Farářka: Divadlo je pro vězně šance na životní změnu. Důležité je pokání. Mezi propuštěnými mám přátele

Máte hned tři pomáhající profese. Jak se to stalo?

Když jsem opustila jiné profesní sny, chtěla jsem být evangelická farářka, nosit talár, pracovat v církvi, mít faru a kostel. Studium teologie jsem končila diplomkou o komunitních společenstvích. Tento prvek je v evangelické církvi posílený, to mě zajímalo. Během studií jsem se seznámila s psycholožkou Alenou Halamovou a ta mi vyprávěla, že se jí oběsil kamarád, katolický kněz, protože nezvládl psychickou zátěž své profese. Na její impuls jsem nastoupila do psychoterapeutického výcviku v Gestalt terapii, pro svou vlastní přípravu na náročné povolání, nechtěla jsem být terapeutka. To bylo ještě v 90. letech, kdy psychologie byla na teologické fakultě zakázaný pojem. Když jsem končila studium teologie, prošla jsem pastoračním seminářem zaměřeným na pastoraci v armádě, nemocnicích, ve vězeních a v dalších podobných prostředích. Přednášel tam farář Miloslav Vašina o vězeňském kaplanství takovým způsobem, že jsem se rozhodla: Chci to dělat. A dělám to už dvacet let. Ve vězení v Příbrami, kde jsem nyní kaplankou, pak chyběl člověk do terapeutického týmu na specializovaném oddělení pro závislé. Tak jsem se nakonec začala věnovat i psychoterapii ve vězení a v soukromé praxi. Je však nutné ty profese oddělovat. Překryv je tam, kde se v psychoterapii dotkneme spirituality. Ne každý psychoterapeut má svou spirituál­ní rovinu obsazenou nějakou kultivovanou náboženskou zkušeností a mám klienty, jimž při terapeutickém rozhovoru pomáhá, že jsem věřící, křesťansky orientovaná bytost.

Farářka, kaplanka i psychoterapeutka naslouchá druhým. To vaše tři poslání spojuje?

Pořád máme zažité, že farář nám vysvětlí, jak máme žít. Tento přístup je ale už dávno passé, to bychom mohli kostely zavřít. Je potřeba v rozhovoru naslouchat, ne dávat rady – to se nedělá v psychoterapii a dělat by to podle mne neměl ani farář. Je potřeba vyslechnout, co člověka trápí, a pokud se zeptá, tak mu odpovědět. Pokud má farář obstát ve své profesi a společenské roli, musí naslouchat světu a společnosti, ve které žije, zajímat se o to, čím se lidé trápí, co řeší, čím žijí, na co se dotazují, a umět to propojit s biblickým příběhem. Zajímá mě nejen to, čím se trápí evangelička, jež ke mně chodí každou neděli na bohoslužbu, ale co trápí tamhletu mámu v parku, kluka, jenž je na drogách, tátu manažera v korporátu, který zjistí, že je mu padesát, má v sobě obrovské prázdno a hluboké spirituální otázky. Bible ke mně pořád mluví, jsou v ní odpovědi, proto mě farářská práce drží a nechci být jen terapeutka.

V jednom rozhovoru jste řekla, že lidé primárně nehledají boha, ale štěstí, harmonický život. ­Platí to stále?

Platí. Klasická otázka křesťana je: Jak mám žít, abych se po smrti dostal do nebe, aby to se mnou na věčnosti dobře dopadlo? To je základní hřiště křesťanství. Jsem teoložka a farářka, ale i obyčejná máma od tří dětí. A vidím to spíš tak, že nechceme páchat to, čemu se říká hřích, nikoliv proto, abychom se dostali do nebe, ale proto, že se to prostě nedělá, že chceme být na druhé lidi i na sebe hodní. Kulturně a civilizačně to máme pod kůží, není pravda, že jde svět k horšímu. Lidstvo se vyvíjí k lepšímu, naše děti nechtějí páchat ekologický hřích ne proto, aby se dostaly do nebe, ale protože mají rády svět a chtějí, aby to na něm bylo hezké.

Od roku 2006 působíte na faře ve Hvozdnici, kde dříve pracoval jako farář Sváťa Karásek, hudebník, signatář Charty 77, disident. Vnímáte ho jako inspiraci?

Do Hvozdnice jsem měla jít, už když jsem v roce 1998 jako farářka začínala. Bylo to blízko Prahy, kde pracoval můj tehdejší manžel, to byl hlavní důvod, a Sváťa mi fandil. Šla jsem nakonec do Brandýsa nad Labem, ale stejně jsem na Hvozdnici skončila. Boží cesty bych vůbec nepodceňovala, něco si nás zkrátka vybere. Obdivovala jsem hlavně jeho způsob práce, otevřenost, schopnost mluvit s kaž­dým. I já to zažívám nejen ve vězení, kde skončí kluci, kteří původně fetovali někde v parku – umím se domluvit s lidmi, s nimiž ostatní mluvit neumějí nebo se jich tak trochu bojí.

Váš někdejší zájem o komunity byl prozíravý, dnes je to zásadní téma. Jak se vám daří své ideje na Hvozdnici aplikovat?

Hvozdnická farnost je možná nejmenší v celé naší církvi, ale celou dobu, co tam jsem, se kolem nabalují lidé, kteří nejsou standardními členy církve. Kolem fary je poměrně košatá komunita. Počítám do ní i lidi, kteří dříve prošli vězením a dnes k nám přijedou na návštěvu na víkend, v neděli zajdou s dětmi do kostela, a jiné, s nimiž jsem ve spojení přes Facebook. Nemůžeme očekávat, že pořád bude fungovat kostel jako místo, kam lidé každou neděli přijdou na bohoslužbu. To se mění, lidé žijí ve větší svobodě, křesťanský kostel je pro ně jedno z témat v široké nabídce. Na mé práci je dobrodružné umět je upoutat, aby se vrátili, aby je místo a komunita oslovily. Hvozd­nická fara je otevřený dům, což jsem vždy chtěla.