Fotografka Libuše Jarcovjáková: Některým svým portrétům říkám pracovně žabák, nemůžu se na ně ani podívat
Fotografka Libuše Jarcovjáková (72) slaví žně, nebo přesněji sklizeň své celoživotní tvorby. Od 26. září bude ve Veletržním paláci celý půlrok viset její velká retrospektivní výstava, na začátku léta jí vyšla kniha fotografií z T-Clubu, místa, kde se scházeli gayové a lesby celé normalizační Prahy, a 3. října půjde do kin dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být, v němž čte samotná fotografka jako doprovod ke zhruba třem tisícům svých snímků nejsilnější pasáže vlastních deníků ze 70. a 80. let. A aby toho nebylo málo, kromě cest po celém světě kvůli výstavám, které jí v souvislosti s filmem začali pořádat, i kvůli festivalovým projekcím dokumentu se stará také o čtyřicet studentů na plzeňské Sutnarce.
Přijetí dokumentu Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být v Karlových Varech bylo bouřlivé. Jak jste to prožívala?
Já byla na karlovarském festivalu poprvé v životě, o Velkém sále ani nemluvím. Bylo to, jak by řekli Angličané, overwhelming. Absolutně mě to převálcovalo a dojalo, přes tisíc diváků a takový aplaus, měla jsem husí kůži… Zažila jsem velice pozitivní reakce početných publik už předtím, jednak na Berlinale a pak ve Varšavě a v Lisabonu, ale tady to bylo jiné, šlo o domácí publikum. Když člověk vidí nahoře u stropu Velkého sálu ty mravenečky, všechny lidi, kteří se do toho filmu vpijou a vžijou, to je strašně silný pocit.
Váš příběh byl v poslední dekádě několikrát popsán, přesto je tento film ve vztahu k vašemu osudu i dílu pro mnohé iniciační. Jak ho diváci vnímají?
Každý si v něm nachází něco svého. Mladí reagují na informaci o totalitě, kterou dostávají jinou formou než obyčejně, a taky oceňují zprávu o dlouhodobé práci, co nakonec nebyla marná. Ti, kteří dělají něco kreativního, a nedaří se jim, někde se zablokovávají nebo zatím nemají žádnou odezvu, vidí, že to není běh na krátkou trať. Umění je celoživotní pokus – omyl, osamělost, hledání. Úspěch může přijít nebo taky nemusí, ale je důležité, že má člověk vůbec šanci tvořit. Divačky se ztotožňují s tím, když se ve filmu řeší role matky a mateřství nebo nezávislost mladé ženy, další možná oceňují, že reprezentuju seniory, a i když samozřejmě jako seniorka vypadám, nemám důchodcovskou mentalitu, což je pro spoustu lidí nadějné. Těch aspektů je hodně a sílu všemu dodává, že nelžu, že to je autentický příběh vyprávěný skutečně z původních dobových materiálů. Klára Tasovská pracovala s desítkami tisíc negativů, v jeden moment měla v počítači přes sedmdesát tisíc fotek.
Vycházely jste s režisérkou a kurátorkou Lucií Černou při výběru jak fotografií, tak deníkových pasáží z let 1971–1987 do filmu z vaší bezmála pětisetstránkové knihy Černé roky, kterou před osmi lety vydalo nakladatelství wo-men?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
