Zemřel Simon Mawer, autor Skleněného pokoje. Co říkal Reflexu o nás Češích, o komunismu nebo o brexitu?
Nebýt jeho, ani my Češi bychom o vile Tugendhat nevěděli tolik. Prostřednictvím svého románu dokázal dveře do „skleněného pokoje“ otevřít celému světu. Dalšími dvěma knihami SIMON MAWER (18. září 1948 – 12. února 2025) přiblížil čtenářům i život a dílo starobrněnského mnicha a světového genetika Johanna Gregora Mendela, poté se pustil do srpnových událostí roku 1968. V minulém týdnu populární britský spisovatel Simon Mawer, autor románů Skleněný pokoj či Pražské jaro, ve věku 76 let zemřel. Literární svět se to dozvěděl až nyní. Otevíráme pro vás jeho v pořadí druhý rozhovor pro Reflex, ten, který nám poskytl v prosinci 2018: o československé minulosti i britské přítomnosti i o filmu Skleněný pokoj s vilou Tugendhat v hlavní roli.
Ve věku 76 let zemřel v minulém týdnu britský spisovatel Simon Mawer, autor románů Skleněný pokoj či Pražské jaro, napsal web The Bookseller s odvoláním na nakladatelství Abacus, které Mawerovo dílo dlouhodobě vydávalo. „Byl to skvělý společník – vřelý, vtipný a měl nesmírné znalosti o široké škále témat. Není mnoho spisovatelů, kteří vás přesvědčivě dokážou přenést od Malty šestnáctého století až k ruské invazi do Prahy,“ uvedl Richard Beswick, ředitel nakladatelství Abacus, které Mawerovy knihy vydávalo 25 let. Mawer zemřel nečekaně ve středu 12. února. Autorovou poslední česky vydanou knihou je zatím románová kronika Anatomie rodu (Kniha Zlín, 2023), v níž dal hlas obyčejným lidem 19. století: sirotkovi ze Suffolku, který touží vyplout na moře, švadlence snící o novém životě v Londýně, vojákovi, který si před vypuknutím krymské války bere svou vyvolenou.
Mawerovým nejslavnějším románem je podle nakladatele Skleněný pokoj, který vypráví o židovsko-křesťanském manželském páru v předválečném Československu a je inspirován osudy známé brněnské vily Tugendhat. V roce 2009 se román dostal mezi finalisty Man Bookerovy (nyní Bookerovy) ceny, která je nejprestižnějším oceněním v anglofonní literatuře.
V románu Pražské jaro z roku 2018 Mawer mapuje optimismus roku 1968 v tehdejším Československu i jeho náhlý konec po invazi armád Sovětského svazu a dalších členů takzvané Varšavské smlouvy očima trojice Britů, kteří se v bouřlivém období ocitají v Praze. A právě o něm jsme se Simonem Mawerem hovořili... Na čtyřech stech stranách románu Pražské jaro, který roku 2018 vydalo v překladu Lukáše Nováka nakladatelství Kniha Zlín, vkročíme do atmosféry pražského jara: ve vzduchu je naděje, radost, svoboda. Během prázdnin roku 1968 do socialistického Československa přijedou stopem dva studenti oxfordské univerzity James a Ellie a o pár dní později i tanky. Což stopařům, dvěma sovětským hudebníkům-uprchlíkům i britskému diplomatu Samovi a jeho krásné milence Lence udělá čáru přes rozpočet. Ta čára možná přetne i něčí život…
Po Skleněném pokoji a Mendelově trpaslíkovi je Pražské jaro vaším třetím románem o mé zemi. Co vás na československých dějinách tak láká?
Sám nevím. Byl jsem tu poprvé až roku 1993, v Brně a taky ve Slavonicích a vůbec všude možně, ačkoli Československo mě zajímalo dávno předtím. O rok později jsem přijel se ženou, to už jsem byl do vaší země naprosto zblázněný. Jsem vystudovaný biolog, takže jsem věděl, že tu žil Gregor Mendel a zkoumal zde jako vůbec první člověk na Zemi genetiku, na případu hrachu setého. Zajeli jsme do augustiniánského opatství, kde působil, a právě tady jsem se rozhodl napsat román Mendelův trpaslík. Při své další cestě do Brna jsem pak navštívil vilu Tugendhat a napsal Skleněný pokoj. Přemýšlím, kolik jsem toho u vás zatím neviděl a kolik tu ještě objevím pokladů… Česko mě fascinuje, ale nemám s ním žádnou hlubší vazbu – žádní čeští příbuzní, žádná česká láska. Takže i pro mě samotného je moje nadšení vaší zemí podivné, s žádnou jinou to takhle nemám. Ani vaši řeč jsem se nenaučil, umím jen pár slov.
Třeba objednat si turka.
To je, panečku, bizarnost, to vaše turecký kafe! Žiju čtyřicet let v Itálii, tam kávě rozumíme. Když jsem přijel poprvé k vám, všichni si dávali turka, tak jsem si říkal, že to jistě bude něco skvělého. Cestovatelský bedekr mě ovšem vyvedl z omylu a osvětlil mi, o jaký nesmysl se jedná. Turka samozřejmě dávno smetla třetí kávová vlna, už skoro vymizel. Když o něj požádáte v restauraci, klidně před vás postaví džezvu a krásně tvarované pohárky, často skleněné. Prostě je to jiný turek než ten předrevoluční, který se tu snažím soukromě resuscitovat.
Podobných detailů, jako je turek, máte v Pražském jaru spoustu. Kde jste rešeršoval?
Hodně jsem četl, a nejen v otevřených zdrojích na internetu. Existuje výtečná sbírka dokumentů z Dubčekovy doby, naštěstí s překlady do angličtiny; vydala ji nějaká americká univerzita, ale vše zpracovali experti z Univerzity Karlovy. Myslím, že se k těm materiálům dostali v době, kdy byl ruským prezidentem Boris Jelcin a archívy byly dočasně otevřené. Teď byste jistě nemohli ruskou stranu toho problému studovat nijak snadno, ale tehdy to nějaký čas šlo. Našel jsem tam třeba přepisy telefonických hovorů mezi Brežněvem a Dubčekem, tedy Alexandrem Stěpanovičem, jak ho Brežněv přátelsky oslovoval. Těmi dvěma a jejich slovní zásobou jsem se hodně inspiroval při popisu dialogů mezi politiky obecně.
A co románové detaily, o kterých si nelze přečíst v dokumentech? Jak špinila prsty čtenáře denního tisku tiskařská čerň, že se ve Vojenské nemocnici před padesáti lety v čekárnách běžně kouřívalo nebo jak se u Stalinova pomníku, o němž víte, že se mu říkalo fronta na maso, setkávali homosexuálové…
Četl jsem vzpomínky pamětníků publikované v angličtině, taky jsem narazil na memoáry amerického novináře, který tu tou dobou žil, a diplomata Spojených států, co v Praze sloužil během invaze vojsk Varšavské smlouvy. Leccos jsem vyčetl, ale především jsem si, myslím, vybudoval jakousi empatii, schopnost cítit to místo a tu dobu.
Myslíte si skutečně, jak píšete hned v první kapitole románu, že my Češi občas potřebujeme, aby nám německé dějiny občas „poklepaly na rameno a připomněly nám, že jsme pouhým slovanským výběžkem vklíněným do srdce teutonského světa“?
Ptáte se správně – že jsem to napsal do svého románu, samozřejmě neznamená, že si to taky myslím. Ale zeměpisně je to zajímavá věc. Když se podíváte na mapu, Praha v tom vašem trojúhelníku-klínu leží západněji než Vídeň a Berlín je jen o něco málo západněji než Praha. Máte zajímavou polohu, i její vinou jste se tolikrát stali cílem a posléze i kořistí německy hovořících mocností, které vaše území z velké části obklopují. Vždyť vy jste měli Hitlera ze všech stran, že severu i z jihu, sevřel vás do kleští; ostatně i sousední Polsko bylo do velké části německé.
Věříte na socialismus s lidskou tváří?
V roce 1967 začali vést reformní hnutí výhradně členové komunistické strany, lidé zevnitř, odkojení systémem. V roce 1977 říkali signatáři a sympatizanti Charty 77, že důvodem selhání pražského jara byl fakt, že šlo o komunisty a že se komunismus snažil obrodit zevnitř, tudíž že komunismus není reformovatelný. To byl Havlův pohled na věc – podle mě pohled ignorující důležité věci. Já dnes sám stojím politicky celkem dost nalevo, víc než kdykoli předtím; prožil jsem jako vy všichni zásadní ekonomickou krizi před deseti lety, vidím všechny nevýhody dnešního volného trhu a kapitalismu a myslím, že komunismus reformovatelný je. To je právě tragédie pražského jara – že se nikdy nedozvíme, zda by reforma uspěla, kdyby jí Sověti dali prostor. Všechno bylo tak plné naděje… Je to tragédie, která si zaslouží románové zpracování. Tento naprostý rozkol strany na mě dělá dojem dramatu až shakespearovského.
A kde jste pro ten román sebral dobové vtipy? Třeba Jak zdvojnásobíte cenu škodovky? Natankujete plnou nádrž!
To že je v mé knize? Tak to bude Lukáš! (Lukáš Novák je oceňovaný překladatel pěti z osmi česky vydaných Mawerových románů; pozn. red.) Já tam měl fór, který se ptal, jak poznáte rozdíl mezi škodovkou a svědky Jehovovými. Odpověď zní, že před svědky můžete zavřít dveře, zatímco u škodovky zavřít nejdou. Podle mě tenhle vtip Lukášovi přišel málo český a pro tu dobu netypický, tak mi svědky vyhodil. Já mám paměť jako mucholapku, všechno se na ni nalepí, zejména hlouposti a drobnosti, jejichž použití v knize dodá příběhu pocit blízkosti, autorovy obeznámenosti – i když to může být jen klamem. Jeden z anglických recenzentů mého románu Jidášovo evangelium velmi chválil mou, jak sám psal, hlubokou znalost Nového zákona a jazyků, v nichž jsou ony svitky psány. Zcela upřímně, nevím ani zbla o novozákonní řečtině – prostě jsem to s ním skoulel, nahrál jsem to. A to je ten trik, když člověk píše fikci.
Jste známý poctivými rešeršemi své románové látky, takže jste nemohl pominout romány o pražském jaru. Četl jste Rock’n’Roll Toma Stopparda? Nebo jakožto obdivovatel Kunderova Žertu Nesnesitelnou lehkost bytí?
Od Nesnesitelné lehkosti bytí jsem se držel dál, abych pravdu řekl. Četl jsem ten vynikající román před mnoha lety, takže vím, že je to nebezpečná kniha – příliš dobrá, příliš podmanivá a nesmírně důležitá. Mohla by mě při mém vlastním psaní ovlivnit. Mimochodem, vím o vratkém postavení Milana Kundery v téhle zemi – není to zrovna nejoblíbenější český autor, částečně jistě i proto, že už dávno není českým autorem.
Jak dlouho jste svůj román psal?
Přibližně dva roky. Ten nápad jsem ovšem nosil v hlavě velmi dlouho, jako dvacetiletý kluk jsem totiž o akademických prázdninách roku 1968 stopoval po Evropě stejně jako dvojice studentů z Oxfordu, kterou jsem obsadil do Pražského jara. A hrozně jsem se chtěl jako mladý levičák podívat do Československa. S mým parťákem – poznali jsme se na univerzitě a dodnes se kamarádíme – jsme se tehdy ocitli na jihu Německa. Byl červen, on chtěl do Řecka k moři. Já se naopak toužil podívat, jak pokročila svoboda tam u vás, jak vypadá země, kde se tou dobou děly pozitivní změny, které jsem znal jen zprostředkovaně, z médií. Dubček byl tehdy díky zprávám slavný po celém světě, všechno vypadalo tak nadějně… Jenže můj kamarád řekl: „Poslechni, nemůžeme jen tak měnit plány. Mluvili jsme o Řecku, bude to Řecko.“ Nehádal jsem se, nechtěl jsem si ho znesvářit. Ale dodnes mě to mrzí – umím si představit, že kdybych tehdy zvrátil jeho rozhodnutí a vydali jsme se k vám, byl by ze mě úplně jiný člověk. Takhle jsem Československo roku 1968 navštívil aspoň v knize.
Víte, co se mi na tom románu líbilo? Že se nakonec nedozvíme, kam stopaři odcestují po překročení československých hranic, a že necháváme jednu z centrálních postav knihy v nemocnici a nikdy nic nezjistíme o jejím osudu. Nemyslíte však, že by to mohlo některé čtenáře dost rozrušit, ba namíchnout?
To doufám! To je přece metafora pro samotný život – když se na něco chystáte, netušíte, jak přesně všechno skončí, co se stane. A ne, nemůžu vám říct, jak to dopadlo. Znáte přece Johna Fowlese, závěr jeho slavného Mága. I tenhle velký román končí v mlze, nejistě. John Fowles vypravoval, že dostával spousty dopisů od čtenářů, kteří se ptali, co přesně se stalo, a někteří byli vysloveně naštvaní: „Já fakt nesnáším takovéhle konce, to mi, sakra, nemůžete říct, jak to dopadlo?“ Těm vzteklým a urputným psal: „Dopadlo to tak, že se rozešli, každý si šel svou cestou.“ A pak tu byla kategorie lítostivých, většinou staré dámy, a těm na jejich dotaz napsal: „Odešel s ní – konečně mohli být zase spolu.“ Ujišťuju vás ovšem, že já podobné dopisy psát nebudu, ani vám ne. Můj příběh končí poslední stránkou knihy.
Zato váš starší příběh o vile Tugendhat pěkně rozkošatěl – režisér Julius Ševčík a jeho tým právě dokončují celovečerní film. Kdy půjde do kin?
Točilo se v angličtině a snímek se za pár týdnů rozjede do světa po festivalech. Myslí si i na únorové Berlinale, slavnostní premiéra se ovšem odehraje v Brně, v půli března.
Do jaké míry jste se natáčení a příprav účastnil?
Minimálně a ryze soukromě; v červnu jsem byl dva dny na placu, když točili ve vile Tugendhat. Což je zlomek z těch čtyřiceti dvou natáčecích dnů, které celý štáb v tom domě strávil – jen uvnitř, točili tu tři různá roční období a pak pracovali v okolí vily a jistě taky v barrandovských studiích… Zašel jsem se ředitelce vily Tugendhat Ivetě Černé osobně omluvit, že jsem jim svým románem zřejmě způsobil nemalé problémy: po dobu natáčení museli dům a s ním spojené muzeum zavřít. Ale mně osobně se to vyplatilo, je velmi zajímavé vidět všechny ty práce naživo, nejen ve filmech a seriálech, a já byl při natáčení úplně poprvé v životě.
Hanu, přítelkyni majitelky vily Liesel Landauerové, ve snímku hraje jedna z nejvýraznějších evropských hereček, Nizozemka Carice van Houten. Sedne jí ta úloha?
Po Hře o trůny je Carice van Houten, alias Rudá kněžka, skutečně slavná, ale o to mi nešlo a do castingu jsem skutečně nemluvil, na to nemám právo. Líbí se mi však obsazení jako celek. Například bohatého továrníka, majitele prosperující předválečné automobilky Viktora Landauera, hraje charismatický Dán-elegán Claes Bang, jehož angličtina je až znepokojujícím způsobem dobrá.
Viděl jste vlastně Ševčíkovo životopisné drama z roku 2016, Masaryka? Vypadá to, že máte pro Jana Masaryka zvláštní slabost…
Bohužel neviděl. A ano, mám. Jan Masaryk je velmi tragická postava vašich a vlastně i evropských dějin. Jeho otec Tomáš byl nenahraditelný a zásadní, nad vším se tyčící muž; Jan byl oproti němu mužem chybujícím, nešťastným a nejen pro nás literáty velmi zajímavým.
Dovolte mi položit vám klíčovou otázku, která několikrát zazní i ve vašem románu: skočil tedy, nebo ho strčili?
Zdá se být jasné, že Jana Masaryka zabili. Ale kniha, kterou napsal americký přítel Masarykovy rodiny, jehož jméno si opět nevybavím a který byl v Československu před druhou světovou válkou diplomatem, to poněkud zpochybňuje. Když se v ní mluví o Janově smrti, autor cituje několik jeho příbuzných, kteří si tehdy mysleli, že spáchal sebevraždu. Trpěl depresí, neměl štěstí v lásce, žil v době, která pro něj znamenala jak politickou, tak společenskou i osobní pohromu. Byl posledním nekomunistickým ministrem v čase, kdy se schylovalo k naprostému převzetí všeho komunisty… Byl zoufalý – ale že by to okno za sebou po skoku zavřel? Na druhou stranu bezprostřední vyšetřování té nešťastné události mnoho důvěry nevzbuzuje a nikdy se nedozvíme, zda bylo okno skutečně zavřeno.
Proč jste se vlastně v roce 1977 přestěhoval do Itálie?
Pozor, jsem stále britským občanem, dokonce jsem si tam pořídil dům. Ano, většinu času sice trávím kousek od Říma, ale svůj britský baráček jsem si koupil na krásném místě…
Teď? Uprostřed jednání o brexitu?
Přesně tak, uprostřed procesu, se kterým zásadně nesouhlasím. Brexit je katastrofa. Absolutně absurdní. Jestli si myslíte, že máte politické problémy (Simon Mawer přiletěl do Prahy v prosinci 2018, týden poté, co vypukla aféra s údajným únosem Andreje Babiše mladšího na Krym, a den po našem rozhovoru se ve sněmovně hlasovalo o důvěře vládě; pozn. red.), podívejte se na současné britské politiky. Sleduju politiky celý život, měl jsem jich pár v rodině, a skutečně jsem jakživ neviděl větší chaos ve věcech veřejných než teď. Můj vztah k Británii je ovšem už léta vztahem odcizení – opustil jsem ji, protože na ní spoustu věcí nesnáším. Británie má třeba velmi jasnou a striktní třídní strukturu, což nenávidím. Sám jsem pochopitelně v očích okolí zakonzervovaný ve škatulce, každý rodilý mluvčí slyší, jak mluvím – tohle je prostě chlap, kterému se dostalo soukromého vzdělání, který je takzvaně nahoře…
Ale kvůli absenci přízvuku jste se snad nestěhoval.
Především – chtěl jsem se stát spisovatelem a Středomoří bylo pro tolik britských autorů na tvůrčí cestě požehnáním. Třeba pro již zmíněného Johna Fowlese, jenž rok po dokončení studií na Oxfordu odešel učit na nějakou podivnou soukromou školu na řecký ostrůvek Spetses. Já to udělal podobně: jakmile jsem vychodil univerzitu, hned jsem odjel učit biologii na Normanské ostrovy. Pak jsem se vrátil do Skotska, lézt po horách, a potom se odstěhoval na Maltu. Prostě jsem se chtěl dostat z té podmračené, šedivé země. Tou dobou byla Británie nemocným mužem Evropy, na což nevděční Britové dávno zapomněli – teď chtějí být nezávislí a osvobodit se od EU, obchodovat volně se světem, ať je to jako v minulosti. Inu, v minulosti měli třídenní pracovní týden, protože ve zbývajících dnech vypadly dodávky elektřiny – rok 1974 není tak dávno. Když jsem Británii v roce 1977 opouštěl, byla to zaostalá, nevýkonná země. Načež přišla Margaret Thatcherová a její deregulovaný volný trh, zničila britské továrny a učinila Británii bohatou. Ale jen na první pohled, v závislosti na chování bank, které iluzi udržovaly.
Letos jste oslavil sedmdesátku, blahopřeju. Co se tím pro vás změnilo?
Hrozné, co? To to letí, jak říkáme my, staří lidi. Upřímně? Přál bych si svůj věk ignorovat, ale podívejte se na můj kotník, včera jsem klopýtl, v chůzi a na rovince, což by se mi dřív prostě nestalo, a ještě dnes to není úplně v pořádku. Sám sobě vinšuju, abych nadále držel pohromadě, abych se nerozpadl na kousky. A světu vlastně přeju totéž.
Když jsme spolu mluvili roku 2009, velmi jste se zajímal o osudy Leoše Janáčka, uvažoval jste, že literárně ztvárníte jeho vztah s Kamilou Stösslovou. Zajímal vás i pozoruhodný život další brněnské skladatelky a hudebnice, Vítězslavy Kaprálové, o níž nedávno napsala hru Kateřina Tučková…
Nakonec jsem se do ničeho z toho nepustil, myslím tím do románů o těchto Češích. O Vítě Kaprálové napsal román její manžel, Jiří Mucha (známý bonviván publikoval román-memoár Podivné lásky roku 1988; o manželce, která mu zemřela jako pětadvacetiletá necelé dva měsíce po svatbě; pozn. red.), ale ta knížka bohužel nikdy nebyla přeložena, tak rád bych si ji přečetl. Říkáte, že ta nová hra o ní se hrála v Brně?
Ano, v Huse na provázku.
Já myslel, že v Městském divadle Brno, kde zdramatizovali i Skleněný pokoj. Byl jsem na předpremiéře a pak i na slavnostní premiéře. Dali mi úplný překlad dialogů a musím říct, že tak výtečnou zkratku ve scénáři aby pohledal. Plus výborní herci. Prostě Brnu vděčím za mnohé.
