Gustavo Santaolalla

Gustavo Santaolalla Zdroj: Profimedia.cz

Falešné tóny v Obecním domě: Zahraje mistr Santaolalla i své melodie z Last of Us a Zkrocené hory?

Kateřina Kadlecová

Argentinský hudební skladatel a světoznámý muzikant Gustavo Santaolalla (73) zahraje v pondělí 7. října v pražském Obecním domě. Jeho fillmová hudba zdobí oceňované tituly jako Motocyklové deníky, Amores perros, Biutiful, Zkrocená hora, Babel, 21 gramů, videohru The Last of Us i stejnojmenný seriál. Za charakteristickou, minimalistickou hudbu se strunnými nástroji a folklorními i westernovými motivy získal dva Oscary a nyní své nejkrásnější melodie představí i českému publiku – v rámci festivalu Mladí ladí jazz. Rozhovor s ním najdete v Reflexu č. 40/2024, zde pár bonusových otázek a odpovědí.

Jak dlouhý je vlastně proces od telefonátu režiséra až po premiéru filmu?

Nějaké tři až čtyři týdny. Po těch se dostanu k pocitu, že se mi podařilo zachytit téma a zvýraznit hudební motivy, získat strukturu, podchytit náladu, zvukovou látku a nejvhodnější nástroj pro jakýkoli film. Třeba pro Babel, za který jsem dostal svého druhého Oscara, jsem zvolil ud, takovou hruškovitou kytaru bez pražců, předchůdce loutny, která se používá na Blízkém východě a v arabském světě, v severní Africe. Před nahráváním hudby k Babelu jsem ud vůbec neznal! Chtěl jsem ale něco blízkého world music, jen jsem nechtěl být doslovný, nechtěl jsem, abychom v marockém příběhu slyšeli marockou hudbu, aby to neznělo jako z dokumentu pro National Geographic.

Hře na ud jsem se úmyslně nijak neučil, mám rád, když mě neznámý nástroj trochu dostane do úzkých, nutí mě k minimalismu a jisté nevinnosti, jak člověk vlastně neví, co s tím jde všechno dělat a jak to má takříkajíc správně vypadat. Takže žádné trsátko, jen prsty. Ne nadarmo je ve slovním spojení „hrát na hudební nástroj“ element hry, dětského hraní, zvídavého zkoumání. Mezi charakteristické znaky mojí tvorby patří, že pracuju s energií chyb, s pauzou a odmlkou, s falešným tónem.

Jak to myslíte?

Když jsem roku 1979 přesídlil do Států a chtěl se uchytit v byznysu, rozesílal jsem lidem od fochu svoji hudbu a nikdo mi neodpovídal. Až na jednoho chlápka. Sešli jsme se, poslechli jsme si moji pásku, zahrál jsem mu nějaké svoje skladby. A on mi řekl: „Poslechni, tvoje hudba je skvělá a taky máš krásný hlas, ale zdá se mi, že v každé svojí skladbě aspoň jednou mineš správný tón, vložíš jeden falešný akord nebo zazpíváš špatně notu.“ Odpověděl jsem mu na to: „OK, hádám, že to znamená, že my dva spolupracovat nebudeme, ale beru vaši zmínku jako kompliment. Vždycky hledám bod zlomu, rychlou změnu, chybnou notu.“ To je scéna jako z filmu, co? Spoustu let nato se pořádal koncert k poctě Neilu Youngovi a já se znovu setkal s tím mužem, co mě před pětatřiceti lety odmítl. Teď už znal moje jméno, díky těm Oscarům. Scénu s falešnou notou už si nepamatoval, ale úplně zbledl, když jsem mu ji převyprávěl. „Tak to vypadá,“ dodal jsem se smíchem, „že si lidi můj falešný tón celkem oblíbili!“

Ve vaší hudbě hraje prim ronroco, strunný hudební nástroj pocházející z Bolívie. Kdy, jak a proč jste se do ronroca zamiloval?

Dostal jsem ho už jako kluk. Ronroco je takové níže posazené, barytonové charango s trochu jiným zvukem, které drží déle tón, můžete si hrát s tremolem. Od dětství jsem hrál na charango, ale pak jsem přešel na ronroco a začal jsem s ním nahrávat desky, to mi bylo sedmnáct let. Věci, které jsem složil právě pro ronroco, považuju za velmi soukromé, niterné, intimní – nechával jsem si je v šuplíku a pro jiné muzikanty a jiné nástroje skládal jinou hudbu.

Kdo nehrál jednu z nejpopulárnějších games dneška, Last of Us, ten se loni aspoň podíval na stejnojmenný seriál na HBO. K obojímu jste složil hudbu – pro ronroco.

Vidíte, jak je se mnou ten nástroj svázaný? Dokud jsem ronroco neobjevil pro populární kulturu, nikdo ho neznal, jen charango, jehož tóny jsou v jiném registru. Melodie z mého alba Ronroco znějí na celém světě na křtinách, svatbách i pohřbech, chirurgové ho poslouchají, když operují, spisovatelé, když píší, jogíni, když meditují. Hrál jsem v Česku už několikrát se svým souborem Bajofondo, se kterým se soustředíme na nové tango a obecně muziku jihoamerického regionu Río de la Plata, i s ním občas zahrajeme pár kousků z Ronroca, ale teď poprvé mu věnuju celé představení. Moje koncerty bývají dost eklektické – hraju věci pomalé a hodně rychlé, smutné i ejchuchu, písně v angličtině i ve španělštině –, ale nyní publikum uslyší jedinou náladu, jeden emocionální a spirituální koncept, totiž Ronroco a jeho bratříčka, deset let staré album Camino. A k tomu pár kousků ze slavných filmů. 

Rozhovor s Gustavem Santaolallou najdete v Reflexu č. 40/2024 >>>

Reflex 40/2024