Bohu děkuji za Evropu, říká americký jazzový zpěvák a držitel Grammy Gregory Porter

Gregory Porter je úkaz. Vyrůstal v neúplné rodině s matkou a sedmi sourozenci. Po střední škole získal stipen­dium na Státní univerzitě v San Diegu, jako spojka místního týmu amerického fotbalu. Nadějnou kariéru přerušilo zranění ramene, ve stejnou dobu, v jeho jedenadvaceti letech, mu umírá matka, která mu prý řekla: „Sing, baby, sing!“

Od té doby pracoval všude možně, jednou pro BBC zavzpomínal, že nejhorší práci měl v továrně na krmení pro psy. Později se živil jako kuchař. Profesionálně začal zpívat až po třicítce. Úspěch přicházel postupně, až po roce 2004, kdy se přestěhoval do New Yorku. Hned debutové studiové album Water (Motéma, 2010) bylo nominováno na Grammy. Za třetí Liquid Spirit (Blue Note Records, 2013) a čtvrté Take Me to the Alley (Blue Note Records, 2016) už Gram­my za Nejlepší jazzové album získal.

Do New Yorku jste se přistěhoval až na začátku nového století. Váš bratr Lloyd v Brooklynu otevřel café Bread-Stuy, s vámi jako šéfkuchařem a příležitostným zpěvákem. Kdy jste se začal prosazovat jako zpěvák?

V těch nejslavnějších new­yorských klubech, jako Blue Note nebo Iridium, jsem se taky objevil, ale minimálně. Ne třeba jako Robert Glasper, jenž tam vystupoval a vystupuje pravidelně. Když už jsem někde zpíval častěji, tak spíš v těch středně známých klubech, jako Zinc Bar a 55 Bar v Green­wich Village nebo v St. Nick’s Pub v Harlemu. Právě tam vznikl základ mé kapely, která se mnou jezdí dodnes. Ale po pravdě – mně se po letech, kdy se o mně už trochu vědělo a zpíval jsem standardy v těch malých a středních barech a klubech za 35 až 40 dolarů, přihodilo to, že najednou přišla nabídka na turné po Evropě a já ty slavnější kluby přeskočil a najednou vkročil do sálů jako Carnegie Hall.

Jak se něco takového přihodí?

Myslím, že v mé muzice je opravdu něco, co překračuje hranice, ale trvalo mi to dlouho. Přitom tehdy i nyní, před podstatně větším publikem, pořád zpívám o lásce k Bohu i o naší afroamerické zkušenosti. Zásadně mi pomohl Jools Holland, dá se říci, že to on mi otevřel dveře do Velké Británie a pak do celé Evropy. Jeho televizní show (zpravidla pětačtyřicetiminutová Later... with Jools Holland, v níž vystoupily snad všechny hvězdy rocku, popu a jazzu, se na BBC ve dvou sériích ročně vysílá nepřetržitě od roku 1992; pozn. red.) je syndikována do mnoha evropských zemí. Díky němu mě mohla slyšet spousta lidí v západní Evropě a ve Skandinávii. Dnes mám, vedle Spojených států, největší publikum právě v Evropě. Pokud Liquid Spirit (průlomové ­album, za něž Gregory Porter získal svou první cenu Grammy) dosáhlo postupně miliónu prodaných kopií, pak čtvrtina se prodala v Británii a další čtvrtina v Německu, zbylého půl miliónu jinde po světě.

Jak to změnilo váš život?

Především se stalo něco úžasného – běžně se hodně úspěšné jazzové desky prodá tak 30 tisíc kusů! Ale nemyslím si, že by mi to jinak výrazněji změnilo život. Co jsem však rozhodně získal, a to i díky úspěchu následujících alb Take Me to the Alley (2016) a All Rise (2020), je větší svoboda při komponování a také už necítím tlak jakési vnitřní aranžérské nejistoty – tedy že už si neříkám, zda by daná písnička mohla být víc jazzová, rytmičtější, nebo tradicionálnější. Řídím se pouze tím, co cítím. Mám-li pocit, že to vychází ze mě a že je mi v tom dobře, jde to na desku přesně tak, jak to vzniklo. A přirozeně že bych písničky mohl upravovat popověji, abych po srsti potěšil všechny jazzové rozhlasové stanice a marketingové stratégy, kteří hudbu chtějí slyšet podle zavedených šablon, pro mě je ale důležité, jak to vnímám a slyším já v letadle, v autě, na kole…

Jazz není zrovna hudební žánr, jenž by do hledišť přitahoval desetitisícové návštěvnosti. Jaké to bylo, když jste hrál na hlavní scéně na Glastonbury pro 100 tisíc lidí? A měnil jste pro největší festival hodně svůj repertoár?