Dekáda s Absyntem: Poslechli jsme srdce a během tří let jsme se stali love brandem, říkají nakladatelé
Nakladatelství Absynt je díky své edici Prokletí reportéři dobře známo zejména tuzemským milovníkům špičkových literárních reportáží. Ve slovenštině vydává knihy světoznámých jmen od Chimamandy Ngozi Adichie a Světlany Alexijevičové po Jelenu Kosťučenkovou a Maria Szczygieła, v češtině třeba Ryszarda Kapuścińského nebo Åsne Seierstadovou. Absynt právě před deseti lety založili JURAJ KOUDELA (47) a FILIP OSTROWSKI (44), což slovenský deník SME popsal takto: „V jedné nadnárodní stavební firmě v Krakově se potkali Polák a Slovák, které spojovala vášeň pro dobré knihy.“ Bonusové otázky rozhovoru, který vychází 23. ledna v Reflexu č. 4/2025, čtěte zde.
Jak jste mohli skvěle placené džoby ve stavební firmě vyměnit za nejisté podnikání v literatuře? Knižní průmysl je od covidu v krizi; vy ji nepociťujete?
Filip Ostrowski: Když se na Absynt dívám zpětně, vidím, že jsme měli strašně moc věcí promyšlených, ale tolik jsme toho nevěděli! Asi bych se s dnešní znalostí věcí zdráhal přijmout takový závazek. Bylo strašně důležité mít oporu v sobě navzájem; partner je v tomhle podnikání zásadní a já ve svých slabších chvílích cítím, že Juraj je jistější, sebevědomější než já. Ale i on měl své krize, třeba když jsme skládali dohromady příjem k uživení rodiny, a já byl možná víc motivovaný. Podpořily nás i naše rodiny; před těmi deseti lety nebylo úplně jednoduché říct manželce, že končím se stabilní a dobře placenou prací a nadále hodlám podnikat na vlastní kůži z obýváku.
Juraj Koudela: První dva roky jsme do Absyntu investovali vlastní peníze a neplatili jsme si mzdu. Vypláceli jsme překladatele, platili tiskárnám, kupovali práva na vydání knih a byli docela v rauši, protože naše jméno velmi dobře rezonovalo – během tří let jsme se stali love brandem. Čtenáři si říkají absynťáci, naše knihy získaly přezdívku absyntovky, to se málokdy povede. Největší krize nás zastihla v druhé půli roku 2022. Covid jsme zvládli ještě docela dobře, ale pak přišla ruská invaze na Ukrajinu a zhruba od léta jsme přemýšleli, co děláme špatně a jak to změnit. Pouštěli jsme se i do různých jiných projektů – chtěli jsme vydávat mainstream, rozšířit nabídku o komiksy, fotoknihy, dětské knihy – a narazili na náš organizační strop. Když vydáváte knížku, musíte do její výroby, od překladu přes redakci a korekturu po tisk a distribuci s marketingem, investovat během půlroku až roka nějakých deset dvacet tisíc eur. Pak se dává do komisního prodeje a čtvrt roku čekáte na první příjmy. Jak jsme měli spoustu projektů a investic, museli jsme se zastavit, vrátit zpět a zamyslet se nad tím, jestli jsme dobře organizovaní a máme to opravdu propočítané a vymyšlené. Takové nakladatelství, to je zhruba ze třetiny vydávání knih, třetinu tvoří prodej a marketing a třetina je administrativa a správa firmy.
Reportážní literatuře jste, Juraji, propadl před lety při četbě Pawła Smoleńského, a vás, Filipe, pro změnu nadchla Fotbalová válka Ryszarda Kapuścińského, kterou jste před dvěma lety v Absyntu vydali znovu. Proč je vlastně polská reportážní škola, jejíž autory vydáváte především, tak skvělá?
Filip Ostrowski: Její základy se stavěly už na počátku dvacátého století, kdy své literárně výtečné popisy cest a kauz vydávali nositelé Nobelovy ceny Henrik Sienkiewicz nebo Władysław Reymont. Kromě obsáhlých románů totiž psali i reportáže do novin, a protože to byli skvělí literáti, rozhodně do redakcí neodevzdávali běžné publicistické texty, do svých článků vnášeli velkolepé příběhy a zároveň užívali vysoký literární styl. Takhle to aspoň podává Čechy oblíbený autor Mariusz Szczygieł, který se věnuje i dějinám reportáže v Polsku a publikuje antologie žánru. Za komunismu řada autorů jako Kapuściński, jenž se věnoval především rozvojovým zemím typu Írán či Etiopie, nebo jako Hanna Krallová, která se zaměřila na mapování holocaustu, psali pro státní média a snažili se najít způsob, jak říci něco víc, jak obejít cenzuru tak, aby si státní dozor ničeho nevšiml a inteligentní čtenář měl jasno. Když Ryszard Kapuściński popisoval, jak něco nefunguje v nějaké vesničce, všem bylo jasné, že pranýřuje problémy celého Polska… Po revoluci pak skvělí, zkušení reportéři začali pracovat ve svobodných médiích; stali se mentory mladým kolegům, redigovali jejich texty a předávali jim řemeslo. Vynikal zejména deník Gazeta Wyborzca, měl jedinečnou reportážní přílohu. Dnes polskou literární reportáž a její slávu pěstují autoři mladší a střední generace, kteří umějí jazyky, na rozdíl od svých předchůdců mohou volně cestovat, znají pravidla dobrého reportážního psaní a mnozí z nich už ani nepřispívají do médií, ale rovnou se pouští do knihy, protože si troufnou na příběh tak velký, že by se do denního nebo týdenního tisku jednoduše nevešel.
Juraj Koudela: Literární reportáž dnes bojuje s jinou věcí: média jsou podstatně rychlejší než dřív a jinak organizovaná; redaktoři často nesedí pohromadě v jednom newsroomu, pracují v terénu a z domova a ti zkušení už nemají čas a prostor na to, aby pracovali s mladými talenty a rozvíjeli je. Pokud se někdo chce naučit psát, musí si zaplatit soukromou školu; redakce přestaly předávat know-how.
Dostáváte od velkých nakladatelských domů, které mají pod sebou několik vydavatelských značek, nabídky k prodeji? Nechali byste se někým koupit?
Juraj Koudela: Nabídky jsme měli, ale Absynt není na prodej. Je to takové naše dítě, ta práce nás hodně baví.
Filip Ostrowski: Když jsme zakládali Absynt, ocitli jsme se v průsečíku několika klíčových faktorů. Bylo nám lehce přes pětatřicet, což je podle mého poslední moment, kdy si pracující člověk může říci, že udělá něco pro sebe a zkusí poslechnout srdce, a taky jsme se chtěli osamostatnit a nebýt opět pod kontrolou nějakého vedení, které by nás brzdilo v rozletu. Rozhodnutí za Absynt činíme nezávisle, ačkoli jsme samozřejmě rádi, když dostaneme nějakou dotaci, i když granty mají své regule a ty pak musíme plnit. Ale snažíme se chovat tak, jako by granty neexistovaly. Náš obchodní model je postavený na tom, že se zvládneme udržet na volném trhu, i když je vydavatelský průmysl celosvětově v problémech.
Juraj Koudela: Připadáme si prostě ekonomicky docela nezávislí, odolní a životaschopní a máme ještě spoustu projektů a nápadů, které doufáme realizovat, abychom se rozvíjeli.
Kam?
Juraj Koudela: V posledních letech bychom se chtěli víc etablovat v Česku. Na plný úvazek jsme dnes v nakladatelství čtyři, ale máme čtyři velmi vytížené externisty. Nesedí s námi v Žilině v kanceláři, bydlí různě na Slovensku a jeden v Praze. Po covidu se Absynt stabilizoval, poslední větší krizi jsme měli před dvěma roky. Když jsou dobré časy, jedete jako kombajn a nekoukáte na to, že vám někde uniká troška oleje nebo že nesklízíte úplně celou úrodu, ale když se nedaří, musíte začít hledat ďábla v detailech. Potenciál se zlepšovat vidím hlavně ve výběru titulů a v organizaci práce – aby knihy vycházely včas nebo ještě lépe s časovou rezervou. Někdy se v létě některé kolečko soukolí zpozdí o měsíc nebo o dva, takže nestihneme vydat knihu do Vánoc…
Píší reportéři přímo pro vás, na zakázku? Oslovujete je sami? Nebo vám spíš chodí nabídky s nápady či přímo hotové rukopisy?
Filip Ostrowski: Vydáváme především překladovou literaturu, takže knížky už existují a my si jich všimneme a koupíme práva. Rádi pracujeme s autory, které známe – Absynt zastřešuje takových padesát šedesát autorů, z nichž každý průměrně jednou za dva roky přijde s novinkou, kterou velmi rádi vydáme. S našimi spisovateli se setkáváme, jednou za rok nebo za půl roku někde probereme, nad čím přemýšlejí, čím se plánují zabývat, probereme termíny… Je to příjemné, připadám si jako součást takové zvláštní, velmi tvůrčí rodiny.
Juraj Koudela: I díky téhle butikovosti, nebo jak bych ten náš přístup nazval, jsme se dostali do povědomí autorů, jejich literárních agentů a vůbec klíčových aktérů zahraničního trhu. Dostáváme poměrně dost nabídek rukopisů k vydání, ale párkrát jsme si sami skoro až objednali napsání knihy. Třeba od Andreje Bána (dlouholetého redaktora a do roku 2009 občasného spolupracovníka Reflexu; pozn. red.), skvělého reportéra i fotografa, za kterým jsme chodili od zrodu Absyntu, dávali mu knihy polských reportérů a nakonec z něj vymámili a vydali jeho tři vlastní. Mezi dalšími, které jsme k napsání knihy v uvozovkách pro nás na zakázku ponoukli, je Marek Hudec: jeho Spoušť dokumentuje střelbu před bratislavským klubem Tepláreň a nenávistné útoky na LGBT+ komunitu. Brzy vydáme česky také Ženy, ktoré zostali – to pro nás slovenská reportérka Magdaléna Rojo napsala na zakázku. Aplikovala obdobu principu, na němž Světlana Alexijevičová založila svou knihu Válka nemá ženskou tvář – ukazuje totiž, jaký je všednodenní život žen a dětí, které zůstaly doma – v Senegalu, Indii, v Mexiku i Etiopii, ale třeba i v Rumunsku nebo u nás na Slovensku –, zatímco jejich mužové odjeli na dlouhou dobu pryč, většinou za prací, někdy do války. Příští rok vydáme i v češtině skvělou novinku slovenského reportéra Tomáše Forróa, Zpěv sirén o válce na Ukrajině, velmi zručně napsanou a prožitou, pro naše reportážní publikace netypicky plnou fotografií. Tomáš na Ukrajině dlouhodobě pracuje a umí se na ni dívat jinou optikou než ostatní. I čeští absynťáci si tak přijdou na své.
Pokračování rozhovoru se zakladateli Absyntu najdete v tištěném Reflexu č. 4/2025.
