Jak probíhal kreativní proces vytvoření vašeho vítězného snímku a jaký příběh se za ním skrývá?
Snímek vznikl na přání mé kamarádky, která chtěla nějaký akt. Pak mi napsala, jestli znám tuto soutěž (Akty X) a jestli bych tam nějakou fotku neposlal. Tak jsem jednu poslal a ona vyhrála.
Setkal jste se někdy s předsudky nebo nepochopením vůči aktové fotografii? Jak na takové reakce odpovídáte?
Asi nesetkal, jen většinou lidi zajímá, co na to moje žena.
Jaká je podle vás role umění a konkrétně aktové fotografie v osvětě a diskusi o citlivých společenských tématech, jako je domácí násilí?
Těžká otázka, žena je křehká a krásná bytost, a pokud se k ní tak chováme, tak je vše v pořádku. Někdy bohužel dochází k násilí, ale to většinou koření v nespokojenosti v životě z různých důvodů.
Jakým způsobem budujete důvěru se svým modelem/modelkou, aby se cítil/a komfortně a otevřeně před kamerou?
Většinou se jedná o modelky, se kterými jsem už něco fotil a tu možnost jim nabídnu, nebo mě na základě doporučení nebo webu kontaktují ženy samy. To se děje ale minimálně. Myslím, že je nutný určitý druh přátelství a důvěry.
Měl jste během focení nějaký moment, který změnil váš přístup k fotografii nebo váš pohled na aktovou tvorbu? Pokud ano, jaký to byl moment?
Moment, kdy jsem se podruhé oženil a mám plnou podporu své ženy!
Jak se připravujete na focení aktů? Je pro vás důležitější plánování a struktura, nebo dáváte přednost spontánnosti a improvizaci?
V každém případě pošlu modelce návrhy póz, třeba ze svého webu, že bychom mohli něco podobného nafotit, a pak si to nafotím podle aktuální nálady atd. Modelka mi napíše, co ano a co ne, a já vím, kam až můžu zajít. To je to podstatné.
