Nikdo nechtěl zdůrazňovat, že Malý princ byla původně Malá princezna, říká režisér filmu Saint-Exupéry

Váš film má zvláštní, stylizovanou atmosféru, jako by se místy ani neodehrával na Zemi. Jak jste v něm nakombinoval záběry z ateliérů, skutečnou krajinu a počítačové triky?

Chtěl jsem se vyhnout běžnému způsobu, jak se dnes filmy dělají, totiž že se všechny druhy záběrů, které jste zmiňoval, zkombinují dohromady. Místo toho jsem si vymyslel vlastní techniku. Všechny záběry, které ve filmu vidíte, exteriéry i interiéry, jsou reálné. Všechno v nich skutečně existuje, nic nevznikalo na počítači. Jsou nicméně zvláštním způsobem poslepované dohromady. Jako bych se tak z dnešní digitální doby vracel k počátkům kinematografie, k průkopníku Georgesi Mélièsovi, jenž své rané snímky točil taky víceméně touhle technikou. Žádná postprodukce tehdy neexistovala, všechno bylo skutečné a lidské postavy se jakoby vlepovaly do předpřipravených trikových záběrů.

Další úchvatnou formální složkou Saint-Exupéryho je zvuk. Mísí se v ní vrčení motoru, skřípění namáhaného letadla, svištění větru, mechanici na letišti spustí improvizovaný bubenický koncert s tím, co je zrovna po ruce… Jak jste tuhle pestrou zvukovou stopu vytvářeli?

Mým záměrem bylo úplně smazat hranici mezi ruchy a hudbou. Například zvuk motoru letadla je zahraný na baskytaru. Obrovské větrné čerpadlo na vodu jsme „naladili“ tak, aby hrálo skladbu od Bacha. Na lanko, které u letadla ovládá kormidlo, se dá hrát jako na strunu: podle toho, kde na ně zabrnkáte, vydává různé tóny. A ke scéně, kdy se noční krajinou řítí vlak, jsme nahráli nejrůznější zvuky, které skutečný jedoucí vlak vydává, a ty jsme potom smíchali do rytmu tanga. Šumy a ruchy v Saint-Exupérym vytvářejí hudbu a hudba pak „dělá“ film.