Záchranářka Dita Falgenhauerová: Vánoce jsou klidnější, ale některé výjezdy si pamatuju dodnes
Záchranářka Dita Falgenhauerová slouží u pražské záchranné služby už osm let, práci si vysnila už na škole. Vánoční směny popisuje jako o něco klidnější než běžné dny. Přesto některé výjezdy od dramatických až po úsměvné zůstávají v jejích vzpomínkách. Třeba když museli při zásahu řešit i „mrskajícího se kapra“. Jak probíhají vánoční služby na záchrance? A jak zvládá situace, které přinášejí nejen výzvy, ale i silné emoce?
Chtěla jste vždycky jezdit se sanitkou?
Ano, vždycky jsem chtěla být záchranářkou, proto jsem také šla po střední zdravotnické škole studovat obor zdravotnický záchranář. Lákala mě ta představa, že budu moct opravdu někomu zachránit život. I když v reálu není každý výjezd o záchraně života, bylo to pro mě motivací a zároveň se mi líbila představa akční práce v terénu. Ale když jsem skončila školu, tak u pražské záchranky ještě holky záchranářky nejezdily. Musela bych do jiného kraje. Takže jsem sice pracovala jako zdravotnický záchranář, ale bylo to v nemocnici – na oddělení ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení). Ve chvíli, kdy bylo možné, abych jako žena nastoupila na záchrannou službu v Praze, rozhodla jsem se své pracovní působiště změnit.
Pamatujete si na svůj první výjezd?
První den byl velmi veselý, protože jsem dostala dva vtipné kolegy, kteří mě měli na starost v adaptačním procesu. Jelikož jsem do té doby při studiu neabsolvovala stáže na pražské záchrance, tak to byla opravdu premiéra. Na úplně první výjezd si konkrétně nevzpomínám, takže to byl nejspíš jeden z těch nejběžnějších. Ale pamatuji si výjezd, na který jsem poprvé vyjela po zácviku sama. Byla to cévní mozková příhoda.
V jakém složení v sanitce jezdíte? A kdy přijíždí lékař?
Ve velké sanitce jezdí posádka ve složení řidič a záchranář nebo to mohou být dva záchranáři. V případě výjezdu lékaře na základě vyhodnocení tísňového volání operátorem dispečinku (či dovolání lékaře na místo záchranářskou posádkou při náhlém zhoršení zdravotního stavu pacienta) v Praze používáme setkávací systém rendez-vous, kdy lékař s řidičem záchranářem vyjíždí v menším osobním voze.
Chápu, že každý výjezd je jiný, jsou ale nějaké případy, které převažují?
Nejčastěji se vyjíždí k chronicky nemocným pacientům a starším lidem, kteří mají dlouhodobé potíže, a jsou tím pádem náchylnější k různým úrazům a dalším obtížím. Často záleží na daném ročním období (v létě kolapsové stavy, v zimě úrazy a pády na náledí). Občasně se setkáváme s vážnými dopravními nehodami, nejčastěji se však naštěstí jedná o menší nehody s poraněními typu bolestí krční páteře, naraženin či drobných odřenin.
Jak vypadají Vánoce záchranné služby? Jakým systémem sloužíte?
Sloužíme v systému dvanáctihodinových směn, střídáme denní a noční služby. Denní směna je 6:30‒18:30 a noční 18:30‒6:30. Ti z nás, kteří jsou zařazeni na konkrétní výjezdovou základnu, dopředu vědí, jaké služby je čekají v následujících dnech a měsících. Z počátku, co jsem na záchranku nastoupila, jsem měla pocit, že je to tu možná i klidnější než v nemocnici. Člověk ví, že když se vrátí na základnu, tak má určitým způsobem čistou hlavu. Zatímco v nemocnici má člověk pacienta na starost celou službu včetně těch následujících. Na záchrance jsou to jednotlivé uzavřené příběhy. Odvozem do nemocnice to pro nás končí. Tady mě baví ta práce v různém prostředí. Potkáváme nejen různé příběhy, ale i zajímavá (někdy bohužel i nehezká) místa. Je to velmi pestré.
A je něco, co vás v práci štve?
Určitě jsou výjezdy, které nemám moc ráda. Typicky různé intoxikace alkoholem či drogami; zde totiž často může hrozit agresivní či nepředvídatelné chování ze strany pacienta a podobně.
Reagují na vás pacienti jako na ženu záchranářku jinak než na vaše mužské kolegy?
Můj kolega je poměrně vysoký statný chlap a máme vyzkoušené, že někdy funguje trochu víc ten ženský element a někdy trochu víc ta jeho vzhledově přirozená autorita. Myslím, že například v případě intoxikací či psychóz spíše vyjdu s pacienty muži než se ženami. S pacientkami bývá pro mě ta komunikace někdy obtížnější; některé reagují lépe na kolegy, takže jejich vyjednávací pozice u pacientek funguje líp. U standardních pacientů rozdíl v pohlaví záchranáře nevnímám.
A jak trávíte konkrétně tu vánoční službu? V čem je jiná?
Vánoční služby mi přijdou klidnější oproti těm běžným. Když už vyjíždíme, tak to jsou většinou vážnější případy, které nesnesou odkladu. Řekla bych, že méně často jezdíme k případům, které snesou odkladu – většina lidí chce vánoční svátky trávit ideálně doma se svými rodinami. Je to podobné víkendovému provozu. Když uvedu příklad, běžně máme za denní službu ve všedních dnech přibližně devět výjezdů – o svátcích jich je třeba pět šest. Celkově je to jiné už v době adventu. Od jeho začátku přijíždíme do bytů, které jsou vyzdobené, mnohdy tam stojí vánoční stromeček, je cítit vánoční nálada a do toho my zasahujeme. Člověk to v té atmosféře vnímá ještě trochu jinak. Každý ten příběh a situace, kterou řešíme, je vážná, ale v tomto období to možná vnímám ještě intenzivněji.
Říkáte, že když už v tyto dny vyjedete, jsou to věci, které nesnesou odkladu. Co třeba?
Většina lidí, kteří zavolají na tísňovou linku záchranné služby, vnímá své obtíže jako takové, které nesnesou odkladu. Z těch skutečně závažných jsou to například srdeční obtíže (infarkty, arytmie), cévní mozkové příhody, kolapsové stavy některého z členů rodiny třeba právě u štědrovečerní večeře a bohužel v občasných případech i náhlá úmrtí.
To na Silvestra se naopak spíš nezastavíte, je to tak? Jak vypadá silvestrovská služba?
Zcela určitě. Já si pamatuji, že nejvyšší počet výjezdů za jednu službu tady na záchrance jsem měla právě na Silvestra. Bylo to konkrétně 13 výjezdů za noční službu. Během silvestrovské noci převažují intoxikace zejména alkoholem, úrazy při pádech v opilosti případně po pouličních či hospodských rvačkách. Dále nejsou výjimkou ani úrazy způsobené používáním zábavní pyrotechniky. Přiznám se, že silvestrovské služby nemám moc ráda, ale snažím se udělat si ji vždycky nějakým způsobem hezkou, i ty vánoční. Na Štědrý den navzájem ochutnáváme cukroví či jednohubky, porovnáváme, kdo jak dělá bramborový salát, a u toho se dohadujeme, jestli do něj patří hrášek nebo ne. Po konci směny však každý spěchá ze služby domů za rodinou.
A jak se vám daří skloubit rodinné Vánoce se službami?
Pro mě osobně je nejhorší noční směna na Štědrý den. Denní mi tolik nevadí, ale odejít po rozbalení dárků na noční z té pohodové atmosféry, to se prostě člověku nechce. Já teda ten den většinou netrávím s celou širokou rodinou, ale spíše v užším kruhu. Vzhledem k tomu, že děti zatím nemám, tak Štědrý večer trávím s partnerem (ob jeden rok společně s jeho bratrem a švagrovou).
Máte nějaký výjezd, který vás na Vánoce zasáhl? Na který nezapomenete?
Ano, hned se mi vybaví tenhle. Jednalo se o tragickou událost, kdy mladou ženu srazila tramvaj. Když jsme přijížděli na místo, tak u ní ležela taška plná vánočních papírů na balení dárků a vedle ležel telefon, který opakovaně vyzváněl. Pravděpodobně jí volalo její dítě, protože u čísla byla fotka dítěte. V ten moment vám dojde, jak moc bude mít tato rodina těžké Vánoce a že se bude muset vyrovnat s obrovskou tragédií, protože paní zemřela.
I když jste profesionálové, dá se na něco takového vůbec nějak připravit? Jak tragické případy lidsky zvládáte?
Nedá se na to úplně připravit. Moje první setkání se smrtí bylo někdy na střední škole, kdy to člověk vnímal ještě intenzivněji. Dnes je pro mě osobně vždy důležité, abych věděla, že jsme pro záchranu člověka udělali úplně všechno, co jsme mohli, a udělali jsme to správně. A pokud z té situace odcházím s tímto pocitem, tak to beru tak, že prostě všem vždy pomoct nemůžeme. Ale samozřejmě jsou případy, nad kterými člověk přemýšlí delší dobu.
A dokážete nechat práci v práci a nepřenášet si ji domů?
Myslím, že z velké části dokážu práci nechat tady zavřenou ve skříňce. Ale samozřejmě moje blízké zajímá, jak jsem se v práci měla, a když máme nějakou těžší událost, tak s nimi své pocity sdílím. A to mě vždycky podpoří. V rámci vyrovnávací strategie mi hodně pomáhá sdílení pocitů, dojmů a zkušeností s kolegy.
V té souvislosti se nelze nezeptat na loňskou masovou střelbu na filozofickém fakultě, ke které došlo vloni těsně před Vánoci. Měla jste službu? Jak jste to prožívala?
Já jsem v den střelby na filozofické fakultě měla na záchrance noční. Samotný výjezd přímo na fakultu se mě netýkal. Událost jako taková se mě však týkala hodně, protože hned následující den záchranka začala organizovat peer ošetření svých zaměstnanců, na kterém jsem se přímo podílela.
Jak konkrétně?
Pracuji i pro systém psychosociální intervenční péče. Jsem vyškolená jako zdravotnický intervent pro zasažené rodiny pacientů, jejich blízké a přihlížející, kterých se týká jakákoli nadlimitní událost. Zároveň funguji i jako takzvaný „peer“ pro kolegy záchranáře. V obou případech se jedná o psychickou pomoc a podporu zasaženým.
Jak pomáháte lidem v bezprostředním traumatu po nějaké tragické události? Co v té chvíli potřebují?
Hlavně tam jsem v tu chvíli jen pro ně (aby v daný okamžik nemuseli být sami). Dám jim možnost se zeptat na to, co je momentálně zajímá – často se ptají na otázky typu „co se bude dít teď“ nebo „co musím všechno zařídit“ apod. Dále jim mohu ve většině případů pomoct zprostředkovat možnost rozloučení, provázím je celou tou situací, mluvíme o emocích, pomáhám jim lépe uchopit danou situaci. Občasně funguji jako společník do příjezdu ostatních členů rodiny či blízkých.
A s kolegy? Jakou pomoc potřebovali po tak mimořádně tragické události, jakou byla masová střelba?
To bylo hodně individuální. Jelikož se na té události potkali lidé napříč několika pracovními pozicemi, každý si z této tragické události odnesl něco jiného. Někteří byli přímo na místě v rámci výjezdu, někdo sloužil na dispečinku, jiní to zase řešili z pozice managementu organizace.
Pojďme k něčemu veselejšímu. Máte i případy, které byly něčím naopak úsměvné, které dopadly dobře?
Z období Vánoc si pamatuji pána, který upadl, když si šel koupit kapra, a byl zraněný na hlavě. Když jsme pro něj přijeli, tak se mu v tašce, kterou nesl, pořád mrskal ten kapr a my jsme v tu chvíli nevěděli, co s rybou. Říkali jsme si, že přece nepovezeme pacienta s živým kaprem do nemocnice. Naštěstí nás napadlo kontaktovat dceru, která měla tu možnost, aby přišla za námi před odjezdem do nemocnice a kapra si odnesla. Pro nás zajisté komická a nestandardní situace.
V poslední době se hodně mluví o tom, že ve společnosti roste agresivita, v komunikaci na sítích i ve vztazích. Vnímáte to i ve své práci?
Mám trochu pocit, že jsou lidé podrážděnější, ale je na nás, abychom to komunikačně zvládli. Komunikace s pacientem je základ. Musíme pořád brát ohled na to, že oni jsou často vystaveni nějaké stresové situaci a ne vždy je agrese vůči nám záměrně cílená. Druhá věc jsou intoxikace alkoholem nebo drogami či dekompenzovaná psychiatrická onemocnění. To jsou výjezdy, které absolvujeme velmi často spolu s policií.
Už jste u záchranné služby osm let, je vás žen víc? Nebo jsou záchranářky pořád hodně v menšině?
Tady na základně jsem jediná holka, ale neznamená to, že tady pokaždé sloužím sama. Chodí sem ještě kolegyně, které nejsou stabilně zařazeny na danou základnu a „kolují“ po všech stanovištích, takže se i tady občas s holkami potkávám. Plošně je však u pražské záchranky menšina žen ve výjezdu (oproti operačnímu středisku).
A jaká sváteční služba vás čeká letos?
Letos mám na Štědrý den i první svátek vánoční volno. Sloužit budu až 26. prosince denní směnu. Co se týká konce roku – na Silvestra, Nový rok a druhého ledna mám také denní. Tím pádem se mě osobně netýkají žádné velké silvestrovské oslavy, jen přípitek a do postele, protože ráno zase vstávám do služby.
