Richard Hes nás v Unu vážil, a kdo měl přes váhu, platil pokutu. Tu jsme propili, vzpomíná Dana Gregorová
DANA GREGOROVÁ (62) před revolucí působila pět let ve Státním souboru písní a tanců a stála u zrodu legendární skupiny UNO, v níž tančila do roku 1991. Účinkovala v mnoha televizních pořadech, sedávala v porotách tanečních klání i soutěží krásy. Pět let byla ředitelkou modelingové agentury Miss Models, věnovala se režii a choreografii ve filmu, v divadle, opeře, u muzikálu i v televizi nebo pro hvězdy hudebního nebe, dnes vede taneční školu a lekce jógy.
Rozhovor s Danou Gregorovou o tanci, Unu, józe a o životě vůbec si přečtete v Reflexu č. 48/2024. V něm najdete mimo jiné naši šestapadesátistránkovou předvánoční přílohu, čtení (a pokoukání) plné volných chvil, sportu, dokonalého designu, elegance a přirozenosti. Čekají vás rozhovory o designu (Leon Jakimič z novoborského, ale už dávno světového Lasvitu), o taneční skupině Uno a o radosti z pohybu (tanečnice a lektorka jógy Dana Gregorová), reportáž z hodinářské Glashütte (opět ten design!) a upozornění na několik skvělých knížek; nezapomeňme, že díky blížícím se Vánocům vychází v září, říjnu a listopadu to nejlepší, co jsou tuzemští nakladatelé schopni nabídnout. A co nám svěřila Dana Gregorová (a na papír se nevešlo)?
Jak vlastně vzniklo UNO?
V roce 1985 jsme jeli my tři zakládající členové, tedy Richard Hes, Petr Vrátil a já, tehdy jako STP čili Studio tanečního pohybu, na první taneční soutěž. Poté nám nabídli možnost vystupovat na videodiskotéce ve Zlaté Huse. To už se k nám přidali další – Štěpán Karlesz, Václav Höfler, Dušan Vobecký, Jiří Rudolf a Lenka Straková Smolová. Všichni jsme byli z jedné třídy konzervatoře, kluci byli v té době na vojně v AUSu a na vystoupení museli utíkat z kasáren přes lešení. Na jedno vystoupení nás vezl do Zlaté Husy promotér z Itálie Fiatem Uno. Diskžokej nás viděl z okna a ohlásil: „A nyní vystoupí ti z toho Una!“ A už nám to zůstalo.
S Unem jste tančila v prvních pěti letech jeho existence, mimo jiné v legendárním představení Šach-mat, k němuž dělal hudbu Ondřej Soukup a texty Gabriela Osvaldová, nebo v Carmen. Jaké na to máte vzpomínky?
Úžasné! Naše první vystoupení v televizi bylo v pořadu TKM, Televizní klub mladých, kde jsme tancovali myši, zatím ještě v původní sestavě – pět kluků a dvě holky, Richard už se začal věnovat jen choreografii. Zásadní pro nás bylo vystoupení s Pomádou v pořadu Možná přijde i kouzelník, to nás odstartovalo. To už jsme se rozšířili o další holky, přišly Marcela Karleszová, Zdena Uhlířová a Helena Brousková, a v roce 1989 se přidal další pár, Saša Popovová-Malinská a Richard Genzer. A už to jelo: televizní pořady Televarieté, Dva z jednoho města, Jedeme dál, Možná přijde i kouzelník, Abeceda, první celovečerní vystoupení Šach-mat, Maraton, Carmen, tříměsíční zájezdy po Evropě, One night of Broadway, Best of Broadway… V té době jsme trénovali klidně pět šest hodin denně, začínali jsme o deváté ranní, do toho dvakrát až třikrát týdně hodiny gymnastiky; my trénovali skoro pořád. Hodiny baletu vedl Sláva Ivanov, který k vysvětlování používal i dřevěný klacík. Tehdy neexistovala žádná podobná skupina, byli jsme naprosté zjevení – šest kluků, kteří skočí dvojitou luftku, dělají piruety, skáčou jedno salto za druhým, a krásné, šikovné holky.
Jaká jste byli parta?
Úžasná. Hodně jsme toho dokázali, takže nás to bavilo… Byla to nejlepší doba mého života, na kterou budu vždycky vzpomínat. Samozřejmě to nebyl vždycky med, trávili jsme spolu každý den, já chodila sedm let s Richardem Hesem, ten si pak vzal kolegyni z UNA Marcelu Karleszovou (roku 1998 se jim narodili synové Oliver a Oskar; první je truhlářem, druhý hercem; pozn. red.)… Jeden čas se bez nás neobešla žádná televizní estráda, doprovázeli jsme interprety v klipech, tančili jsme ve filmech (Téměř růžový příběh Juraje Jakubiska, Maratón Juraje Takáče atp.; pozn. red.)… Jeli jsme na plnej céres. Richard byl na nás pes, ale vždy uměl dobře rozpoznat, kdo se pro jakou taneční úlohu typově hodí. Já jsem většinou bývala v první řadě a do všeho jsem vždycky šla na tři sta procent.
Četla jste jako tanečnice román Baletky Miřenky Čechové nebo viděla její stejnojmenné představení, kritizující výchovu tanečnic v Čechách?
Knížku jsem četla a představení jsem bohužel nestihla, ale ona tam myslím popisuje takový souhrn všech možných extrémů. Na konzervatoři nás každé pondělí vážili a životosprávu jsme se snažili dodržovat i v Unu, ale hladem nás netrápili, ani psychicky. Vážil nás i Richard Hes, a kdo měl přes váhu, musel zaplatit pokutu. Tu jsme pak propili…Bavila jsem se o tom s různými absolventy konzervatoře a zdaleka ten systém nebo ojedinělé excesy profesorů neprožívali tak úkorně, jak je to líčeno v knize. Rozumím ale tomu, že když někdo nestíhá, není dobrý nebo nemá v pořádku sebevědomí a sebepojetí, může to sklouznout k poruchám příjmu potravy nebo kázeňským problémům. Jenže to se může stát na jakékoli škole, nejen taneční. Na druhé straně je ale třeba nazývat věci pravými jmény – pokud někdo z jakýchkoliv důvodů nestíhá, nemůže být v první linii nebo mít sólo. Taková je realita.
Vaše taneční škola v květnu pořádá hodinová představení v Laterně Magice – loni šlo o Panenku, v níž účinkovala čtyřicítka žaček vaší líbeznické taneční školy v čele s tehdy pětiletou Emilií Kijiv, letos o Puntíkování s japonskou inspirací. Takhle školní představení vypadají běžně?
Ani ne. Pojímám to jako kompletní taneční představení s příběhem, ne jako jednotlivé taneční výstupy. V našich představeních se prolíná klasický balet, scénický tanec a taneční akrobacie. Všechno, co se děti za celý rok naučily, zapracováváme do závěrečného představení. Každý rok je vidět obrovský posun vpřed.
Kam se po absolvování vaší školy ubírají kroky žákyň? Budou se jednou věnovat tanci?
Zatím nemohu říci, škola funguje teprve sedmým rokem a téměř všechny jsou zatím na základní škole. S jednou šikovnou žačkou jsme zrovna teď řešily, jestli půjde na konzervatoř, nebo ne, a rodiče se s dcerou rozhodli, že ne. Dobře se učí a jako prioritu zvolili vzdělání. To je ostatně obecné dilema při rozhodování, zda se tanci věnovat profesionálně, nebo jako koníčku. Když se podíváte na jakýkoli taneční soubor, najdete v něm tři Čechy, zbytek jsou všechno cizinci. Naše největší talenty jdou do Národního, případně do zahraničí, ale to jsou každoročně jednotlivci. Jenže v Praze jsou snad čtyři taneční školy: státní konzervatoř v Křižovnické, taneční konzervatoř v Řepích a další nová škola v Braníku, škola Duncan zaměřená na současný tanec… Kolik ročně vyjde vystudovaných tanečníků? Mraky. Co budou dělat, kde budou tančit? V muzikálech se dnes v požadavcích na konkurz prakticky vždy zmiňuje slůvko contemporary, tedy současný tanec a akrobacie. Tanečníci jsou leckdy spíš gymnasti, a to mluvím i o představeních v Laterně Magice.
Dělávala jste choreografii u filmu i na divadle, v opeře, muzikálu. Vrátíte se k tomu ještě?
Nemám čas zkoušet v divadle nebo v muzikále. Věnuju se totiž naplno své taneční škole… A jsem stará! Na těch místech už působí nová generace mladých choreografů, s těmi se nemůžu měřit – jsou flexibilnější, mají nový pohybový rejstřík… Nastoupili noví, mladí, a je to dobře. Já si zkoušela najít díru na trhu – snažila jsem se před sedmi lety v Česku rozjet americký vynález, paddleboard jógu. S manželem, který mě obrovsky podporuje, jsme nakoupili paddleboardy, zajistili jsme si pronájem bazénu a rozjeli jsme kurzy. Nejdřív jsem si to samozřejmě jezdila zkoušet někam na rybník, je to hodně o rovnováze. Některé ženské během hodiny spadly pětkrát do vody, ale když pak chodily častěji, nenamočily se ani jednou. Je to dobré na střed těla, na posilování, a nesmíte se bát potopit. Bohužel jsem špatně nastavila systém, místo permanentek jsem lekce prodávala po hodině. Hodiny byly ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, jenomže v pátek šli všichni na flám a v sobotu mi přišla polovina lidí… Flotilu dvanácti paddleboardů jsme prodali a rok nato přišel COVID, tenhle můj byznys by skončil tak jako tak. Aspoň si můžu říct, že jsem byla první v České republice.
Váš syn Janek hrál uhrančivého Tibora Baloga v seriálu Pustina. Kde je mu konec?
Jankovi je dvaatřicet a něco málo skutečně natočil, tou Pustinou se s Oskarem, synem Richarda Hese, odrazili. Následovaly další role, pak natočil Ubal a zmiz v komedii Adama Hobzika, kde hraje dealera marihuany, a menší role měl třeba v Případech 1. oddělení, v Sedmi schodech k moci, Carnival Row nebo letos v americké fantasy Vrána. Zároveň se věnuje grafice, kterou vystudoval.
Dostal ovšem hlavní mužskou roli v Uzlu zla, mysteriózním hororu režiséra Jana Haluzy… Premiéra má být za rok; říkal vám o tom něco?
Ano, natáčení zrovna začíná. Obvykle mi moc neříká podrobnosti o tom, co má točit, jakou tam má roli a tak dále, raději nás vždy zve až na hotovou věc, tedy na premiéru. Většinou hraje záporáky; snad se jednou najde režisér, který by mu svěřil kladnou roli. Uvidíme, co mu osud přinese.
Nemrzelo vás, že Janek od gymnastiky a tance zběhl a nešel ve vašich stopách?
Rozhodovali jsme se kdysi, jestli půjde na konzervatoř, nebo na grafiku. Říkala jsem si, že grafikou se uživí snáz, život v showbyznysu není jednoduchý. Ale nakonec ho do toho showbyznysu stejně osud zavál.
Rozhovor s tanečnicí Una Danou Gregorovou si přečtěte v Reflexu č. 48/2024, který vyšel 28. listopadu.
