Leon Jakimič z Lasvitu: Pokud chceme budovat silnou značku, musíme mít i produkty do maloobchodu
LEON JAKIMIČ (49), liberecký rodák s rusko-srbskými kořeny a český patriot, hovoří v předvánoční "luxusní" příloze Reflexu č. 48 třeba o spolupráci s Maximem Velčovským, nebo o světovém úspěchu své firmy Lasvit. Ta dělá České republice v zahraničí dobré jméno, její designová svítidla a skleněné architektonické prvky zdobí pracovny i paláce vlivných lidí s vytříbeným vkusem po celém světě. Přečtěte si pár bonusových otázek a odpovědí, které se do papírového Reflexu nevešly...
Lasvit jste založil v roce 2007 po svém odchodu z konkurenční Preciosa Lustry, kde jste pracoval v export a poté jako ředitel oddělení svítidel sídlícího v Hongkongu. Je mezi Lasvitem a Preciosou stále rivalita?
Já ji nevnímám, ale slýchám, že tam někde pořád je. Vždycky jsem se snažil obracet k sobě, případně vzhlížet k firmám, které mě inspirují a jsou mnohem dál. Klasickým příkladem budiž Hermès, zastánce tradičnějšího luxusu s až neuvěřitelným důrazem na kvalitu řemesla. Když jsem v roce 2007 zakládal firmu, chtěl jsem, aby proslavila Česko i v jiném oboru než strojírenství, kam historicky patřily Tatra a Škoda, nebo v obuvnictví jako Baťa. Chtěl jsem vytvořit něco, co mě bude bavit, co mě uživí a co pomůže řemeslníkům v téhle zemi, protože mi bylo líto, že ve světě se moc neví, jak jsou šikovní.
Naplnily se vaše představy, co se týče vývoje sortimentu?
Původně jsem měl za to, že budeme dělat víc lustrů než skleněných plastik. Lustry dnes ovšem činí asi jen deset procent našeho obratu, padesát procent tvoří umělecké instalace na míru plus moderní svítidla, která dodáváme do maloobchodu. A pak naše vstupy – stěny do architektury, což by mě tehdy vůbec nenapadlo. Poprvé jsme je dělali v roce 2010, když nás oslovili z Koncernu (pražské studio založené Jiřím Přibylem a Martinem Imrichem; pozn. red.), ať společně uděláme Crystal Wall, kterou jsme představili v Zoně Tortona na Salone del Mobile v Miláně. Takže se dá říci, že z poloviny to byla strategie a z poloviny nahodilé intuitivní projekty. Rád dodávám, že intuice mě nikdy nezklamala, byť jsem často musel přesvědčovat své kolegy. Jako když mi říkali: „Prosím tě, architektura, tomu nerozumíme, pojďme se raději držet našich svítidel.“
Jak se řídí začínající česká firma z Hongkongu? Přestěhovali jste se s rodinou do Liberce až roku 2020…
Měl jsem veliké štěstí, že pár měsíců po mně z Preciosy odešel Aleš Stýblo, který se v Lasvitu stal mou pravou rukou. Díky němu jsem se venku mohl věnovat rozvoji byznysu, marketingu a designu a on tady všemu ostatnímu – výrobě, konstrukci i projektovému managementu.
Jak jste se vůbec v Hongkongu ocitl?
V roce 1999 jsem měl na výběr. Mateřská firma Preciosa – Lustry a Preciosa a. s., tedy bižuterie, která měla velké kanceláře v Hongkongu a v New Yorku, hledala někoho, kdo by se staral o rozvoj divize lustrů. Byl jsem dobrodružmé povahy, po čtyřech let na studiích v L.A. jsem si říkal: Ameriku trochu znám, v Evropě jsem se narodil, co vyzkoušet Asii? O Honkongu jsem, když jsem se tam ve svých čtyřiadvaceti přestěhoval, nevěděl nic. Ale měl jsem obrovské štěstí, že jsem tam přišel v době ekonomického boomu, po velké asijské finanční krizi roku 1997, která se překrývala s odevzdáním Hongkongu Číně. Už tehdy si spousta bohatých Hongkonžanů hledala bydlení ve Vancouveru nebo v Austrálii, protože si mysleli, že komunista to tam okamžitě zruší. Ale pravdu ještě neměli. Dokonce to jednu dobu vypadalo, že se cestou Hongkongu vydá celá Čína; i proto jí ho Britové vraceli s relativně lehkým srdcem. Čínští komunisti měli trpělivost – zrušili to až o téměř dvacet let později.
Kdy jste se spojili s Maximem Velčovským?
Lasvit jsme založili 2. května 2007, Maxim se k nám přidal po třech a půl letech. Já byl, až na jeden semestr na vysoké, uměním nepolíbený. V roce 2009 v Pekingu uviděl náš první katalog designový konzultant Stephan Hamel, napůl Rakušan a napůl Ital s předky z Jihlavy: „Firma dobrá, ale potřebuješ art directora jako sůl.“ A já: Koho že? A on, že Lasvit jako česká firma potřebuje Čecha a jediný, který má světový přesah a nadhled, a proto se k nám hodí, je Maxim Velčovský. Propojil nás a potkali jsme se v Arzenalu, tehdejší restauraci Bořka Šípka, a asi po čtyřech hodinách jednání jsme se domluvili, že k nám nastoupí. Ještě se musel přátelsky vyvázat z Qubusu, který měl napůl s Jakubem Berdychem, a vedle Lasvitu si na třetinový úvazek ponechal vedení Ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP.
Naštěstí u vás na návrhářskou práci není sám...
To opravdu ne, dnes máme 23 in-house produktových designérů, kteří pod jeho vedením vytvářejí unikátní díla na míru. Máme týmy pro Evropu, severní Ameriku, Střední východ a Asii. Klíčovými segmenty jsou dnes pro nás soukromé rezidence, pak butikové nebo designové hotely. A dnes už i značkové obchody jako Hermès, Louis Vuitton, Valentino, Rolex, Tiffany, Cartier… Chvíli to trvalo, než jsme mohli začít spolupracovat se jmény jako Herzog & de Meuron. Hodně jsem se naučil od našich klientů architektů a interiérových nebo produktových designérů. Pamatuju si, když mi Pierre de Meuron říkal: „Ornament se musí stát součástí struktury, nelíbí se mi solitérní závěsy, mám rád, když se celý strop stane ornamentem.“ Dnes s odstupem vnímám, jak celý svět směřuje k tomu, aby interiéry byly více kohezivní – celistvé, že to už nejsou jen desítky lustrů, desítky nástěníků, ale vznikají celé stropní konstrukce vytvořené na bázi skla.
Díky Maximu Velčovskému jste po několika letech existence Lasvitu začali ke spolupráci oslovovat i špičkové zahraniční designéry.
Někdy v roce 2011 jsme si řekli, že rozjedeme kolekci svítidel. Další případ, kdy zasáhla intuice, i když mi kolegové říkali: „Děláme věci na míru, v tom jsme dobří. Proč bychom se měli pouštět do typizovaných svítidel, která se musejí prodávat do maloobchodu?“
Retail je jiný byznys?
Nejen distribuce, ale i výroba. Jinak se vyrábí jeden originál, „one off“ a jinak, když něčeho musíte vyrobit tisíc kusů. Je to pořád ruční, ale opakovaný proces. U projektů na míru, kde kolikrát máte limitovaný čas i rozpočet, u objektu třeba v deseti metrech, už nejde o takový detail, jako když řešíte každý milimetr čtvereční. Ale já cítil, že pokud chceme budovat silnou značku, musíme mít i produkty do maloobchodu. Proto přišly nápojové soupravy, vázy, mísy, i od toho mě zrazovali. Já se nedal a vysvětloval naši vizi a misi, která zní Lift everyone, tedy povznášet všechny. Což je opět opakem nejtradičnějšího luxusu, který povznáší jen 0,001 procenta populace, které si to může dovolit. My jsme si řekli: Pojďme luxus zdemokratizovat, pojďme povznášet i ty, kteří si naše produkty kupovat nebudou, jen se tou inspirací budou těšit ve veřejném prostoru. Stali jsme se nejinspirativnějšími skláři na světě už po nějakých sedmi osmi letech fungování firmy, i díky tomu, že sklářství v Itálii ztratilo drajv. Neradi to slyší, ale kreativita jde s mládím, s mladou energií, a tam, třeba v Muranu, už pracují především důchodci. Je to spíše výroba pro turisty, kteří se tam zastaví při návštěvě Benátek.
Pokud se bavíme o velkých instalacích, kolik podobných firem dnes funguje na světě? Kolik máte konkurentů?
Neřadím mezi naše konkurenty sklářské firmy, ale spíš umělce, kteří tvoří díla na míru, jako například Nikolas Weinstein ze San Francisca. Udělají třeba čtyři projekty za rok, my tři sta – těžíme díky úsporám z rozsahu, vždyť po světě máme deset vlastních kanceláří, každou s designérem, obchodníkem, ale i technikem. V Šanghaji máme i kovovýrobu, kam z Čech vozíme už jen sklo a křišťál. Myslím, že jsme poslední, kteří odolali všem sklářským nabídkám z Číny, Rumunska, Turecka nebo Egypta. Do dneška hutní sklo vyrábíme a ručně zpracováváme pouze v Česku.
Jak reagujete, když si zákazník přeje kýč? Vyrobíte mu ho?
Ano i ne. Přirozeně, čím větší svobodu dostaneme, tím jsme raději. Ideálně když nám svěří prostor a jediným omezením je velikost instalace; to pak volně navnímáme místo a příběh. Takhle například vznikla instalace pro hongkongský luxusní obchodní dům K11 Museum, kde pro developera, dříve provozovatele lokomotiv, do jeho původního depa, které zboural a přestavěl na luxusní komerční prostor, Maxim vymyslel „steam punk engine“, lustrový parní stroj vypouštějící páru. Dali nám stoprocentní svobodu, vznikla originální instalace. Kdykoli cítíme pokusy o kýč, snažíme se je odbourat, ale samozřejmě že jsou projekty, kdy klient trvá na něčem trvá a my zpravidla máme možnost odstoupit.
Bavíme se především o arabském trhu?
Občas se to přihodí. Jako mladá firma jsme měli pro stanici dubajského metra udělat svítidlo ve tvaru vody. Naše dvorní designérka, Jitka Skuhravá, dnes Kamencová, se rozčílila: „Chtějí po nás hranatý objekt, ale voda přeci není ostrá, voda musí být organická!“ Jenže naši japonští kontraktoři měli obavu cokoli rozporovat, říkali, že šejk Mohamed už podepsal výkres. A my, že hranatou vodu dělat nebudeme, že musejí oslovit někoho jiného. Japonci se ošívali, až nakonec souhlasili s naší alternativou. Jít do rizika se někdy vyplatí. Párkrát jsme sami odstoupili od projektu, který z našeho pohledu zaváněl průšvihem. Ještě před válkou na Ukrajině jsme dělali do Soči kinetickou instalaci, kterou chtěli vytvořit tak, aby tancovala kozáček. Odpověděli jsme jim tehdy, že by to bylo přeplácané a že to dělat nemůžeme, že máme jinou melodiku i jiné barvy.
Rozhovor s Leonem Jakimičem si přečtěte v "luxusní" příloze Reflexu č. 48/2024.
