Svět mi přijde extrémně dezorientovaný, říká Matt Clark, spoluzakladatel United Visual Art

Hodně vašich kolegů začínalo jako VJs na rave parties devadesátých let. Jak jste to měl vy?

Když jsem byl malej kluk, táta utrácel snad všechny prachy za desky a za materiál na stavbu ozvučovacích sy­stémů a beden. Každý nový přístroj se doma zkoušel na Tangerine Dream, Kraftwerk, později třeba na KLF, a ta jeho vášeň pro elektronickou hudbu mi vydržela dodnes. Později jsem u nás v jihozápadním Londýně chodil na uměleckou školu do hodně zvláštní třídy pro ty, kteří se pořád nemohli rozhodnout: půlku času jsme studovali design a druhou volné umění – někde mezi typografií, užitým uměním, producentstvím a sochařstvím. A taky jsem to podomácku zkoušel s elektronickou hudbou – byla 90. léta. Pořád jsem chtěl objevoval něco nového, kreativnějšího, bavilo mě až antropologicky vymýšlet scénografie pro akce, jež jsem organizoval. Asi si umíte představit, že někdy vznikaly hodně bizarní výtvory. Táta mi vyprávěl o létajících postelích a vznášejících se prasatech na koncertech Pink Floyd. Takže jsem se k tehdy novému oboru – propojení zvuku s designem a také k tvorbě obrazového designu pro další umělce – dostal hodně brzo. A pomalu jsem začal dělat na větších a větších projektech…

Kdy jste potkal Massive Attack?

Trochu jsme se znali už z devadesátek, ale pak jsem se jim začátkem roku 2003, ještě než vydali desku 100th Window, v pubu zmínil, že bych pro ně rád vytvořil vizualitu koncertní show. Oni předtím s ničím podobným nepracovali. Po pár drincích souhlasili a hned jsme začali vymýšlet formu. Album 100th Window tematicky navazovalo na právě vydanou stejnojmennou knihu o ochraně našeho soukromí v éře nastupujícího internetu. Ta se, mimo jiné, věnovala tomu, jak a zda vůbec bude možné chránit naše osobní údaje v rozvíjejícím se virtuálním světě. Že i když na devadesát devět svých virtuálních oken umístíte mříže – ochranu –, zapomenete-li na to na sté a necháte je otevřené, můžete počítat s tím, že vám někdo vleze dovnitř. Takže jsme hned na začátku zavrhli klasické dekorativní videoprojekce a řekli si, že ušijeme show, která v sobě vedle bezprostřednosti ponese i otisk současnosti, a do toho promluvila moje fascinace pro typografii. Celou vizualitu jsme postavili na heslech – nápisech a číselných informacích, na chaotické orientaci v informačním věku i na mlže­ní, upravování dat až po totální dezinformace a jak zásadní je si informace ověřovat, dávno před vznikem sociálních médií, jako Facebook, dávno před dominancí Googlu.

Podle jakého klíče jste vybírali informace, jež jste pak na obří projekční stěně za Massive Attack promítali?