Pravidelně jsem lítala do Los Angeles na schůzky s producenty, vzpomíná autorka dokumentu Svět mezi námi
Dvě Marie přicházejí s příběhem o hledání kořenů, identity, o víře v sebe sama a nalézání opory u jiných. Dokumentární snímek Svět mezi námi, oceněný za nejlepší kameru v soutěžní sekci První světla, vyzdvihla na MFDF Ji.hlava též studentská porota. Držitelka studentského Oscara MARIE DVOŘÁKOVÁ zachytila v intimním, formálně promyšleném časosběrném dokumentu pět roků, během nichž se z její kamarádky a spolupracovnice z Českého centra v New Yorku MARIE TOMANOVÉ stala etablovaná a vyhledávaná portrétní fotografka. Nejen o filmu spolu ve třech mluvíme v aktuálním čísle Reflexu.
Váš dokument měl premiéru 29. října, nakonec se neprobojoval do soutěže na Sundance. Není to pro vás zklamání?
Režisérka: Já byla na Ji.hlavě v porotě sekce Česká radost v roce 2018 a doslova jsem zírala, co tam dokázali vybudovat. Ji.hlava je festivalem mého srdce a je pro mě důležitá. Ano, na Sundance jsme si mysleli, oni o našem dokumentu věděli, už během jeho výroby s námi byli v kontaktu a vyžádali si screener, ale festivalový ekosystém se velmi mění a tentokrát to prostě neklaplo. Dnes je velice těžké se kamkoli dostat, dokumentů i filmů obecně vzniká ohromné množství… Jeden americký novinář v článku, který jsem nedávno četla, popisoval svůj dojem, že vidí jeden a ten samý festival na turné. Odstartuje se začátkem roku kolekcí filmů, které pak putují po přehlídkách celého světa. Kéž by se festivaly vrátily ke kinodiverzitě a rozmanitosti, zachovávaly si svou vlastní tvář a nepřizpůsobovaly kritéria trendům a tomu, co viděly u sousedů. Ji.hlava nám dala příležitost a účast na ní nám otevřela dveře do světa. Ten festival je v americké komunitě dokumentárních filmařů dávno etablovaný. A míříme i do Asie.
Porota soutěžní sekce První světla na Ji.hlavě vašemu dokumentárnímu debutu udělila cenu za kameru se zdůvodněním: „Tento film buduje intimní atmosféru, v níž se může plně vyjádřit duch a osobnost hlavní hrdinky.“ Marie, když se na ten snímek podíváte, jak se vnímáte? Je těch pět let vašeho života zobrazeno přesně?
Fotografka: Ano. Marii se povedlo zachytit kus našeho života s obrovskou upřímností a otevřeností, která z toho dýchá každý moment. Vidět svůj vlastní život z jiné perspektivy, očima někoho jiného, je fascinující. Jsem Marušce vděčná, že zachytila moje kariérní začátky a jednu velkou love story. Tedy vlastně dvě – tu bezprostřední a neutuchající love story mezi mnou a Thomasem a moji love story mezi Mikulovem a New Yorkem. Je úžasné mít možnost vidět vlastní život takhle zpětně. Člověk si přítomný moment leckdy plně neuvědomuje, natož aby ho vstřebal a analyzoval. Leccos jsem si vlastně nepamatovala – třeba moment, kdy s Thomasem sedím v autě a hrozně to chci vzdát a on mě úžasně podporuje. Až na projekci jsem si uvědomila, jak moc jsem potřebovala jeho podporu, abych došla tam, kde jsem. Je obrovsky důležité mít v životě někoho, kdo vidí váš potenciál a podpoří vás. Pro mě byl takovým člověkem Thomas, později samozřejmě Maruška a pak Ryan McGinley, úžasný fotograf a můj idol, který v klíčový okamžik ocenil moje fotky a před pěti lety mi napsal předmluvu ke knížce Young American. Pro úspěch v umění je ze všeho nejdůležitější to nevzdat.
Režisérka: Jsem ráda, že mi Marie také umožnila přístup k zhruba sedmi tisícům svých fotek včetně archivu z mládí. Z nich jsem sestavila celé vzpomínkové sekvence v souvislosti s jejím příjezdem domů do Mikulova na rodinný statek po osmi letech ve Státech. Ty fotky dokreslují atmosféru, kdy tam vyrůstala a dospívala. Marie s Thomasem tento fotografický cyklus nazvali Live For the Weather. Návrat domů je zásadním tématem našeho filmu a myslím, že každý, kdo někdy odjel na dlouhou dobu do ciziny, zobrazené pocity dobře zná.
Fotografka: Pro mě ty fotografie představují mlhavou vzpomínku na moje já přesně takové, jaké bylo před odjezdem za oceán. Kvůli propadlému vízovému povolení jsem nemohla téměř osm let domů – respektive mohla, ale pak už bych se nesměla vrátit do USA. Přijeli jsme s Thomasem do Čech, až když jsem získala zelenou kartu. Návrat domů byl silný zážitek plný rozporuplných pocitů. Bylo těžké vrátit se do rodného kraje a mít pocit, že jsem jiný člověk, že tam už nepatřím. Prožívala jsem střet identit, procházela jsem svoje staré věci, které jako by mi už nepatřily, protože mě nevyjadřovaly. Přitom jsem se k tomu zidealizovanému domovu, ke své představě o něm, upínala v nejhorších chvílích jako k něčemu, kam patřím. Pak jsem se vrátila a zjistila, že nepatřím už ani tam.
Režisérka: Já si prostřednictvím natáčení Mariina návratu mohla odžít ten svůj. Taky jsem se tou dobou vracela ze Států domů. Jenže nejsem schopna točit sama o sobě ani to nějak vyjádřit – ale díky jejímu příběhu mi to bylo hodně blízké.
Marie, říkáte, že jste začala fotit až v roce 2013, ale Thomas Beachdel ve Světě mezi námi tvrdí, že už od roku 2005 fotíte přátele a že jste fotografování věnovala víc času než malování…
Fotografka: To je naše oblíbená rozepře, ale oba vlastně máme v něčem pravdu. Já to vidím tak, že jsem začala fotit, až když jsem se přihlásila na večerní hodiny fotografie na School of Visual Arts v New Yorku poté, co jsem roku 2012 viděla výstavu Francescy Woodmanové. Její práce se mnou natolik rezonovala, že jsem se rozhodla, že to také zkusím a budu fotit. Fotila jsem autoportréty ve snaze najít se a zapadnout, adaptovat se na nové prostředí. Předtím jsem vždycky chtěla být malířka, nad fotkou jsem vůbec nepřemýšlela. Ale Thomas má naprostou pravdu, že jsem fotila už vlastně celou dobu předtím, než jsem odjela do Ameriky. Na malý digitální foťák a svůj první mobilní telefon jsem fotila všechny kamarády i selfíčka už od roku 2005. A je to krásně syrový archiv, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nikdo neuvidí. Až když Thomas v roce 2017 procházel tyto staré fotky, byl nadšený a říkal, že to má sílu. Teď s nimi zrovna plánujeme další projekt.
Fotografujete nejraději Contaxem T3 na filmy Kodak, používáte taky třeba Yashicu T4. Je nějaká technika snů, aparát, který byste chtěla a zatím ho nemáte?
Fotografka: Já už svoji vysněnou techniku používám, je to Contax T3. Kdykoli fotím na film, beru si ho. Když pracuju s digitálem, mám Canon. Na focení pro Metu nebo Nike nejdu s malou taškou a malým foťáčkem; dorazím na set, kde jsou dva kamiony vybavení a padesát lidí v týmu, staví se scéna…
Marie, cítila jste poté, co jste získala Oscara za film Kdo je kdo v mykologii, velký tlak na to, abyste hned točila v Hollywoodu?
Režisérka: Tlak to byl enormní. Pravidelně jsem lítala do Los Angeles na schůzky s producenty, které mi sjednával můj management. Prezentovala jsem celovečerní projekty, které jsme měli ve vývoji, o jeden z nich byl zájem, takže se rozjelo další kolečko schůzek. Ale přišla covidová pandemie a všechno usnulo. To nekonečné schůzkování bylo vlastně i důvodem, proč jsem začala točit dokument o Marii. Měla jsem totiž velkou touhu začít už konečně točit a formát dokumentárního filmu mi to umožňoval okamžitě.
Chystala jste celovečerní film s vaším oblíbencem, hercem z Kdo je kdo v mykologii a dalších vašich filmech Joelem Bradym. Kde je mu konec?
Režisérka: To je právě ten projekt, o kterém jsem mluvila. Jednalo se o hybridní trikový film o jedné neobvyklé rodině. Byl to film pro děti. Ale není všem dnům konec, můj manažer věří, že jeho čas ještě přijde. Máme krásné vizuály, takže zvažujeme vydání knížky.
Rozhovor s Mariemi Dvořákovou a Tomanovou najdete v Reflexu č. 46/2024.
