Selháváme ve vztazích, musíme skončit, říkají poslankyně. Co ženy vyhání z politiky?
Česká politika přichází o ženy. Tři poslankyně – Marie Jílková (KDU-ČSL), Martina Ochodnická (TOP 09) a Klára Kocmanová (Piráti) oznámily, že nebudou znovu kandidovat. Vyčerpaly je obstrukce, neproduktivní sněmovna a ztráta smyslu politické práce. Co konkrétně brání ženám úspěšně pracovat v politice? Reflex o tom diskutoval s odcházejícími poslankyněmi a jejich kolegyněmi Barborou Urbanovou a Lucií Potůčkovou (obě STAN).
Nejdříve otázka pro vás, odcházející. Proč končíte?
Klára Kocmanová: Já proto, že neefektivní jednání sněmovny vede k průtahům do nočních hodin a mimořádných schůzí, kde doháníme, co jsme nestihli. U mě osobně to vede k dopadům na fyzické zdraví. Takže jsem se sebezáchovně rozhodla skončit. Zároveň mi to přijde principiálně špatně. Práce poslance není jen sezení na schůzích, ale i o práci ve výboru, jednání na ministerstvech, pořádáme kulaté stoly a scházíme se s lidmi. Na to všechno nemáme čas a musíme to často i rušit. To mě frustruje.
Marie Jílková: Pro mě je organizace sněmovny neslučitelná s rodinou. Jsem na děti sama, takže si musím zajišťovat hlídání. Nemůžou se na mě spolehnout ani děti, ani tatínek, který je hlídá, jsem prostě úplně nespolehlivá. Například minulý týden se přerušila schůze kvůli pauze klubu SPD, jen kvůli tomu se protáhla na další den a museli jsme sem všichni jet, abychom odhlasovali, že schůze bude pokračovat další týden. To všechno je dost nekomfortní pro všechny, kdo se musí o někoho starat.
Martina Ochodnická: Já to mám podobné, na ten nepravidelný režim nejsem schopná napojit své tři děti v různých formách péče. A nejsem ochotná obětovat rodinu, její program a čas, který jí můžu věnovat.
Jak reagují vaši kolegové a kolegyně?
MJ: U nás končí minimálně čtyři nebo pět poslanců mužů. Jeden z nich je Pavel Bělobrádek, který taky říká, že se musí vrátit k rodině, že už je to neúnosné. Takže se to netýká jen žen, i naši kolegové muži mluví podobně.
MO: Já hodně čtu reakce a přemýšlím nad tím. Ta neefektivita s sebou nese velké bolesti, mnoho politiků se rozvedlo, ztratí kontakt se svými partnery a dětmi, protože ti už si na ně nemůžou dovolit čekat.
Ptám se proto, že poslanec Benda řekl, že když už někdo dojíždí, tak je mu jedno, jestli se končí v 7 nebo v 10 večer.
Lucie Potůčková: To je něco, co mi přijde strašlivě neempatické a sobecké. On žije v bublině člověka, který nasedne na dvaadvacítku a přesune se pár zastávek na Karlák a tím to pro něj hasne. A to nemluvíme o tom, kolik pracovního času strávíme na cestách. Začíná to hrozit i obrovským rizikem, když vezmu, kolik času strávíme na dálnicích a silnicích, nevyspalé, ve sněhu, brzo ráno. Když takhle jezdíte třikrát za týden, tak je to velmi rizikové.
Nepřesvědčuje vaše kolegy ani otázka produktivity? Vždyť působí nesmyslně, jak málo toho sněmovna projedná.
Barbora Urbanová: Já myslím, že o tom je to úplně nejvíc. Mnoho lidí by to tu vydrželo, kdyby věděli, že díky tomu něco prosadíme, odpracujeme. Jenže my dlouhodobě jezdíme domů s tím, že jsme za týden neudělali nic. Nakonec, teď se schvaluje zákon o domácím násilí, který řešíme tři roky. Jsme připravené tomu věnovat obrovské úsilí a svoji energii, ale musíme vědět, že to k něčemu bude.
Vy v politice na rozdíl od kolegyň pokračujete. Co to znamená pro váš osobní život?
BU: Já osobně jsem už kvůli politice odložila těhotenství. A ptám se jako žena v jistém věku, jestli jsem ho neodložila za málo, jestli jsme tu udělali dost na to, že jsem kvůli tomu neměla dítě. A myslím si, že odpověď je ne.
MJ: Čeká nás třetí čtení zákona o ČT, víme, že ho budeme projednávat následující středy a pátky (rozhovor vznikal 22. ledna, pozn. red.). A dopředu nevíme, jestli tu vůbec k něčemu bude, protože opozice i avizuje, že ten zákon bude blokovat. A my tady budeme celý den sedět a čekat, jestli nedojde na jedno procedurální hlasování, kvůli kterému bychom museli všichni běžet do sálu, aby nedošlo k přerušení toho bodu. To pak odsud odjíždíte úplně frustrovaní.
KK: Ještě jsme nezmínily, kolik nás to stojí peněz a kolik práce lidí, kteří tu s námi do noci pracují, zaměstnanci, novináři. Stojí to miliony peněz daňových poplatníků navíc. A jako protiargument někdy zaznívá, že změnou jednacího řádu to ztížíme budoucí opozici. Ale já si myslím, že když někdo vyhraje demokratické volby, tak má mít i šanci naplňovat svůj program.
BU: Shodou okolností jsem dnes poslouchala na Evropě 2 pořad Česká volba. A tam mluvili o průzkumu, co si lidé myslí o politicích. A nejčastější výhrady všechny souvisely s tímhle tématem. Jen se hádají mezi sebou, nikdo z nich neříká pravdu, jsou odtržení od reality. Myslím, že politici mají být dobře placení, aby to šli dělat schopní lidi, ta práce je náročná. Ale často přemýšlím nad tím, jestli se těm lidem takhle vůbec vyplatíme.
MO: Nejcennější je už to, že jsme to otevřely, protože mužský svět by s tímhle přirozeně nepřišel. Naši kolegové taky musí manželkám a dětem odpovídat, že neví, kdy přijdou domů, jestli přijdou do školy na besídku. Selháváme v té práci, protože ji nemůžeme dělat naplno, a zároveň i v osobních životech.
V zahraničí takhle parlamenty běžně nefungují. Máte nějaké příklady dobré praxe, kde to funguje jinak?
LP: Těch opatření je opravdu hodně. Rozdělila bych to na tři skupiny: zaprvé legislativa a jednací řád, klouzavé mandáty, náhradnictví. Například když jde poslanec či poslankyně na rodičovskou, zastoupí ho ten, kdo je další na kandidátní listině. Další věc jsou organizační změny jako dětské skupiny, případně i pro zaměstnance, novináře a podobně. A zatřetí finanční možnosti, třeba proplácení hlídání dětí, ale to si myslím, že je v Česku neprosaditelné. A ještě bych zmínila distanční hlasování pro případ nemoci. Měli jsme tu poslance, který přijel na hlasování v horečkách a málem omdlel.
MO: Mimochodem, oblíbenost senátorů je daleko vyšší než oblíbenost poslanců. Mám pro to zásadní vysvětlení. Senátoři jsou ve svém obvodu, můžou tam trávit většinu času.
MJ: A proč se to řeší teď? Protože nás je víc. Kdybychom jen každá sama za sebe řekly, že končíme, tak tuhle kampaň nikdy neuděláme.
KK: Chceme pestré zastoupení v poslanecké sněmovně, aby si tam mohli dovolit být i třeba rodiče. A chceme ve výsledku i lepší práci odvedenou pro voliče.
MO: A aby tady nebyly zbytečné bariéry, které jsou úplně absurdní a nefunkční.
Myslíte, že se váš návrh změny jednacího řádu ještě v tomhle období schválí?
LP: To se těžko odhaduje. Ale je důležité, že je to vůbec na stole. Máme prostě na stole návrh a můžeme se pak bavit o konkrétních lhůtách, jak to přesně bude vypadat.
BU: Když se teď nepřijme nic, tak v dalším volebním období to bude vypadat stejně. Protože se asi shodneme na tom, že by změny měly platit vždy od začátku volebního období, aby měli všichni stejnou startovací čáru.
Tématu žen v politice se věnuje aktuální číslo Reflexu >>>
