Dirigentka Alena Hron: Ve vysokých pozicích byli vždy takřka výhradně bílí muži. Doufám, že se to změní
Loni se stala první českou šéfdirigentkou. „Trochu mě mrzí, že se v souvislosti se mnou často mluví víc o tom, že jsem žena, než o tom, jak jsem kompetentní v tom, co dělám. Zároveň tomu trochu rozumím, protože je to pořád ještě neobvyklé. Doufám, že přispěju k tomu, že se to bude proměňovat,“ říká Alena Hron (32). Potkali jsme se, když byla v devátém měsíci těhotenství. Přesto si našla myšlenky i na svoje povolání, které teď půjde zřejmě na čas stranou.
Prý pocházíte z muzikantské rodiny?
Rodiče byli amatérští hudebníci. Taťka má jinak firmu na nábytek a mamka je speciální pedagožka. Ale hudba u nás zněla pořád. Jsem ze šesti dětí a všechny jsme chodily do ZUŠ. Trávily jsme tam hodně času, zpívaly ve sboru, hrály v orchestru, rodiče s námi cvičili a později jsme i společně hráli. Hodně nás podporovali.
Kdy jste se poprvé postavila před nějaké těleso jako dirigentka?
Na gymnáziu ve Valašském Meziříčí jsem hrála v kapele na housle a trochu jsem skládala. Pak jsem uspořádala velký koncert, kde se ke kapele přidal smyčcový orchestr. To crossoverové spojení se mi líbilo.
Kde jste sebrala muzikanty?
Oslovila jsem všechny kamarády, o nichž jsem věděla, že na smyčce hrají, zapojila se do toho ZUŠ a učitelé, takže vznikl asi čtyřicetičlenný orchestr, který jsem pak dirigovala. Tehdy jsem stála poprvé před nějakým tělesem. Velice brzy jsem pak začala studovat v Praze na konzervatoři skladbu a aranžování populární hudby.
A jak to bylo s dirigováním?
To jsem si přibrala následující rok a doslova mu propadla.
Měla jste poprvé trému?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!