Potomek Vůdce národa i Otce vlasti Rieger: Máme doma Palackého spodky a štětku

Jak jste se dostal k ­muzice?

Na základce jsem brnkal na klasickou kytaru, pak na elektrickou a s big beatem jsem začínal na střední škole ve skupině Rakety. Odtud mě přivedl Miloš „Reddy“ Vokurka v roce 1965 do Karkulky. „Reddy“ byl bigbeatovou ikonou. Zpěvák skandálních Hell’s Devills, Komet a později Matadors, s nimiž odjel v roce 1968 doprovázet do Německa muzikál Hair a už se sem nevrátil.

Koho jste v Karkulce nahradil?

Kapelník Jiří Brabec sháněl baskytaristu za Zdeňka Rytíře, který odmítal chodit na zkoušky a „zlobil“. Díky tomu, že mě vzal, jsem zažil poslední půlrok existence skupiny, kterou prošla postupně řada členů původního Olympiku, Petr Kalandra a další. Hráli jsme všechny tehdejší rokenrolové ­pecky.

Jak vznikl později Country Beat Jiřího Brabce?

Jiří Brabec Karkulku rozpustil, aby založil první moderní country kapelu u nás. Žádný bluegrass. Otcové zakladatelé byli vlastně tři. On, Jiří Grossmann a já. Vzpomínám si, jak jsme chodili k textaři Mirkovi Černému, který měl nejvíc amerických desek, a dávali dohromady repertoár. Texty Jirky Grossmanna se odlišovaly od tehdejších kvazikovbojských tím, že byly univerzální. Drahý můj, Jako kotě si příst, Závidím, Skálou chcem se stát, Svatební průvod a mnoho dalších. Jirka měl vzácný talent a smysl pro humor. Ve dvojici se Šimkem byl nepsaný lídr. Měl intelektuálně i společensky navrch. Byl opravdový, milý, básník a také muzikant.

Mně přišel plachý.

Trošku tak působil, ale byl moc zajímavý a věrohodný. Slávek Šimek mi přišel oproti němu trochu kožený. Holt učitel. Humor ze sebe strašně potil, kdežto Jirka byl ironik, nad věcí a sypal ho z rukávu.

Na co v souvislosti s ním ještě vzpomínáte?

Že měl rád červený víno. Naše zájezdy většinou končily na Špejcharu v kiosku, který měl nepřetržitý provoz. Přijeli jsme třeba ze šňůry z Moravy – to se ještě jezdilo kapelovým autobusem –, cestou jsme si navodili dobrou náladu a tam jsme ji završili. Na Špejcharu se nesedělo, ale stálo. Mám na to nesmrtelný vzpomínky. Vláďa Mišík zřejmě taky. Proto zhudebnil Špejchar blues.

Jak jste se dostali do Semaforu?

Pan Suchý nás v té době vlastně potřeboval, protože neměl co hrát. Do světa na čas odjeli Šlitr, Svitáček, Roháč, Horníček, a navíc se rozkmotřil s Ferdinandem Havlíkem.

Kde jste se potkali?

Vezmu to trochu zeširoka. Na filmovém festivalu v Karlových Varech jsme hráli dva měsíce v hale grandhotelu Pupp, který se tenkrát jmenoval Moskva. Brabec se s Jirkou Grossmannem, jenž měl v repertoáru jazzové standardy, střídali u piana, odkud Grossmann zpíval. Hráli jsme hostům k jídlu i k poslechu. Také při recepcích různých zemí v baru Florentina v pátém patře, kde jsme účinkovali často až do rána. Kromě toho jsme jezdili po různých estrádách a na jedné jsme se setkali s Naďou Urbánkovou, kterou jsme doprovodili ve třech písničkách, protože tam neměla svoji kapelu. Nadě se naše pohotovost a muzikálnost tak zalíbily, že přivedla do Sluníčka (v suterénu tehdejšího Dětského domu na Příkopě), kde jsme měli pravidelné koncerty, Jiřího Suchého, jenž si s námi dokonce za­zpíval.

Jakou písničku?

Battle of New Orleans se svým textem Kvér a flaška ginu. Byla to geniální protiválečná píseň. Máme ji i na desce. A protože byla v té době nová a pan Suchý ji ještě neuměl, napsal si na papírky taháky, rozstrkal je různě po kapsách a vždycky „jakoby“ vytáhl ten nepravý. Udělal z toho show. Bylo to výborný. A tam nás „koupil“. A s námi i Šimka s Grossman­nem. V Semaforu jsme byli přes dva roky až do invaze v roce 1968. Celou dobu jsme byli zaměstnanci Státního divadelního studia, pod které Semafor patřil, takže jsme měli fixní plat dvanáct set korun hrubého. Za ty peníze jsme hráli až třicet představení měsíčně. Pět různých inscenací. První byla Besídka zvláštní školy, v níž byl naším kmenovým zpěvákem i Pavel Bobek. Následoval Návštěvní den Šimka a Grossmanna, Recitál Evy ­Olmerové, Pupák na plovárně a Benefice Jiřího Suchého. Na tu mám ty nejlepší vzpomínky. Pan Suchý je pro mě bezkonkurenční tvůrčí legenda, se kterou jsem měl tu čest prožít mnoho představení na jednom ­pódiu.