Hitler, Vatikán a vlastenci: Ďáblova sbírka je česká komediální Šifra Mistra Leonarda, říká Marek Dobeš
Tři hrdinové se vydávají po stopách osobního archivu Adolfa Hitlera. Ale protože jsou to Češi, musejí se nutně rozhádat... Stopy vedou až do Vatikánu. Scenárista, režisér, herec a nezávislý filmař Marek Dobeš natočil multižánrový snímek Ďáblova sbírka, ve kterém stejně jako ve svých předchozích dílech Choking Hazard a Byl jsem mladistvým intelektuálem spojuje vysoké s nízkým. Ďáblova sbírka běží v kinech nebo jako seriál na stream.cz.
Ďáblovu sbírku označujete za českou vlasteneckou komedii. Co to znamená?
Já si v Ďáblově sbírce dělám legraci z různých forem vlastenectví, takového toho příliš deklarovaného, ale neposmívám se těm lidem. Podobně jsem si před pětadvaceti lety dělal legraci z intelektuálů ve filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem. Vlastenecký cit považuju za nesmírně důležitý, jenže on u nás ztratil pozitivní náboj kvůli tomu, že se od něj odvrátili veřejní činitelé. Přitom třeba před vypuknutím druhé světové války u nás lásku k vlasti deklarovaly celé rodiny, celé kolektivy, pomalu celá země, lidé byli ochotni za vlast položit život. Vlastenectví by mohlo být vibrací, která nás propojuje napříč společenskými vrstvami. Českým vlastencem může být i Vietnamec, když chce pro Česko něco altruistického udělat. Takže já tím filmem otevírám diskusi, která je v současné době z veřejného prostoru bohužel vytěsňovaná.
Vlastenectví je vznešené téma. Jak ho tedy spojujete s bláznivou zápletkou třech mužích, kteří hledají osobní sbírku Adolfa Hitlera?
Já jsem ve svých projektech většinou spojoval vysoké s nízkým. Byl jsem mladistvým intelektuálem je příběh o rozevírání nůžek estetického vkusu mezi většinovou společností a intelektuály a zároveň pocta filmům o vlkodlacích. Choking Hazard je zase zombie komedie o hledání smyslu života. A tentokrát spojuju žánr found footage a mockumentary s celospolečenskými přesahy: vedle vlastenectví je tu i téma církevních restitucí. A taky je tam akce a emocionální linka, v níž hlavní hrdinka hledá svého tatínka a zároveň přemýšlí nad tím, jestli na něj může být hrdá. Vztahování se dětí k rodičům tu souvisí se vztahováním se současných Čechů k naší historii.
Které jste se věnoval například ve scénáři k filmu Jan Žižka. Ale zase: jak souvisí církevní restituce s Hitlerem?
Osobně proti církevním restitucím nic nemám, ale vadí mi jejich rozsah: byly krádeží za bílého dne, na sílu prosazeným přerozdělením bohatství společnosti, které společnost vytvořila v rámci národního uměleckého vzepětí. Třeba taková Madona z Veveří – to je statek, který patří českému národu, nikoliv katolické církvi! Pracuju s tezí, že čím méně cítíme národní a vlastenecké pospolitosti, tím snáze jsme ochotni vzdát se toho, co naši předkové vybudovali. A Adolf Hitler, což se obecně málo ví, uzavřel jako říšský kancléř po dlouhých námluvách s papežem Piem XII., kterýmu se od té doby říká Hitlerův papež, tzv. Říšský konkordát, smlouvu mezi Vatikánem a nacistickým Německem, která Hitlerovu režimu dala určitou mezinárodní legitimitu. A je to jediná smlouva s nacistickým Německem, která platí do dnešních dnů! Což mi ve světle objemu církevních restitucí přijde absurdní.
Proč je podle vás tento dokument ještě relevantní?
Když jsem začal na filmu pracovat před deseti lety, neměl jsem tušení, jak aktuálním se stane. Ukazuje se, že téma konkordátu je nejen reliktem historie, ale že má přímou souvislost s dnešním děním a politikou naší země. Zasahuje do citlivých otázek moci, kontroly a náboženství. Informace o jeho přípravách mezi ČR a Svatým stolcem byla záměrně zamlčena a označení „konkordát“ se z veřejné diskuse zcela vytratilo. Kdysi ho totiž odmítl podepsat T. G. Masaryk a v roce 2002 ho smetla se stolu Sněmovna jako něco, co podvazuje naši státní suverenitu. A teď si představte, že po deseti letech práce na filmu, který se toho týká, zjistím, že český premiér ho tajně uzavřel těsně před naší premiérou. Někdy život předběhne umění doslova o týdny.
Co byla zač ona Hitlerova sbírka?
Adolf Hitler za dobu svého führerování legálně nakoupil umělecké předměty, sochy, obrazy, drobné plastiky, které ke konci války ukryl v klášteře ve Vyšším Brodě. Českému území se celkem běžně říká trezor nacistů: archivů, uměleckých předmětů, šperků, zlata a dalších cenných věcí, nakradených i legálně pořízených, které tu nacisté někde zakopali a které dosud nebyly nalezeny, je obrovské množství. Vyšší Brod navštívili takzvaní Monument Men, specialisté, kteří táhli s americkou armádou a vyhledávali umělecké předměty. Hitlerovu soukromou sbírku tam nechali, ale zpětně se začalo zjišťovat, že odvezli trezory narvané zlatem a českému státu to nedokladovali. Takže nás neokrádali jen nacisté.
Zmínění tři hrdinové Ďáblovy sbírky patří k tuzemské komunitě hledačů pokladů. Říkal jste mi, že jich je až 40 tisíc, což je astronomické číslo. Jak jste se s touhle komunitou propojil?
S několika lidmi jsem probíral, jak jejich činnost probíhá, a spoustu informací jsem si načetl, protože oni vydávají časopisy a jsou velmi aktivní na sítích. Velká část z těchhle lidí nevědomky umlčuje paměť krajiny: když něco najdou, nehlásí to archeologům, takže se nezjistí souřadnice nálezu, když najdou třeba mince, nevyjmou rezidua obalu, zbytky váčku nebo krabičky... Ale vedle toho existuje spolek, o kterém teď točím dokument, ti pátrají oficiální cestou s povolením z příslušných míst. To už jsou hledači vyšší úrovně, mají sofistikovanější technologie než takové ty „pípáky“.
To všechno zní velmi expertně a vážně. Kde je tedy v Ďáblově sbírce ta sranda?
V tom, že my Češi jsme smějící se bestie a snažíme se nedat se protivníkovi lacino. Naši tři hrdinové se ve filmu střetávají s církevní sektou, která z archivů odstraňuje určité informace. Ti hrdinové jsou lidé jako my, takže s tou sektou bojují klopotně, nedaří se jim to, jejich proklamace se absolutně nepotkávají s tím, co dokážou zvládnout... Tenhle typ humoru, řekněme formanovský, máme v DNA. Kdybych to měl vulgárně zjednodušit, je to česká komediální Šifra Mistra Leonarda. Zatímco Tom Hanks pátrá smrtelně vážně, naši hrdinové se pochopitelně rozhádají a i ten jejich zápal pro vlast a pravdu působí v dnešní době komicky. Ale to by v éře Twitterů a TikToků působil i étos Václava Havla, kdyby tu ještě byl. Takže se snažím o humor, ale zároveň i o to, aby diváci po odchodu z kina přemýšleli, aby si o tom povídali... Je to multižánrový, komplexní film.
Jak dlouho jste na Ďáblově sbírce pracoval?
Od námětu do dneška přes deset let. Točil jsem ji čtyři roky, stříhal tři roky, postprodukce trvala další tři roky včetně dotáčky ve Vatikánu. Jde o nezávislý film, takže mi nikdo nemohl říct – Marku, musí to být v kinech do roka. Je to až esence nezávislosti: zakázal jsem si žádat podporu od Státního fondu kinematografie nebo jakéhokoliv veřejnoprávního investora, protože bych sám sebe potom vnitřně cenzuroval. Ani podvědomí jsem si tím nechtěl ovlivňovat.
Proč jste stříhal tak dlouho?
Testoval jsem Ďáblovu sbírku na desítkách lidí. Chodili třeba po dvou, po třech, pustil jsem jim to, pak jsem si s nimi hodinu a půl povídal a potom ten film třeba trochu přeskládal. Pak jsem dělal pracovní projekce v kinech, kde diváci hlasovali, co by se podle nich mělo změnit. U Choking Hazardu jsem stříhal ještě chvíli před uvedením riskantně do 35mm filmových pásů, teď, v digitální éře, jsem mohl měnit Ďáblovu sbírku klidně den před premiérou. Protože je to můj film. To je obrovská výhoda nezávislosti. Na jednu stranu jste na to sám a všechno to musíte sám urvat, ale na druhou stranu to finální rozhodnutí je vaše, nikdo vás nemůže k ničemu donutit. Ale druhý nejtěžší úkol, po natočení, je dostat diváky do kina. Nešel jsem cestou klasické distribuce: dělám po projekcích diskuse, jezdím s tím filmem s delegacemi, třeba s lidmi z toho spolku, kteří s sebou vozí detektory...
Vyprávíte na diskusích i o tom, jak jste byli při natáčení zatčeni ve Vatikánu?
Ano, papež nám udělal PR! Ještě před tím jsme točili v Orlím hnízdě, Hitlerově horském sídle. Führer byl na nás připravený: sotva jsme postavili kameru, padla brutální mlha, Alpy zmizely, čekali jsme půl dne, než se to rozptýlilo. Byli jsme tam jako turisté, báli jsme se, že nás někdo vyhodí. Ale podařilo se nám to – a jeden z hereckých představitelů pak řekl, že když ten film je o smlouvě Hitlera s papežem a začíná na Orlím hnízdě, měl by logicky končit ve Vatikánu. Tak jsem na to našetřil, půjčil jsem si z barrandovského fundusu kostým kardinála a odletěli jsme do Říma. V té scéně se měla Silvia Šuvadová, která hrála v Koljovi, setkat na Svatopetrském náměstí s vysoce postaveným církevním hodnostářem, navíc těhotná. Abych ušetřil za zavazadlo, navlékl jsem si to falešné těhotenské břicho i kostým kardinála do letadla na sebe. Ten kostým mimochodem doporučuju, všichni vám vycházejí vstříc, když se procházíte oblečený jako papežův církevní brácha. Takže jsme na Svatopetrském náměstí, herci jsou na značkách, kamera jede – a v tu chvíli nás obklíčila auta karabiniérů, kdo je tady režisér?, všechny nás sbalili a odvezli na policejní stanici. Břicho nám vrátili, ale kostým včetně šperků zabavili s tím, že nám ho vrátí později. Na Svatopetrském náměstí se totiž v tomhle typu oblečení nesmí pohybovat nikdo, kdo tu církevní funkci nemá. Ale od té doby uplynulo víc než dva roky a papež mi ten kostým nevrátil. Takže bych chtěl Svatého otce tímto požádat, jestli by byl tak laskav a dodržel slib.
