Největší chyby se dopustil vrah. Co říkají rodiče oběti z FF rok poté a kdo jim pomohl
Pocity bolesti, nevíry a absurdna. Tak popisují tragédii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy Lukáš a Hana Křístkovi, jejichž dcera se v prosinci předloňského roku nevrátila domů. Sami Reflex kontaktovali a chtěli na událost nabídnout svůj pohled. Křístková z pozice klinické psycholožky rozebrala možné důvody, co vraha k činu vedlo a proč ho nejspíše ovlivnila i výchova rodičů. Naše redakce současně respektuje přání obou rodičů nezveřejňovat jejich fotky.
Můžete se s námi podělit o své pocity a myšlenky v okamžiku, kdy jste se dozvěděli o ztrátě vaší dcery?
LK: Pocit absurdna. Ihned pak nastoupil autopilot, který se snažil racionálně vyhodnotit potřebné kroky. Mladší potomek byl tou dobou studijně v zahraničí, potřebovali jsme ho co nejrychleji dopravit zpět, abychom mohli být všichni společně a podpořit se. Velké díky patří kamarádce, jež nám leccos zařídila, a také jednomu člověku z velvyslanectví, který se osobně angažoval, pro urychlení věcí ze svého účtu koupil letenku a vše v cizině 22. prosince zařizoval. Lidé v městečku, kde žijeme, se snažili pomoci, v jednu chvíli jsme měli doma sedm hrnců s různými polévkami. Kamarádi nám přepustili hrobové místo na hřbitově. Takže pocit velké podpory, sounáležitosti, bolesti a nevíry, že je něco takového možné.
V prosinci bylo první výročí od tragédie. Co bylo pro vás v té době nejtěžší a jaký pro vás byl uplynulý rok?
HK: Celý rok se táhne v emoci smutku, různého postonávání a stonání, přecitlivělosti a neschopnosti se soustředit. Na pozadí stále běží bolest ze ztráty a nepochopitelnost toho, že to byla zlá vůle někoho, kdo tolika lidem zničil život schválně. Myslím, že tato rovina a mediální zájem hodně komplikují truchlení. Lidé umírají, ať již na nemoci, úrazy, či v důsledku živelních pohrom. Bývají i oběťmi trestných činů, ale málokdy je situace tak nesmyslná, daná prostým náhodným výběrem. Na druhou stranu jsme zažili a zažíváme velkou pomoc a podporu z různých, mnohdy i nečekaných stran.
Jak tragédie ovlivnila vaše Vánoce?
LK: Stejně jako celý rok, první Vánoce, Velikonoce, dovolená bez ní, první narozeniny každého z nás bez jejího úsměvu, její nedožité jedenadvacáté narozeniny. A další advent, kdy poprvé chystáme Vánoce bez ní… Smutek. Ty předchozí jsme nějak přežili. Jedenadvacátého prosince už jsou obvykle nakoupeny dárky. Takže pod stromečkem byly i dárky od mrtvé dcery, i pro ni. Řešili jsme pohřeb a zjišťovali, co je možné. Kdo mohl, tak pomáhal.
Jaký máte pocit z přístupu veřejnosti, policie, státu a zákonodárců k tragédii?
LK: Už v otázce mlčky rozdělujete. Neptáte se například na vraha, jeho rodinu, státní zastupitelství nebo novináře. Pocity máme smíšené. Obešli bychom se bez mediálního zájmu, bylo by to lepší pro naše uzdravení, ale vnímáme, že jiní rodiče a další poškození to prožívají jinak. Musím říct, že cokoli jsme chtěli, aby se kolem střelby dělo nebo nedělo, byli jsme obvykle bráni jako partneři k diskusi. To se týká policie, univerzity, státu i mnoha politiků. To bylo pozitivní a překvapivé. Ovšem s výjimkou novinářů, kteří na naše protesty a stížnosti reagovali často neadekvátně. Strohým mailem, jednou i bez podpisu například. Ne všichni měli tolik osobní statečnosti, aby se s námi potkali. V tom vidím velký prostor ke zlepšení, pokud nechtějí být žurnalisté bráni jako lovci senzací a neseriózní pisálci. Světlé výjimky samozřejmě existují, ale všem redakcím bychom doporučovali pročíst příručky vydané ministerstvem vnitra: Novináři a oběti trestných činů a Novináři a neštěstí. A ideálně se jimi řídit. Ohledně celkového prezentování události na veřejnosti máme pocit, že si tam kdekdo přihřívá polívčičku ve vlastním zájmu a kvůli zviditelnění. A na druhou se opomíjí naprosto základní věc, bez níž by se podobná událost nestala. Kolik článků probíralo pochybení policie a politiků? Mnoho. Ale největších pochybení se nedopustila policie ani politici. Zásadní a největší chyby se dopustil vrah, protože vraždil. V našich očích se velkých chyb dopustili v jeho výchově také rodiče. Vždyť kdyby vrah nevraždil, tak by ani policie a politici nepochybili. Chválím poslance, kteří působí v rámci poslanecké vyšetřovací komise k tomuto případu, za to, že jim neunikají informace do médií. To se dohromady policii a státnímu zastupitelství nepovedlo.
Proč podle vás vrah vraždil?
HK: Prostudovala jsem znalecké posudky o vrahově motivaci a některé další části vyšetřovacího spisu. Obě znalkyně i psychiatrička a psycholožka, které se s budoucím vrahem setkaly zhruba rok před vraždou, se shodují, že šlo o osobnost s narušeným vývojem, tedy vrah měl poruchu osobnosti. Sama jsem psycholožka a zdá se mi, že veřejnosti uniká zásadní fakt, že porucha osobnosti je porucha svou povahou vývojová, vzniká kombinací vrozených dispozic a vnějších faktorů, tedy výchovy. Takové narušení nemůže vzniknout až v dospělosti, leda úrazem, nemocí mozku či prožitím katastrofické zkušenosti, což nebyl vrahův případ. Ta otázka podle mě tedy zní, jak se stalo, že se z nadaného kluka stala vraždící zrůda? Za mě jde jednoznačně o selhání rodiny, jež je podle všeho velmi specifická. Sama v ordinaci potkávám děti s projevy, které mohou přes disharmonický vývoj osobnosti dospět až k poruše osobnosti v dospělosti. Pokud se traumatická zkušenost nezpracuje, časem se někde projeví, a to neadekvátními reakcemi a symptomy jako agrese, sebepoškozování, úzkostné vyhýbání náročným situacím a podobně. V takové chvíli je třeba člověka podpořit. U vraha byly signály ignorovány či hrubě podceněny.
Z čeho usuzujete?
LK: Při čtení spisu uhodí do očí rozdíl, jak vidí vraha a rodinu jeho matka a sestra a jak je vnímalo okolí. Vrahova matka pokládala rodinu za plně funkční, bezkonfliktní, domnívala se, že syn byl absolutně v pořádku, empatický a hodný člověk. Policii řekla, že když ho někdo ve frontě předběhl, zanadával si, ale nechal to být, zatímco mu s dcerou radily, aby danému podrazil nohu a nenechal si to líbit. Podle matky s ním nebyly výchovné problémy, ve vztazích byl nesmělý a byl podobný otci, kterého matka musela při námluvách uhánět. Od prarodičů dostal 300 tisíc za červený diplom, od rodičů 250 tisíc ve stavebním spoření. Celá rodina věděla o tom, že si za peníze koupil zbraně, a byla ráda, že si našel koníčka. Zároveň matka vraha popisuje naprosté odříznutí rodiny od původní rodiny otce, jež iniciovala ona, protože měla dojem, že tchyně je dominantní a má k ní připomínky. Manželovi dala vybrat, zda se bude stýkat s původní rodinou, nebo s ní a s dětmi. O pár řádků dál tento rozkol popisuje tak, že se otce vraha vlastní matka zřekla. Vrah nikdy neviděl rodiče svého otce, přestože bydleli nedaleko. Pokud byl vrah vystaven podobným logickým faulům a nepřebírání zodpovědnosti za důsledky činů, není divu, že to vyústilo až ve vraždu tolika neznámých a nevinných lidí. Cítil se neúspěšný. Nic ho nebavilo. Okolí ho nebralo tak, jak by chtěl, takže oni za to mohou a patří se je potrestat. Všechny.
Podle vás tedy tím spouštěčem byla nefungující rodina?
HK: I vrahova sestra se domnívá, že vše bylo idylické. Jí se prý nejvíc svěřoval, nepozorovala u něj změnu, choval se stále stejně. S rodiči měl podle ní pohodový vztah, vše si dokázali vyříkat, na bratra stačilo zvýšit hlas a on poslechl. Podle mě tady něco nehraje. Vztahy v rodině byly idylické a pak syn zavraždil otce. Sám vrah v roce 2022 referoval psychiatričce, že od rodičů cítí tlak, aby se více socializoval. Vztah s rodinou vrah popsal tak, že se sice jedná o jeho nejbližší, ale že s nimi nemá hlubší vztah. Sestru s matkou popisoval jako generály v rodině. Neuváděl, co konkrétně mu vadí na otci, spíše to byl letitý způsob komunikace, kde si mohl připadat přehlížený a nedostatečně akceptovaný. Později řekl, že někdy uvažuje o fyzickém zlikvidování otce. Uváděl, že nikdy neměl partnerský vztah. Měl pocit, že by ho měl mít, ale neví, co by z toho on nebo případná partnerka měli. Matka mívala často výlevy, ať se probere, ať se začne chovat jako člověk svého věku. Rodiče emoce ventilovali, ale když on zvýšil hlas, dělali z něj hysterku a cholerika. Dále jsou k dispozici svědectví dvou osob, které se pohybovaly v blízkosti vrahovy rodiny.
Jak popisovaly vraha?
LK: Jedna ho popsala jako silného introverta, jenž byl tichý a poslušný, možná až nepřirozeně na svůj věk. Uvedla, že byl pořád doma, neměl koníčky, nenavštěvovali ho kamarádi. Chodil do školy a vracel se domů, byl zavřený v pokoji, neví, co tam dělal. Někdy pomáhal na pokyn matky s chodem domácnosti, byl na svůj věk nepřirozeně disciplinovaný vůči matce. Další známý rodiny uvedl, že matka měla potřebu řídit všem blízkým život a smýšlení, byla dominantní, tvrdohlavá, intenzívní, chovala se neslušně a nadřazeně a byla na svých dětech závislá. Vrahova otce pak popsal jako pracovitého, klidného a chápavého, submisívního vůči manželce. O vrahovi mluvil jako o někom, kdo fungoval na povel. Ve spise se opakovaně objevují svědectví o povýšeném a autoritativním chování matky vraha vůči celému okolí, ponižování a despekt zažíval v jejím okolí kdekdo, včetně budoucího vraha. Otec je popisován jako slušný a nevýrazný pán. Nekonfliktní. Možná ale vyhýbající se konfliktům. Nicméně k dětem se údajně se sprostými nadávkami obraceli oba rodiče.
Mohla byste z pohledu klinické psycholožky vysvětlit, proč tato rodinná situace mohla vést ke střelbě?
HK: Poslušné děti jsou pro psychology nápadnější než ty, které zlobí. Poslušní obvykle plní potřeby a přání druhých, nemají šanci projevit se autenticky. Nacvičí si způsob, jak se vyhýbat konfliktům. Vyvinou si falešné ego, jež jim umožní dobrou adaptaci v patologicky fungujících rodinných podmínkách. Pro rodiče je mnohem obtížnější poznat, jaké doopravdy je jejich poslušné dítě, protože ono se navenek jeví jako bezproblémové a ve shodě s jejich názory. Nenaučí se sdílet emoce a problémy, ale nacvičí si vyhýbavost. Je otázka, zda v případě vraha došlo k dekompenzaci důležitých složek osobnosti, například svědomí a hodnotové orientace, jak uvádí znalecký posudek. Je také možné, že svědomí a hodnoty neměl vrah vůbec zvnitřněné. Mohl fungovat jen v modu malého dítěte. Jeho morální postoje byly dány tím, co mu říkají druzí. Pokud to respektoval, vyhnul se konfliktu, možná dodržoval pravidla výhodná především pro něj. Podle mého názoru je možné, že přejal morálku své rodiny, která zahrnovala pocity nadřazenosti, zesměšňování, nepřijímání vlastní zodpovědnosti. Jak jinak si vysvětlit slova matky vraha, jíž se směr vyšetřování nelíbí, protože z ní společnost dělá hyenu, přitom ona přišla o nejlepší dva kluky svého života a nebyli to žádní hajzlové? Takový přístup matky, která se ani nedistancuje od činu vraha, ukazuje, jak ho svou výchovou formovala, co pokládá za normální ve smyslu zkreslení reality ve svůj prospěch.
Co tedy podle vás v rodině vraha chybělo?
HK: Láskyplné vztahy. Vrah neuměl sdílet své pocity a postoje, pouze informace. I psychiatrické posudky uvádějí nedostatečný rozvoj mentalizace, tedy schopnosti představit si, co se v určité situaci děje v mysli a s pocity druhého. Mentalizace se rozvíjí empatickým přístupem rodičů, kteří se napojují na prožívání dítěte a verbalizují je. Tím je legitimizují a umožňují modifikovat reakce. O takovém procesu se rodina vraha ani posudek nikde nezmiňuje. Z popisu různých svědků a vyjádření znalkyně naopak vyplývá, že v rodině vládly formální vztahy, jež neumožňují podporu a růst. I v matčině výpovědi lze vidět, na co klade důraz: syn byl chytrý, byla by ráda, kdyby byl průbojnější, nikoli však vůči ní, k čemuž se ho snažila dovést vyjadřováním despektu k němu. Otec si pravděpodobně troufl jít do konfliktu jen se slabším, což byl právě jen syn a budoucí masový vrah. Je pravděpodobné, že se vrah neuměl sebe zastat, neřešil pro něj nevyhovující soužití s rodiči osamostatněním, utíkal s křivdami do fantazie, stříleček a anime, kde vyhledával příběhy o zneužití moci na bezbranných. Tomu odpovídá i přesun agrese, od prvotního „jsem slabý, nenávidím se, zabiju se“ k následnému „pomstím se rodičům, že mne nerespektují, ale raději tátovi, na mámu si netroufnu“ až k „pomstím se všem, co se nemohou bránit, neberou mě, ať vidí, jak jsem silný“. Rodiče syna neznali, spokojili se s jeho maskou. Přišlo jim v pořádku, že tráví většinu času zavřený v pokoji, a nepátrali, čím se zabývá. Nevíme, zda věděli, že převážně hrami, ve kterých se zabíjí, vyhledáváním informací o vrazích a objednáváním zbraní. Rozhodně to není ten případ, kdy rodiče o dítě pečují, všímají si jeho myšlenek a spokojenosti. Vždyť vrahovi vrstevníci zaznamenali, že byl v poslední době nervózní, hodně kouřil, v minulosti zkoušel ovlivnit své stavy alkoholem, hovořil o sebevraždě. O tom neměla rodina tušení, okolí ano.
LK: Rodina vrahovi tolerovala chování, jež by normální rodina netolerovala. V průběhu střední školy se vrah ve škole chlubil, že o prázdninách na táboře střílel ze vzduchovky do zavřeného stanu, v němž byli lidé. Škola si pozvala rodiče, se kterými chtěli řešit vrahův vztah ke zbraním a násilí. Otec vraha ale tohle smetl se stolu, že mají zbraně doma a syn ví, jak s nimi zacházet. Za nás takový incident volá po intervenci, ať již byla historka o střelbě smyšlená, nebo ne, není v pořádku, když tohle říká teenager a že se nad tím rodina nepozastaví. A o pár let později si budoucí vrah s vědomím a podporou rodiny za statisíce nakoupil zbraně.
Jsou rodiče zodpovědní za činy svých dospělých dětí?
HK: Vrah byl dospělý, mohl jednat jinak, rodiče měli málo možností, jak ho ovlivnit, i tento pohled je možný. Přesto se domnívám, že měli klíčovou roli v tom, kým se stal. Je jisté, že od určitého věku klesá vliv rodičů na dítě i reálná možnost jejich kontroly nad tím, co dělá. Nicméně jde o vztahy vyvíjející se od dětství. Získat důvěru dítěte tak, aby přežila i pubertu a dospívání, není samozřejmostí. V tomto období se běžně a vývojově funkčně objevují u dětí tendence oponovat rodičům a odpoutat se od nich. Vztahy k rodičům se v tomto období vyostřují, aby se v dospělosti mohly děti a rodiče zase potkat jako dospělé osoby s vlastními názory, které se mohou lišit. Vrah byl cílevědomý, chytrý, kdyby neměl zbraň, mohl časem získat nějaké skutečné kompetence. Na jeho případu lze také demonstrovat, že pokud je člověk zraněn a nezpracuje s podporou okolí bolest adaptivně, někde se to projeví. Proto je představa, že stačí některé projevy dětí vydržet, protože z nich vyrostou, lichá. Pokud se tedy u dítěte objeví něco, co do zdravého vývoje zjevně nepatří, jako je agresivita, sebepoškozování či pocity méněcennosti, je třeba mu pomoci a podpořit ho.
LK: Právně odpovědni nejsou. Lidsky ano, vždyť ho vychovali.
Lze si z tragédie vzít ponaučení a zmírňovat výchovné chyby?
HK: Vnímejme potřeby svých dětí. Připojujme se i k negativním emocím, aby děti věděly, že jim rozumíme, že jejich pocity jsou legitimní. Zajímejme se o své děti, podporujme je v sociálních vztazích, nejen ve výkonu, ať již sportovním, či studijním. Je normální vědět, jak se jmenují jejich kamarádi, čím se zabývají na počítači. Je třeba zajímat se citlivě o názory svých dětí, s respektem bez despektu, ironie či sarkasmu. Užíváním argumentačních faulů a převahy vyvoláváme v druhých pocit zahanbení, touhu bránit se nebo uzavřít se a naoko souhlasit. Pokud se dítě stahuje z komunikace, uzavírá se, vypadá nešťastně, je nutno to řešit a třeba se i přeptat jeho přátel, zda si něčeho nevšimli. Je iluzorní se domnívat, že z toho vyroste, pokud nebude mít podporu. Pokud se vlastní dítě rozhodne místo stříleček utratit všechny úspory, jež dostalo do začátku dospělého života, za střelné zbraně, nepovažujme to za zlepšení.
Co byste chtěli, aby se změnilo ve spojitosti s tragédií?
LK: Vrah byl zbabělec, který chtěl způsobit co největší zármutek co nejvíce lidem. K pomstě na tolika nevinných je potřeba zbraň na dálku, kvůli rychlosti zabití co nejvíce možných obětí. Kvůli utajení použil v Klánovickém lese tlumič. Tento slaboch by nejspíše nezvládl kontaktní zbraň, třeba nůž, jež by umožnila oběti obranu. Domníváme se, že přísnější pravidla a kontrola držení střelných zbraní a zákaz tlumičů, které primárně slouží k útoku, nikoli obraně, by mohly napomoci k snížení rizika opakování tragédie. Přáli bychom si také, aby lidé dokázali při výchově svých dětí vidět i jiné než své osobní potřeby a zájmy. Přáli bychom všem dětem, aby jejich rodiče k nim měli vztahy láskyplné, laskavé, respektující a přijímající. Pokud by se nám podařilo k těmto cílům přispět, dodalo by to v našich očích smrti naší dcery alespoň nějaký smysl. Protože je těžké něco prosazovat, založili někteří lidé, kterými tragédie otřásla, spolek Spojeni nadějí, jehož cílem je některých změn dosáhnout.
Pohled psychiatra
I když vezmeme v úvahu, že čerpala ze spisu, je rozbor rodinné dynamiky vrahovy rodiny ze strany matky jedné z obětí překvapivě relevantní a velmi profesionální. To v podobných případech, kdy je odborník sám v dané kauze emočně angažován, nebývá obvyklé. Na základě dostupných informací se jeví analýza rodinných vztahů, kterou autorka nabízí, jako velmi pravděpodobná a správná. Je však třeba mít na paměti, že pro objektivní obraz by každý posuzovatel, včetně mne, potřeboval znát názor všech zúčastněných stran a mít možnost je osobně vyslechnout či vyšetřit. Proto přesto, že analýza matky oběti je velice dobrá, nelze zaručit, že je zcela objektivní, i když je to možné.
Jediný kontroverzní bod z celé analýzy je náznak přenesení odpovědnosti za spáchané činy na rodiče pachatele. To se jeví jako velmi riskantní precedens, jenž by mohl mít obecně dalekosáhlé důsledky. Je sice pravda, že zatímco děti nemohou za své rodiče, v opačném případě je zodpovědnost nezanedbatelná, jenže je to jako se zdravím vůbec: Za něco mohou geny, za něco může obliba sladkého, za něco kouření, za něco nedostatek pohybu, za něco jiného zase naopak sport atd. Přesto, že je to všechno pravda, nemůžeme paušálně obvinit všechny pacienty, že si za své neduhy mohou sami. Navíc v případě vrahovy matky jde o obecný fenomén známý jako „maminkitida“.
Měli jsme pacienta, jenž hodlal své mamince rozpůlit lebku sekyrkou, ona se zabarikádovala v pokoji a zavolala policii (tehdy to byla Veřejná bezpečnost), která se vlámala do bytu a posléze ho dopravila na psychiatrii. Tam během pobytu odcizil klíč od vchodových dveří a utekl. Když maminka přišla na návštěvu a ošetřující lékař jí to sdělil, obořila se na něj: „To by náš Frantík nikdy neudělal!“ Takové maminky svůj podíl viny na defektní výchově potomka nikdy nenahlédnou. Ostatně otcové také ne, ať už jde o macha, či o podpantofláky. Navíc nejde o jednoduchou kauzalitu, nýbrž o síť vztahů, v níž se proporce zavinění jednotlivých členů rodiny těžko určuje.
Podobně je tomu i s dobře míněným návrhem prevence vzniku budoucích vrahů. Ačkoliv má autorka analýzy dozajista pravdu, že je to láskyplné rodinné prostředí, je to rada uskutečnitelná asi jako doporučení, že krást by se nemělo a že by se lidé měli k sobě chovat slušně.
Shrnuto tedy: analýza od paní Křístkové je velmi dobrá a věrohodná, její validita by však musela být podepřena dalším vyšetřováním, které je ovšem omezeno úmrtím dvou hlavních aktérů rodinné dynamiky. Opatrnosti je také třeba při její interpretaci podílu viny, již nesou rodiče za činy spáchané jejich dětmi. Domyšleno do důsledků jsou i oni oběťmi výchovy jejich rodičů a ti zase jejich atd. až do praotce Čecha, který by za to všechno mohl.
Cyril Höschl
