Přední český chirurg Bohdan Pomahač: Umělá inteligence změní kompletně život kolem nás
Elitní chirurg Bohdan Pomahač (53) dlouhodobě platí za jednoho z nejlepších a nejznámějších českých lékařů. Přitom posledních 28 let strávil ve Spojených státech amerických, kde transplantoval obličej deseti pacientům. V roce 2021 po čtvrtstoletí opustil město Boston a tamější Brigham and Women's Hospital a stal šéfem plastické chirurgie na Yale New Haven Hospital.
Když jste před 28 lety přicházel do Spojených států, tak už jste byl rozhodnutý, že se budete věnovat plastické rekonstrukční chirurgii?
Obecně chirurgie mě táhla už od gymnázia. Během studia medicíny mě ovlivnili různí lékaři, několikrát jsem kvůli tomu uvažoval i nad jinými obory. Lákaly mě technicky náročné operace, měl jsem rád komplexní anatomii, a tak jsem nejdříve flirtoval s neurochirurgií a kardiochirurgií. Nakonec mě okouzlila plastická chirurgie, ale až poté, co jsem strávil dva roky v laboratoři v Bostonu. Byla to kombinace mentorů, lidí kolem a inovativního oboru, který mi nakonec učaroval. Zároveň jsem měl štěstí, že jsem se dostal na výborný postgraduální program a učil se od nejlepších v USA.
Za jak dlouho po vašich komplexních transplantacích obličeje se pacienti nejen zotaví, ale kdy se jejich tváři vrátí hybnost?
Zotavení pacienta po operaci je v případech minimálních nebo žádných komplikací překvapivě poměrně rychlé. Mnohdy držíme pacienty v nemocnici jenom proto, že se chceme ujistit, že mají stabilní hladiny imunosupresivních léků, něž že by potřebovali být v nemocnici. Nejkratší hospitalizace byla deset dní a nejdelší asi šest týdnů, protože pacientka měla extrémní odhojovací reakci. Po propuštění trvá zhruba tři až šest měsíců, než pacienti začnou cítit pokožku a hýbat obličejem, jedná se o základní pohyby. Návrat citlivosti kontinuálně pokračuje léta, ale hybnost většinou po roce až dvou stagnuje. Regenerace nervů, které jsou napojeny do svalů, v určitém bodě dosáhne maxima. Máme pacienty s tak obrovskými deformitami, že i když ty výsledky nejsou úplně dokonalé, tak je to o tolik lepší oproti stavu po zranění, že jsou obecně velice spokojení. Nikoho jsem neslyšel litovat, že transplantaci podstoupil. Naši pacienti si navíc nikdy nestěžovali, že by měli problém zvyknout si na nový obličej. Dokonce kolegův pacient, kterého jsme neoperovali, řekl, že zhruba po půlroce od operace se mu přestaly zdát sny s jeho starým obličejem a začal v nich vystupovat s nově transplantovaným obličejem.
Jaké pocity se ve vás odehrávaly po vaší první úspěšné transplantaci obličeje?
Každý si myslí, že se musel dostavit pocit extáze, když se nám podařilo něco úžasného. Ale není to tak, žádné šampaňské jsme nebouchali. Bohužel v každé fázi operace a během pooperační rekonvalescence a následného zotavování je vždy celá řada potenciálních problémů. Proto nikdy není správný čas slavit úspěch. Až možná za rok a v tom bodě už se ten pocit vytratil. Pokud šla operace dobře, tak z toho má člověk dobrý pocit, ale únava mnohdy zvítězí nad euforií.
Čemu se nejvíce věnujete kromě transplantací obličeje, jaká je nejčastější náplň vašich běžných pracovních dní?
Moje běžná praxe je mikrochirurgická rekonstrukce prsou, estetické operace a zhruba deset procent je maxilofaciální trauma (obličejové fraktury) a rekonstrukce obličeje. Kolegové z ORL už začali provádět rekonstrukce obličeje také a díky tomu, že pacient přijde nejprve k nim kvůli léčbě rakoviny, tak je nám už pak neposílají. Je to trochu osud plastické chirurgie, kdy v našem oboru inovujeme léčbu, další specializace se pak naše techniky naučí a začnou je dělat samy.
Jaké okolnosti by se musely sejít, aby i v Česku vznikly vědecké instituce podobné Yale New Haven Hospital při prestižní Yale University, na které momentálně působíte?
V USA je naprosto unikátní oblast Bostonu, která nemá obdobu jinde na světě. Během posledních dvaceti let jsem viděl výraznou přeměnu města v opravdové centrum medicíny a biotechnologie. Trvalo, než se vytvořila infrastruktura kolem inovace ve výzkumu a podhoubí pro translaci do lékařské praxe jak na Harvardu, tak na ostatních univerzitách v čele s MIT a dalšími. Vytvořily se jakési šablony, podle kterých jsou teď lidé schopni začínat nové startupy. Bylo třeba mít jak výzkum, tak kreativní výzkumné pracovníky, kteří mají zájem o translaci, tedy dovézt výzkum až k pacientovi ve formě léku nebo technologie, a k tomu všemu kapitál v podobě venture funds (jedná se o sumu peněz investovanou do společností v rané fázi, poznámka autora) a investorů. Tohle vše se sešlo právě v Bostonu.
USA se pyšní unikátním systémem postgraduálního vzdělávání lékařů, kvůli kterému jste se do Spojených států v roce 1996 vydal. Je tento systém přenositelný do Česka nebo do jiné země?
Vím, že debaty o nastolení postgraduálního tréninku v Česku proběhly. Přesto si myslím, že udělat přesně stejný systém asi není úplně možné, podmínky v Čechách jsou jiné. V Česku existuje dvouvrstvý systém, v němž část lékařů zůstane na velkých klinikách a nikdy neodejde. Zbylá část lékařů se naučí bazální věci v menších místech a jsou mnohdy velice schopní a chytří a provádí vše, co se naučili v té své míře. Druhá skupina pak cestuje do Prahy, Brna nebo Olomouce, aby si doplnila požadované operace před atestací. Tam se dívají, jak se provádí velké zákroky, což samozřejmě není to samé jako pracovat na tom pracovišti a dělat to pravidelně. Já se pohybuji ve velké nemocnici, kterých je v Česku ve srovnatelné formě a velikosti pár, několik jich je v Praze, jedna možná v Brně. Kdybychom chtěli americké postgraduální vzdělávání přenést do Česka, tak by to znamenalo, že většina lékařů by musela pro svůj komplexnější trénink přejít a trávit čas na těchto pracovištích. Pokud by to byl naprosto zrcadlový obraz systému v USA, tak by trénink trval od čtyř do šesti let. V tom si myslím, že by mohl být trochu problém, v Čechách stále ještě nejsme tolik zvyklí stěhovat se mimo region za dočasnou prací. Přesto doufám, že čeští lékaři, kteří mají zájem dělat špičkovou medicínu, si jsou schopni vybrat takové nemocnice i v Česku, kde se v jejich oboru provádí zákroky na nejvyšší úrovni.
V posledních letech a především měsících se intenzivně mluví o umělé inteligenci, která mění téměř většinu odvětví. Jak moc se může medicína a konkrétně váš obor posunout díky AI?
AI je něco, co podle mě změní kompletně život kolem nás, pracovní příležitosti, způsob, jakým pracujeme, výuku, lékařskou praxi, prakticky všechno. Ale uvidíme, co v lékařství AI udělá nejdříve, nejsem si úplně jistý, kde bude první průlom.
Během svého působení v Bostonu jste přednášel i na Harvard Medical School, kde jste byl jmenován profesorem – v čem se prestižní univerzity Yale a Harvard liší?
Harvard je známý nejvyšším standardem. Na Yale je o malinko jednodušší dosáhnout statutu profesora. Znám kolegy, kteří na Harvardu nemohli profesury dosáhnout a byli jmenovaní na Yale poté, co tam přešli. V USA obecně mají univerzity různé standardy pro profesory, protože kdyby byla měřítka všude stejná, tak někde skončí bez profesorů. Můj kolega a autor mnoha bestsellerů Atul Gawande mi říkal, že jsem byl nejmladší profesor chirurgie na Harvardu v historii. Nevím, jak to ověřit, ale je pravda, že profesorů je v chirurgii poměrně málo a většinou trvá léta, než se k tomu člověk vypracuje.
Spolupracoval jste s českými odborníky nebo jste přijímal žádosti na stáže od českých lékařů a studentů ať už v Bostonu, nebo nyní na Yalu?
Já vlastně přesně nevím, co stáž obnáší. Lékaři se mohou přijet podívat, ale nemůžou nic dělat, je to omezené. Upřímně jsem nedostával až tolik žádostí, že by lidi chtěli přijet a dívat se, přesto pár českých studentů přijelo před covidem do Bostonu, po pandemii už tu z Čech nikdo nebyl. Problém se studenty z celého světa je ten, že aby mohli přijet na tuto formu pozorování, tak musí univerzitě zaplatit. A mnohdy to jsou velké peníze, což eliminuje celou řadu potenciálních uchazečů. Není to vůbec jednoduché, navíc v USA je daleko víc regulované, kdo může s pacientem interagovat.
Jaký je podle vás nejlepší recept, aby nejen začínající lékaři, ale celkově mladí lidé nevyhořeli a zůstali nadále zapálení do svého oboru?
Člověk musí mít touhu něco dokázat a dělat to dobře, mít vnitřní motor. Ne každý ho má, je to způsobené jak genetikou, tak výchovou, veškerými vlivy, kterými člověk od dětství prochází. Teď se hodně mluví o tom, že lidé musí najít svoji vášeň nebo formu práce, která jim dává radost. Ono to je těžké, každá práce není jenom radost, ale pokud člověk najde obor, v němž je schopen toto vyvolat, tak je to štěstí a pak jde práce sama. Pokud se to nedaří, tak musí něco změnit. Buďto najít jinou práci, anebo změnit svůj přístup, snažit se najít něco zajímavého i v tom, v čem člověk aktuálně je. Štěstí a spokojenost se nedají naordinovat. Přál bych všem mladým lidem, aby si to našli!
Další část rozhovoru s profesorem Bohdanem Pomahačem si můžete přečíst v Reflexu číslo 38 >>>
