Karel Dobrý: Divadlo mám rád, ale sám sebou v něm jsem si ho znechutil
Karel Dobrý (55) má cen habaděj. Českého lva za Hastrmana (2018), o pár let dříve, když hrál Opričníka ve Studiu Hrdinů, získal Radoka i Cenu Divadelních novin. Stejně se s divadlem pár let nato rozhodl seknout, odešel i z činohry Národního divadla, až se dá říct, že posledních pět let se mu už programově vyhýbá. Z Prahy se odstěhoval na ves, kde se se ženou starají o tři koně, pár psů a koček, a dnes hraje už jen ve filmu. Nyní je výjimečně k vidění v Rudolfinu. K projekci filmu Karla Zemana Čarodějův učeň a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu naživo hrané hudbě společně s Davidem Švehlíkem vybavili představení přednesem démonických rolí Krabata a Mistra.
Proč Čarodějův učeň v Rudolfinu?
Protože to je velká láska a taky tklivá vzpomínka z dětství. Baví mě ta skvělá muzika Františka Balvína. Zazní v unikátní živě verzi, protože neexistovaly partitury, vznikaly až poslechem filmové hudby. Baví mě sedět před publikem se symfonickým orchestrem za zády, který vás tlačí, nese před sebou. To je obrovský zážitek, nemluvě o tom, že Rudolfinum je nádherný, z hlediště vějířovitý prostor s výjimečnou akustikou.
Není to stresující, že vy, typ živočicha, jenž běhal po jevištích, střílel, pokřikoval, jste najednou usazen před publikem a recitujete text s orchestrem za zády?
Já se už nějakou dobu snažím vrátit od živočicha k rozumu, ale samozřejmě, že v Rudolfinu to částečně stresující je. Za vámi zní natolik emocionální hudba, že člověku vibruje s celým tělem, až se musíte hlídat, abyste se nenechal unést. Jen si představte, že by se mohlo stát, že kreslená postava Mistra na plátně otevírá ústa, já bych se netrefil a v sále ticho.
Proč jste přestal hrát v divadle?
Už několik let po sobě jsem byl nespokojený s tím, co hraju, a začal jsem u sebe pozorovat stereotypy.
Vždyť na vás doslova padala jedna herecká cena za druhou!
Asi neměli nic lepšího. Ale vážně, potřeboval jsem si odpočinout, mám takový nešvar – moje nespokojenost se často projevovala jistou mírou fyzické neprofesionality. Dost jsem toho odpil, až jsem si řekl, že tudy cesta nevede a začnu žít jinak, jak si přeju žít. Přitom jsem poslední léta už po každém těžkém představení nemusel nikam chodit, abych ze sebe dostal přetlak. Ale taky jsem zjistil, že už nemám kapacitu, abych byl nastálo někde v angažmá. Úplně to okupovalo můj život, řídilo to moje soukromí, veškerý volný čas. Nemluvě o potenciálním výdělku, herci v divadle mají přibližně 27 tisíc čistého. Sedmnáct dají za nájem a zbude jim 10 na jídlo na měsíc. Čím dál tím víc platí to, co kdysi říkal Jirka Ornest, a já tomu nevěřil: „Na divadlo si musíš vydělat.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
