České národní obrození mě fascinuje, říká rumunsko-maďarská režisérka seriálu Dcera národa Cristina Groșan
Šestidílná minisérie z 19. století Dcera národa z nové produkce CANAL+ Original znamená pro Cristinu Groșan (37), maďarsko-rumunskou režisérku žijící v Praze, první zkušenost s formátem televizního seriálu. Netrpělivě očekávaný titul na motivy života Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského, v hlavní roli s Antonií Formanovou, jejímž dalším režisérem je Matěj Chlupáček, se objeví jako původní novinka platformy CANAL+. Dcera národa měla premiéru na festivalu Serial Killer, kde získala zvláštní uznaní v hlavní soutěži Primetime Killer. Na CANAL+ běží od 29. září, v České televizi ji uvidíte v roce 2025.
Cristina Groșan se do české kinematografie zapsala už krátkým filmem A tu se zjevil princ (2020), evropského úspěchu pak dosáhla svým druhým celovečerním snímkem podle scénáře české spisovatelky Kláry Vlasákové Běžná selhání (2022), za který získala cenu za režii pro filmařky do 40 let na festivalu v Benátkách. Právě s Klárou Vlasákovou nyní vyvíjejí druhý celovečerní film, mezitím ale Cristina dokončila natáčení Dcery národa.
Jak dobře už po dvou projektech u nás umíte česky?
Učila jsem se trošku v Českém centru v Budapešti, ještě před natáčením filmu Běžná selhání. Mám ale spíš takovou pouliční češtinu, takže mým pracovním nástrojem zatím zůstává angličtina, byť už hodně věcem rozumím. Čeští herci ale angličtinu jako pracovní jazyk, i přes občasnou počáteční rezervovanost, zvládají skvěle.
Vystudovala jste v Rumunsku Filmovou a divadelní fakultu Univerzity Babeș-Bolyai, následně v Budapešti Univerzitu umění a designu Moholy-Nagy (MOME). Odkud tedy jste?
Narodila jsem se na území Rumunska v Transylvánii do smíšené rumunsko-maďarské rodiny a strávila jsem hodně času v obou zemích. Z Rumunska mám i bakalářský titul, v Budapešti jsem pak získala diplom magisterský. S lidmi žijícími na hranici je to tak vždycky: ani ryba, ani rak, jsem od každého trochu, rumunská Maďarka nebo maďarská Rumunka, patřím stejnou měrou do obou národů. Tatínek je Rumun, maminka byla Maďarka, příjmení mám rumunské, ale vychovávali mě maďarští prarodiče – no, je to komplikované!
Takže vy jste, trošku podobně jako čeští obrozenci, zažila boj o rodný jazyk přímo v rodině?
Svým způsobem ano – byť jsem chodila do rumunských škol, moji prarodiče z matčiny strany trvali na tom, abych mluvila dobře maďarsky. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, říkával můj maďarský dědeček. A jasně, je to pravda. Takže když mi producentka Maja Hamplová ze společnosti Barletta zavolala s nabídkou na seriál Dcera národa, začala jsem si číst o české historii a zjistila, že národnímu obrození vlastně rozumím – u nás ve východní části Rakouska-Uherska jsme sice tolik nebojovali o povýšení mateřského jazyka, ale museli se brát za lidská práva a práva obecně. Rakouský vliv byl v 19. století velice silný, zoufale jsme se snažili získat politické zastoupení, ale také překonávat jazykové bariéry, protože pocházím z oblasti, kde spolu žili Maďaři, Rumuni, Němci a Srbové. Šlo o výzvy komunikační, vzdělávací i správní. Myslím, že právě tahle historická zkušenost měla vliv na mého maďarského dědečka, proto pro něj byla maďarština tak důležitá a chtěl mi ji předat.
Ale zhruba v polovině 19. století, po reformách v roce 1867, už byly rakouské a uherské státy mocensky vyrovnané.
Jo jo, Maďaři se vzpamatovali a trošku strčili nohu do dveří: tím tehdy, zhruba v polovině 19. století, možná trošku inspirovali české národní buditele. Proto rozumím, že si čeští obrozenci zhruba ve stejné době (Zdeňka Havlíčková žila v letech 1848-1872, zemřela v necelých 24 letech na tuberkulózu, pozn. red.) vybrali právě mladou dívku, dceru „mučedníka“ Karla Havlíčka Borovského, jako symbol češství. Rozhodli se dát jí slávu, peníze, udělat z ní marketingový produkt českého národního obrození: ovšem pod podmínkou, že za to bude žít podle jejich představ. Obrozenečtí otcové zakladatelé to mysleli dobře: správně tušili, že české ženy budou potřebovat nějaký vzor. Muži doufali, že jim tuhle úlohu může sehrát právě sirotek Zdeňka, jediné dítě novináře a buditele Karla Havlíčka. Tihle chlapi se rozhodli, že právě zhruba dvacetiletá Zdeňka bude ideálním symbolem národního uvědomění pro české ženy. A my se v seriálu snažíme nahlédnout za zavřené dveře a podívat se, jaké protiklady, spory, ale i komické situace to mohlo znamenat.
Když se na Dceru národa podíváme v širším středoevropském kontextu, jste pro tohle téma vlastně ideální režisérkou.
Myslím, že se s Matějem Chlupáčkem dobře doplňujeme, když on má českou perspektivu a já jsem schopna přispět svým „okem cizince“. Vždyť já se o českém národním obrození ve škole neučila, musela jsem si to všechno nastudovat on nuly, my to měli celé trošku jinak. Naštěstí scenáristka Lucie Vaňková strávila dlouhý čas rešeršemi, takže jsem se s každou otázkou mohla obrátit na ni. Ovšem všichni Češi mi říkali: „Obrození? Taková nuda! Učili jsme se o tom kdysi na základce a někde na střední a vždycky to bylo strašný!“ A je jedno, jestli se bavím s člověkem, který vyrůstal v devadesátkách, nebo později, všichni jsou tímhle obdobím dost otráveni. To se mi zdá zajímavé, protože mě české národní obrození fascinuje: rešeršovala jsem si i jednotlivé postavy, kvůli hercům. Je tam například jeden ne tak slavný obrozenec, kterého jsem si velice oblíbila. Alois Pravoslav Trojan z Rakovníka, právník a politik, v Dceři národa ho hraje Vladimír Javorský. Přináší do příběhu moc hezké nuance, protože podporuje české národní zájmy, ale zároveň se snaží být empatický i vůči Zdeňce a jejím snům. Když byl totiž Trojan v roce 1848 vězněn, tehdy ještě žijící Karel Havlíček se snažil využít svůj vliv k jeho propuštění: Zdeňku znal tedy odmalička.
Zajímavé na celém příběhu je, že všichni tihle Riegrové a Palačtí to, jak říkáte, „mysleli dobře“, ale Zdeňka se jejich plánu na vytvoření dokonalého symbolu něžnosti české kultury velice moderně vzpouzela…
Já bych řekla, že to z její strany bylo instinktivní a naivní. Instinktivní, protože se zamilovala do polského důstojníka, který sloužil v rakousko-uherské armádě, což se obrozencům nelíbilo. A naivní, protože věřila, že má právo o věcech rozhodovat. Vždyť jí vybrali hodného, milého Čecha, statkáře Antonína Svobodu ze Šnakova u Vysokého Mýta – velikého vlastence, co miloval lípu, český národní strom. Zdeňka se nakonec vdá – a brzy uvidíte za koho vlastně. Měla víc lásek, ale v seriálu je to hlavně onen polský gentleman, který je českým obrozencům trnem v oku.
Váš celovečerní film Běžná selhání se mi líbil právě díky vámi zmiňovanému „oku cizince“, například netradičnímu vizuálnímu pojetí Prahy. Jaké bude pojetí Dcery národa?
V příběhu propojujeme lokace s různými fázemi Zdenčina vývoje, od skromných pavlačí, přes gotickou architekturu až k pozdně barokním zámkům. Ze čtení historických knih jsem věděla, že v Česku je hodně zajímavé architektury – ale vůbec netušila, že je tady tolik nádherných zámků, navíc v tak výborném stavu. Točili jsme například v Novém Městě nad Metují nedaleko Hradce Králové, v Josefově, v Elbančicích u Mladé Vožice, kde to možná neznáte, protože to je vesnice o čtyřech adresách, ovšem s malým zámkem z renesančních dob. A zase: mnoho mých českých přátel mi říkalo, že české zámky nesnášejí, protože je rodiče v dětství nutili, aby je s nimi o víkendech a prázdninách navštěvovali. Ovšem já to tak v dětství neměla, v Maďarsku či Rumunsku není tolik výborně udržovaných pamětihodností: vidět tohle poprvé v životě pro mě bylo fascinující. Točili jsme i v Jaroměřicích nad Rokytnou nedaleko Znojma, kde se točil i snímek Bastard s Madsem Mikkelsenem. A taky v Doksanech, kde je dosud funkční klášter sester premonstrátek. S Matějem Chlupáčkem se nám myslím podařilo najít barevné působivé lokace – nemáme tam mnoho tmavých koutů, naše pojetí 19. století je veselejší, barevnější; mám z toho radost.
Více si o seriálu Dcera národa přečtěte v tištěném Reflexu č. 40, který vychází 3.října.
